Evžen Boček: „Zatuhnul jsem v 19. století“

• 

Rozhovory

Vytvořeno 28. 11. 2012 2:00

Autor: Jiří Lojín

Nedávno vyšla pozoruhodná kniha Poslední aristokratka, vyznačující se nenásilným humorem a zajímavým pohledem postavení vlastníků kulturních památek a zaměstnanců, kteří o ně pečují a starají se o to, aby byly přístupné a atraktivní pro turisty. Jméno autora knihy je doposud v literatuře neznámé, neuškodí tedy malé seznámení s ním.

Pane Bočku, s Vaším jménem se setkáváme v české literatuře poprvé. Přesto jste dokázal napsat knihu, která čtenáře pobaví, místy dokonce i nahlas rozesměje, a přitom jste se vyhnul většině úskalí prvoplánového humoru. Co Vás k psaní přivedlo?

Co mě k psaní přivedlo, už po těch letech říct nedokážu. Pro jistotu uvádím, že jsem vůbec nemyslel na publikování. Psal jsem si pro sebe, protože mě to bavilo (a baví). Asi jako když  si někdo lepí modely letadel  nebo háčkuje dečky. Ačkoliv psal asi není to správné slovo - já jsem hlavně mazal a přepisoval. Prostě jsem se s tím piplal tak dlouho, dokud jsem si neřekl, že lepší už to nebude.

Jak dlouho jste tedy mazal a přepisoval, než Poslední aristokratka nabyla konečného tvaru? Otevřený konec a věta „Konec prvního dílu“ naznačuje, že jednou knihou to končit nemusí.

Aristokratku jsem psal minimálně 8 let (možná víc) a určitě mám už napsané další díly. Když jsem si totiž podle návodu nakladatelského redaktora spočítal normostrany, vyšlo to na strašný špalek - 500 stran a víc a jelikož mě děsí tlusté knížky, tak jsme to po debatě ustřihli. Já jsem mimochodem chtěl odseknout ještě aspoň 30 stran. Takže bude-li mít nakladatel zájem, vyjdou i další díly.

Postřehy zachycené v knize prozrazují důvěrnou znalost prostředí, ve kterém se děj odehrává. Jak Vaše zaměstnání ovlivnilo volbu tématu?

Dělám 20 roků kastelána, takže ty postavy jsem zasadil do prostředí, které znám. Kdybych byl učitel, doktor nebo kněz, tak by se to odehrávalo ve škole, špitále nebo farnosti.

V Poslední aristokratce označujete návštěvníky zajímavým termínem „mufloni“. Jde o jakési oficiální označení mezi kastelány a průvodci, nebo je to spíš Váš termín? Můžete nám jeho původ přiblížit?

Výraz muflon vznikl nepochybně dávno před listopadem 89, protože v době mého nástupu v roce 1992 se občas používal. Proč zrovna muflon nevím a ani jsem po tom nepátral. Já sám jsem ho nikdy nepoužíval a posledních deset patnáct let jsem ho od kolegů neslyšel.

Sledujete českou nebo zahraniční literaturu? Máte nějaké literární vzory nebo oblíbené spisovatele?

Současnou literaturu nesleduji vůbec. Jednak nemám na zámku moc času, jednak jsem zatuhl v 19. století – Jirásek, Baar, Třebízský, Němcová, Tolstoj, Sienkiewicz, Dumas a tak. To čtu pořád dokola. Ale fakt je, že hlavně během sezóny bývám tak unavený, že usínám po pár stránkách

Tak třeba v době studií, když jste ještě nebyl zavalený pracovními povinnostmi, četl jste nebo se knize naopak obloukem vyhýbal?

Vzhledem k tomu, že jsem studoval češtinu, tak jsem četl moc. Teď je to o hodně slabší.

Nadchází zima, některé hrady a zámky se ukládají k spánku. Co dělá kastelán v zimě? Je to doba stejně hektická jako sezóna?

Zima je klidnější, ale o zimním spánku se mluvit nedá. Do konce roku, respektive do zámrzu  děláme práce , na něž v sezóně  není čas – loni jsme třeba až do Vánoc opravovali jízdárnu, letos budujeme nové zahradnictví. Souběžně s tím se musí zámek uklidit – jenom těch lustrových ověsků je několik stovek a každý se musí zvlášť umýt, nemluvě o voskování parket v celém zámku, praní záclon a závěsů atd. A to si ještě zaměstnanci musí vybrat nějaké volno, protože v sezóně to není možné.

Proč deníková forma? Volil jste ji jako nejlepší variantu způsobu vyprávění Poslední aristokratky nebo je Vám blízká i z jiného důvodu?

Původně jsem to začal psát v Er formě, ale brzo jsem to vzdal, protože se mně to nelíbilo. Pak jsem přešel do první osoby,kde to vyprávěla guvernantka – ne ovšem ta šílená Deniska. Ono se to taky původně jmenovalo Paměti zámecké guvernantky a tím bláznivým trdlem byla Marie Kostková.
Když jsem to pak nechal nějaký měsíc uležet, zjistil jsem, že se mně to furt nelíbí. Pak jsem to přepsal do dopisů a skončilo to u deníku. Jiná možnost už beztak nebyla. Asi to souvisí i s tím, že já jsem schopný číst jenom přehledné příběhy.

Když pomineme další díl nebo díly Poslední aristokratky, které, jak doufám, brzy vyjdou, máte v plánu nějakou další knihu? Uvažujete o jiném, třeba vážnějším vyznění?

Já se obávám, že jiným stylem už psát nebudu. Souběžně s Aristokratkou jsem totiž zkoušel navážno zbeletrizovat jednu událost, která se koncem 19. století na Miloticích odehrála, ale nešlo to. Jednak mě to nebavilo, jednak z toho začala časem lézt komedie. A jestli vyjdou i další díly Aristokratky, bude záležet na Martinu Reinerovi.

Děkuji za rozhovor, přeji hodně úspěchů Poslední aristokratce i Vám a těším se na další knihy z prostředí hradů a zámků.

S Evženem Bočkem si e-maily vyměňoval Jiří Lojín.