Recenze: Alena Mornštajnová – Tiché roky

• 

Vytvořeno 23. 4. 2019 1:00

Autor: Jiří Lojín

Minulost nezmizí, ani tehdy, pokud o ní nemluvíme. A jednoho dne nás dožene. Pokud ne nás, pak naše potomky. V novém románu Aleny Mornštajnové Tiché roky jedna taková událost ovlivní rovnou dvě generace.

Stejně jako v předchozích knihách, i tentokrát použila autorka formu rodinné ságy, počínající před druhou světovou válkou. Žákovi jsou chudá rodina, není proto divu, že se otec, který má velký problém uživit ji, hlásí k ideám komunizmu. Tento moment je pro další vývoj příběhu velmi důležitý, i když o politiku v románu Aleny Mornštajnové primárně nejde. Ji zajímají zejména postavy a jejich psychologie, ovšem ta nelze vytrhnout z kontextu prostředí, v němž žijí. Politické názory hlavy rodiny převezme syn Svatopluk a celý život je považuje za samozřejmé natolik, že není schopen ani ochoten je podrobit kritice.

Kapitoly v románu se střídají – jednou se týkají otce Svatopluka, podruhé dcery Bohdany. Časové roviny se míjejí, otcova začíná jeho narozením, Bohdanina v době jejího dětství. A tak jak jsou vzdálené časové osy, tak jsou si vzdálení otec s dcerou. Tady se naplno projevuje autorčino vypravěčské umění. Bohdanino vyprávění a její zápisky dokážou čtenáře popudit proti Svatoplukovi, který ji ignoruje, odstrkuje a v podstatě i ponižuje. Bohdana naznačuje, že je jiná, ale Aleně Mornštajnové se dlouho daří tajit v čem. Čtenáře tak udržuje v napětí nejenom příběhem, ale i zdánlivě nepodstatnými detaily. Detaily jsou však v literatuře důležité a mnohdy tvoří hranici mezi špatnou a dobrou.

Koncepce románu Tiché roky je velmi účelná, linky příběhu do sebe zapadají a jejich logika je dokonalejší než v předchozí knize Hana. Alena Mornštajnová zřejmě ještě literárně dozrává, i když se zdálo, že už svou první knihou do literárního světa vstoupila jako zralá a sebevědomá osobnost. Její potenciál je ale ještě větší.

Čtenář, který je zvyklý na dramatické příběhy plné zvratů, by na začátku knihy mohl být trochu zklamán, protože děj plyne trochu líně a v dohledu není žádný zvrat. Poklidné vody osudů zapšklého Svatopluka a zakřiknuté Bohdany jsou záměrně matoucí. Karel Čapek ve své novele Obyčejný život také nejprve tvrdí, že jeho hrdina prožil jen obyčejný život, i Alena Mornštajnová tajemství rodiny Žáků nevyjeví hned. Zlom, který nastane během jednoho krátkého okamžiku, je o to působivější, oč rychleji nastane.

Autorka se ve většině románů soustředí na ženské postavy, jejich psychologii dokázala podat mnohem přesvědčivěji, než u postav mužských. Tentokrát se však Svatopluk skutečně „povedl“. Jeho vztah k první manželce Evě i k prvorozené dceři Blance je natolik uvěřitelný a skutečně lidský, že prvotní averze vůči Svatoplukovi je najednou pryč. Čtenář k němu pravděpodobně nepřilne, ale jeho chování začne vnímat v jiném světle.

Pro příběh není místo děje důležité. Přesto jej Alena Mornštajnová alespoň částečně přenesla do svého rodného Valašského Meziříčí. I když… autorka píše vždy pouze Meziříčí, může jít o jiné, třeba o Velké. Tam se rodina Žákových přestěhuje po dramatických událostech z Prahy.

Na románech Aleny Mornštajnové je pozoruhodný jazyk. Vyrovnaný, klidný, vytříbený. V současné literatuře je spíše výjimkou, aby na něj autor takto dbal. Dnešní čtenář si žádá spíše příběh, ten se prodává. Je skvělé, pokud se tak dobrý příběh podaří dodat v kvalitním obalu. Odpadají tak spekulace na téma, zda se přizpůsobovat obecnému vkusu, nebo snažit čtenáře (diváka či posluchače) vychovávat, tříbit jeho schopnost vnímat umění.