Teorie literatury
-
Teorie literatury
-
Vytvořeno 15. 6. 2009 1:00
-
Autor: Marta Šimečková
Nedávno na stránkách našeho magazínu vyšel článek o určování těžkých a lehkých dob u veršů. Rozlišování přízvučných a nepřízvučných slabik je důležité ve veršovém systému tónickém a sylabotonickém. Často se při určení přízvuku řídíme jednoduchým pravidlem: v češtině je slovní přízvuk vázán na první slabiku ve slově. Je tomu tak ale vždy? A jak by si naši básníci poradili v tom případě s tvořením vzestupných taktů, jako je jamb, anapest či spondej?
Řešením jsou tzv. klitika. Jedná se o takové výrazy, které nemají vlastní přízvuk. Dělíme je z hlediska fonologického na proklitika (předklonky) a enklitika (příklonky). Rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že se předklonky váží ke slovu, které za nimi následuje, zatímco příklonky tvoří jeden celek se slovem, které jim předchází. Vzniká tak přízvukový takt, tzn. fonetické slovo, které nesen jeden přízvuk.
Do kategorie příklonek patří krátké tvary zájmen (mě, tě, se, mi, ti, si, ji, jí...), staré tvary slovesa být tvořící kondicionál (bych, bys, by), některé částice a spojky. Pravidlem zde bývá, že příklonka musí stát za první valenční pozicí ve větě. Valenční pozice nemusí být vždy jen jedno slovo (např. Petr se koupal, kde Petr je první valenční pozide zvaná podmět a se je příklonka), ale také celé fráze (např. Jeho bratr Petr se koupal). To, že jeho bratr Petr tvoří jednu valenční pozici, lze snadno potvrdit jednoduchým testem: lze říci jeho bratr Petr se koupal, avšak fráze jeho bratr Petr nelze být narušena, tj. nelze vytvořit např. jeho se bratr Petr koupal, jeho bratr se Petr koupal, ani se jeho bratr Petr koupal.
Předklonky mohou být spojky, navazovací částice či sloveso
být ve funkci pomocného slovesa (např.
já jsem nesl,
pan soused). Tvary slovesa
být však mohou být rovněž chápány jako příklonky. Např. spojení slovesného tvaru
nesl a auxiliáru
jsem tvoří dohromady jeden přízvuková takt
nesl jsem, v němž je přízvuk na slabice
ne-. Auxiliár
jsem (vyslovován dle pravidel jako [sem]) přízvuk nenese, pojí se však s nejbližším slovem, které mu předchází. Můžeme si jej představit jako malého parazita, který se snaží nedostatek vlastního akcentu vyřešit tím, že se přisaje na nejbližšího hostitele před ním. Právě díky této vlastnosti může v češtině vzniknout verš vzestupný, na němž je postaven např. slavný
Máj od Máchy.
Problematika přízvuku je však ještě složitější, neboť, jak říká
Příruční mluvnice češtiny, „předklonné jsou často (...) i sémanticky méně závažná kratší slova tvořící jeden větný člen se slovem závažnějším“. Příkladem může být substantivum
pan (např.
pan porybný, pan soused, kde první slovo často vyslovujeme bez přízvuku). Sporné jsou rovněž nevlastní předložky, které mívají slovní přízvuk slabší (např.
díky přátelům, kde
díky bývá často vyslovováno bez přízvuku).
Pravidla týkající se přízvuku v češtině jsou sice pevně stanovena, avšak dnešní stav jazyka vypovídá o snahách přesunovat přízvuky v závislosti na záměru mluvčího.
Pokud chceme stanovit při rozborů básní, která slabika je přízvučná a která nikoliv, měli bychom se proto řídit těmito základními pravidly:- v češtině bývá nejčastěji přízvuk na první slabice ve slově
- pokud je před slovem předložka, přesouvá se z tohoto slova přízvuk na přeložku, s níž tvoří jeden přízvukový takt
- v češtině však existují některá slova, která nemají vlastní přízvuk, přičemž podle toho, zda se pojí se slovem následujícím či předcházejícím, je dělíme na předklonky a příklonky
- někdy výše zmíněná pravidla neplatí, pokud chce autor/mluvčí některé slovo zdůraznitDoufám, že vám toto krátké pojednání o přízvuku v češtině napomůže při rozboru veršových systémů založených na střídání přízvučných a nepřízvučných slabik. Přestože téma slovního přízvuku spadá spíše do oblasti lingvistiky, je vhodné, aby alespoň o jeho základních rysech byli poučeni i ti, které baví versologie. A pokud se setkáte při formálním rozboru básní s nějakým problémem, můžete nám kdykoliv napsat do komentáře, rádi vám pomůžeme.
Čtěte také:Moderní versologie – Rým a jeho podrobné dělení
Moderní versologie – Těžká a lehká doba, její analogie v hudbě