Recenze: Anthony Doerr – Čtvero ročních období v Římě

• 

Vytvořeno 29. 3. 2019 1:00

Autor: Pavla Huřťáková

... se zpívá v písničce Janka Ledeckého z muzikálu Galileo. Nejen jaro, ale všechna roční období má možnost prozkoumat a prožít Anthony Doerr ve své knize Čtvero ročních období v Římě.

Je vůbec možné, aby člověk změnil svůj život ze dne na den? Vzal ženu a děti a přestěhoval se přes půl zeměkoule až do Itálie? Dokáže Američan žít v Římě? A lze Řím za jeden rok poznat? Na některé z těchto otázek vám autor odpoví a na některé vlastně ne. Ale to vůbec nevadí. Čeká vás krásné hledání a to je to nejdůležitější. Cesta sama je cíl.

Kniha je psaná formou krátkých zápisků téměř deníkového stylu, v nichž se prolíná současnost se vzpomínkami na dobu krátce minulou. Fascinace Římem se tak prolíná s úvahami o životě, lásce, rodičovství a dětech.

Stát se rodičem je možná podobné, jako když se odstěhujete do cizí země. Je to Před a Po, Starý a Nový Život. Někdy přemýšlíme nad tím, kým jsme byli dřív. Někdy přemýšlíme nad tím, kým jsme teď. ... Každých pár dní se objeví okamžiky nesnesitelné krásy. Jsme zároveň šťastnější a vyčerpanější, než jsme kdy byli. ( Str. 81.)

Celý román je velmi prostý, přímočarý, ale má velkou vnitřní hloubku. Kdo by čekal cestopis s detailním itinerářem, byl by zklamán. Zdráhám se však knihu nazvat deníkem. Tak jednoduché to není, nejedná se pouze o výčet událostí, jež se staly. V románu se snoubí soubory zážitků, prožitků, střety vnitřního a vnějšího světa, všední dny i hluboké úvahy.

Doerr proplouvá Věčným městem, snaží se jej vstřebat, pochopit, že historie lidstva, historie, jež utvořila Řím, je mnohem starší, než cokoli, s čím se dosud setkal. Dvousetletá historie Spojených států je v porovnání s dějinami Říma kapičkou v moři. Spolu se svou ženou a dětmi, dvojčaty, se sžívá i s jinou mentalitou. Je zaskočen nejen místní dopravou a drzostí římských řidičů, ale také vlídností Italů a jejich ochotou a vstřícností věnovanou především chlapečkům.

Kniha je psána velmi čtivě, přesto bych ji nenazvala oddychovou, při jejím čtení je nezbytně nutné se soustředit a myslet. A vnímat. Nezbývá mi nic jiného, než knihu vřele doporučit. Je to po dlouhé době četba, která si mě přitáhla. Pojilo mě totiž jisté souznění s autorem, který každý večer kontroloval, jestli jeho děti dýchají. Plně jsem mu rozuměla a nejen tehdy!