Recenze: Arnošt Vašíček – Oko Kyklopa

• 

Vytvořeno 21. 3. 2019 1:00

Autor: Jiří Lojín

Arnošt Vašíček je známým hledačem záhad, který má na svém kontě úctyhodný počet knih i televizních pořadů. Většinou se věnuje literatuře faktu, avšak čas od času napíše nějakou beletrii. Ovšem i v těchto případech zůstávají jako hlavní téma záhady. Oko Kyklopa se věnuje zejména záhadám lidského mozku.

 

 

V knize nalezneme jednu rozsáhlou povídku či novelu a dvě povídky krátké. A právě těmi můžeme začít.  Muž, který se propadal využívá jako námět fyzikální skutečnost, že hmota je ve skutečnosti prázdno, tu a tam obsahující nějakou tu částici. Pokud bychom si dokázali takovou strukturu představit, mohli bychom – stejně jako hrdina povídky – mít strach, že se můžeme propadnout, a to velké nic nás nedokáže zadržet.

 

Druhou krátkou povídkou je Ztracená tvář. Příběh muže, který leží dlouhou dobu v komatu a po probuzení zjistí, že je někým jiným. Téma je podobné stejnojmenné povídce Josefa Nesvadby, ovšem v ní se řeší spíše změny osobnosti po transplantaci tváře.

 

Novela Oko Kyklopa se věnuje jedné z největších záhad na naší planetě – lidskému mozku. Autor ji koncipoval jako detektivku, případ muže nespravedlivě obviněného z vraždy. Příběh je jemně okořeněný motivem lásky a nevěry. Marek Rips se snaží dokázat svou nevinu i poté, co si svůj trest odsedí. Tolik detektivní linie. Tím, čím se Arnošt Vašíček jako záhadolog v novele zabývá, je osud a předurčení. Uvádí příklady některých slavných věštců, zejména těch, které se týkají násilných činů, ostatně jde o detektivku.

 

Osud podle Oka Kyklopa je zakódován přímo v lidském mozku a člověk si ho tedy po celý život nese v sobě. Samozřejmě, že se k tématu osudu úzce vážou úvahy o svobodné vůli člověka a to, nakolik se může z předurčení vymanit. V souvislosti s pácháním zločinu připomíná novela text Philipa K. Dicka Minority Report, přestože princip předurčenosti je jiný. Podobnost právě s Dickem se jeví ještě v jiném bodě – povídky obou autorů se zaměřují spíše na rozvíjení prvotního nápadu, nemají ambici zabíhat do podrobností, jako jsou hluboká psychologie postav či složité filozofické problémy. Vše je pouze naznačeno, jako kdyby to existovalo v jakési latentní formě. Možná je to jeden z důvodů, proč jsou takové texty velmi vděčnými náměty pro zfilmování, scénárista a režisér pak mohou do svého díla zanést svou vlastní invenci, neovlivněni diktátem autora předlohy.

 

Základem úspěchu knih Arnošta Vašíčka a filmů podle jeho předlohy je realita, z níž vychází jejich náměty. Na mnoho záhad, které autor uvádí, si doslova můžeme sáhnout. Najdeme je na stěnách kostelů, hradů či v muzeích. Nesnaží se čtenáři vnutit nějaké řešení, konkrétní názor, který on považuje za správný. Naopak předestírá před ním různé varianty. Samozřejmě ve svých beletristických textech zachází trochu dál a rozvíjí některou z konkrétních spekulací, ale tam si to může dovolit.