Mufloni táhnou

Recenze

Vytvořeno 19. 11. 2012 1:00

Autor: Jiří Lojín

Co má asi společného tah muflonů s kulturními památkami? Na první pohled nic, ale žádný strach, k souvislosti se brzy dostaneme. Mezitím se můžeme zabývat jinou otázkou. Může se zrodit humor v prostředí chladných kamenných chodeb, strnulých portrétů zámeckých pánů, hledících na nás zpoza propasti let, v knihovnách se stovkami zaprášených svazků německy a latinsky psaných náboženských knih? Doposud jsem taková místa považoval humoru nepřátelská. Evžen Boček, autor knihy Poslední aristokratka, mi dokázal, že jsem se mýlil.

Píše se rok 1996, hrabě Kostka z Kostky, doposud prostý americký učitel literatury, se ujímá svého panství, o které rod Kostků přišel v roce 1948. Nikdo z rodiny nemá kvalifikaci být šlechticem, konto v bance padlo na zálohy advokátovi, do Evropy je potřeba přestěhovat popel zesnulých předků a kočku jménem Carevna. Maminka Vivien je rodilá Američanka a čeština není jazyk, kterým by mluvila plynule. Jazykově nesrovnatelně lépe je na tom dcera Marie. Vlastně Marie III. Její dvě předchůdkyně se nedožily dvaceti let a tak se jméno pokládá tak trochu za rodovou kletbu. Marii III. je osmnáct, má před sebou necelé dva roky života? Po příjezdu do Čech se rodina seznámí se svými zaměstnanci – kastelánem Josefem, hospodyní paní Tichou a panem Spockem – dvojníkem slavné postavy ze Star Treku. Do panoptika obyvatel Kostky přibude ještě Deniska, dcera advokáta Bendy, kterému je rodina zavázána natolik, že souhlasí s její prozatím neomezenou internací na rodovém sídle. Pro advokáta je to záchrana v poslední chvíli, neboť delší soužití s Deniskou je pro něj devastující. Pro Mariin deník je dalším zdrojem bizarních situací.

Čtenáři se dostává do rukou svérázný deník nejmladší členky rodu Kostků, v němž popisuje den za dnem převratnou změnu, která nastala po restituci rodových majetků v Čechách.  Mladá aristokratka se na svou rodinu a ostatní lidi, kteří ji obklopují, dívá s jiskřivým humorem, pod kterým jen nepatrně prosvítají skutečné problémy, jimž musí čelit. Autor ji představuje jako energickou a realistickou dívku, dívající se na svět se směsí ironického humoru a skepse, snažící se rodině pomoci ve zdánlivě drobných úkolech. Jde o zápisky fiktivní, panství ani rod Kostků neexistuje, přesto příhody mají reálné jádro, jsou inspirované bohatými zkušenostmi autora Evžena Bočka, který pracuje jako kastelán na zámku v Miloticích. Jeho zkušenost se odráží především v pasážích, v nichž popisuje kroky, které rodina podniká pro zvýšení návštěvnosti turistů – ty se svou reálností poněkud vymykají knize psané v duchu nevážném. Naopak velmi ironicky vyznívá krátká sonda do neznalosti základní historie návštěvníků hradů a zámků. Dotazy, kterými častují průvodce, si kastelán Boček určitě nevymyslel, ty prostě vymyslet nelze.

Kdo byl baroko? Odkdy je letopočet náš? Kvůli čemu ukřižovali jezuité Ježíše Krista? Co je Rembrandt? Kde ležel středověk? Proč byl Zeus? Za co se zavíralo do zpovědnice?K čemu sloužila hoboj? Na kterém zámku je Zeď nářků? Čím se poháněl šerosvit?
(Boček,E. Poslední aristokratka. Brno: Druhé město 2012)

Evžen Boček má dar vyprávět s humorem, který plyne hladce a není křečovitý. Občas se opírá o známá klišé, ale ta jsou do vět včleněna nenásilným způsobem a čtenář má pocit, že tam jednoznačně patří. Témata restitucí šlechtických majetků se často neobejdou bez politizování a kritických pohledů na lidskou závist a z ní vyplývající nenávist, což většinou vede k literárnímu národnímu sebemrskačství. Evžen Boček se tomu vyhnul a na lidské slabosti se dívá shovívavě a s úsměvem, nesnaží se čtenáři podsouvat, že negativním rysům českého národa není na světě rovno.

Kniha Evžena Bočka je světlým bodem na současné literární scéně, ve stojatých vodách humoristické produkce „osvědčených“ autorů ji čtenáři určitě nepřehlédnou. Patří mezi ty, u kterých se na některých místech neubráníte smíchu. Slibným zakončením knihy „Konec prvního dílu“ naznačuje svým čtenářům, že by to nemuselo být poslední setkání. A abych nezapomněl, slíbil jsem, že dojde i na „muflony“. Tak říká kastelán Josef návštěvníkům, věčně procházejícím sály. Nezodpovězena tak zůstává pouze otázka, jak návštěvníkům říká kastelán Evžen Boček.

Knihu Poslední aristokratka vydalo nakladatelství Druhé město

Rozhovor s autorem si můžete přečíst ZDE.