Pražské setkání s Hertou Müllerovou

Vytvořeno 16. 4. 2012 2:00

Autor: Jiří Lojín

Setkat se s držitelem Nobelovy ceny je událost, která se přihodí jen málokomu. Ve čtvrtek 5.dubna 2012 měly to štěstí více než tři stovky lidí. Nakladatelství Mladá fronta ve spolupráci s Goethe-Institutem pozvalo do Prahy spisovatelku Hertu Müllerovou. Den předtím ji měli možnost vidět návštěvníci vyhlašování cen Magnesia Litera, na kterém byla čestným hostem.

Autorka pochází z Rumunska, ze zdejší německé národnostní menšiny. V roce 1984 se jí podařilo emigrovat do Německa, kde také v současné době žije a tvoří. U nás nebyla příliš známá až do doby, kdy nakladatelství Mladá fronta vydalo její román Rozhoupaný dech (2010), oceněný Nobelovou cenou v roce 2009.

Autorské čtení spojené s diskuzí se čtenáři probíhalo ve Velkém sále Městské knihovny v Praze. Byl zajištěn simultánní překlad do obou jazyků. Přes relativní velikost sálu zájem převyšoval jeho kapacitu. Mezi návštěvníky se objevily známé tváře – čerstvý držitel ceny Magnesia Litera za poezii Radek Fridrich nebo Radka Denemarková, která knihy Herty Müllerové překládá.

Moderátorem pořadu se stal Petr Fischer, člověk nadmíru povolaný – v románu Rozhoupaný dech si můžeme přečíst jeho fundovaný doslov. Některé ze svých myšlenek použil jako entrée pořadu. První téma, o kterém se hovořilo, byla samozřejmě Nobelova cena. Herta Müllerová se o tomto tématu rozhovořila poměrně obšírně, bylo poznat, že na otázky toho druhu odpovídala mnohokrát. Myšlenka, do níž shrnula svůj život po udělení ocenění, byla, že ona nenosí aureolu této ceny, že ji nosí lidé okolo ní. V této zkratce se skrývá, že ona se oceněním nezměnila, ale změnil se vztah lidí k ní. Herta Müllerová dokázala na okamžik moderátora vyvést z míry. Když jí položil otázku německy, chvíli vyčkala a pak poznamenala, že ještě ve sluchátkách neměla německý překlad. Petru Fischerovi nezbylo, než otázku položit znovu česky.

Na programu autorského čtení byly dvě ukázky z její knihy Rozhoupaný dech – Kapesník a myši a O andělu hladu. V souvislosti s první ukázkou padla otázka na autorčin vztah k předmětům. Herta Müllerová zmínila svůj projev k příležitosti udělení Nobelovy ceny. V něm se zmiňuje o kapesníku – nenápadné věci, jež má ovšem spoustu různých významů. Od kapesníku jako takového, přes kapesník, kterým můžeme ovázat ránu, až po kapesník, kterým lze přikrýt tvář mrtvému člověku. Neopomněla se zmínit, že v době, kdy látkové kapesníky nahradily papírové, se některé původní významy ztrácejí. K pojmu věc patří neoddělitelně i pojem  jazyk. Herta Müllerová nazývá jazyk pantomimou předmětů a závidí jiným vyjadřovacím prostředkům (hudbě, tanci) jejich obecnou srozumitelnost. Velmi zajímavou myšlenku vyjádřila v reakci na názor jednoho z přítomných, považujícího jazyk za nadřazený. Podle autorky je slabinou jazyka nutnost jeho překladu.  Řeč je vždy tvořena národem, který jí hovoří. Příkladem je pro ni třeba název květiny zvonku v němčině a rumunštině. Tvar této rostliny každému národu připomíná něco jiného a podle toho je jeho název tvořen.

Pro Hertu Müllerovou jsou velmi důležitá její témata. Někteří kritici jí vyčítají, že její knihy pojednávají stále o jednom – o totalitě. Autorka však dokázala tyto výtky velmi přesvědčivě vyvrátit. Tvrdí, že život v totalitě je to, co ji nutí psát. Zažila příliš mnoho věcí, které si nepřála, a kdyby o nich psát nemusela, nemusela by psát vůbec.

Herta Müllerová se prezentuje jako člověk, který má velmi živý zájem o dění okolo sebe i o to, co se děje na celém světě. K tomu ji, podle jejích slov, přivedl právě život v rumunské diktatuře. Rozhodně odmítá srovnávat problémy v tehdejším Rumunsku a v Německu.

Na závěr akce se dostalo také na několik zajímavých dotazů od přítomných posluchačů. I na ně autorka odpovídala poměrně obšírně, nedělalo jí potíže zorientovat se a přidat k odpovědi i postřehy, které s otázkami souvisely jen okrajově. Pouze na dotaz jaká je její filozofie odvětila rezolutně, že nemá ráda filozofii, filozofům nedůvěřuje a jejich práci považuje ještě za podivnější, než práci spisovatele. Její filozofií je, že nemá žádnou filozofii.

Spisovatelka se také zmínila o svém vztahu k současnému Rumunsku. Jako příslušník národnostní menšiny je v paradoxní situaci, v Rumunsku ji vnímají jako Němku, v Německu jako Rumunku. Ráda by svou rodnou zemi navštívila, ale neoficiálně. V současné době by byla každá její návštěva oficiální a ona nechce být manipulována politiky.

Závěr této zdařilé akce patřil autogramům. Herta Müllerová čtenářům podepisovala své knihy a zájem o její podpis byl veliký.

V nakladatelství Mladá fronta prozatím vyšly tři knihy Herty Müllerové – Rozhoupaný dech, Cestovní pas a Srdce bestie. Čtenáře, kteří si její texty oblíbili, čeká vydání dalšího jejího díla, Liška už tehdy byla lovcem, opět ve skvělém překladu Radky Denemarkové.

Fotografie: Petr Brodecký (poskytlo nakladatelství Mladá fronta