Vyznání lásky Bohumilu Hrabalovi

Vytvořeno 28. 3. 2014 3:00

Autor: Štěpán Cháb

Nejdražší Bohumile,

dovol, abych ti vyznal lásku, kterou ty možná pohrdneš, protože láska, ta by se neměla rozdávat jen tak někomu. Pohazovat ji mezi písmeny a tvářit se, že je to ale úplně v pořádku. Láska je přece úděl, stav, kterej drásá duši. A jako s takovou nejde lásku rozfackovávat mezi nějaký celebrity spisovatelskýho řemesla. Ale víš, Bohumile, mně to nedá. Tys byl takovej, jak bych to jen řekl, tys byl osudem předurčenej k tomu, aby se do tebe člověk prostě zamiloval. Do těch tvejch liter, Bohoušku, do těch se nedalo nezamilovat.

Jen si vzpomeň, jak jsi sedával u stolu v hospodě U zlatýho tygra, vrchní ti plácal na stůl piva, tys pil a poslouchal, jak kolem lítaj řeči, takový ty obyčejný, svět neměnící. Cvrlikot hub, těch zdánlivě nevymáchanejch, ten se ti líbil a ten jsi taky dokázal dát k sežrání papíru. A představ si, že národ pod těma tvejma papírama s obyčejnou mluvou trpěl slastí, přivíral oči, jak kdyby ho někdy drbal na zádech a vyprávěl k tomu pohádku a prodrbával vlasy a vůbec takový ty příjemný věci jako by se mu děly po celym těle.

Ale vezměme to popořádku, můj milovanej sebevrahu z přesvědčení. Kolik že ti bylo, když ses Na Bulovce pokusil poprvý vzlítnout z okna? Dvaaosumdesát? Nebo třiaosumdesát? A v kolika žes začal psát? Nebo spíš vydávat? Nějak kolem padesátky? Ale no ano, psals i dřív, ale tak nějak jsme si všichni zvykli na to, žes začal bejt spisovatelem právě kolem padesátky. Může bejt, že těch tvejch třicet let pábení, těch tvejch třicet let okusování tužky změnilo celej národ. Řikáš, že je to blbost? Nevidíš si, s prominutím, do huby. To tvoje pomalinký mluvení v knížkách bylo tím chybějícím kusem v národní hymně, kde voda hučí po skalinách, proti tomu žádná, ale hučela jak kdyby ji prohnali čističkou, tys k ní přindal šutry a shnilý klády a bahýnko a vůbec takovej ten obvyklej vodní čurbes, aby to pěkně klokotalo, aby to mělo ten správnej zvuk, takovej ten, z kterýho cejtíš rybí čůrání a odtok s močůvkou z chalupy o kousek vejš. Což je služba vlasti, milej Bohoušku, nad kterou není.

Tuhle povidal mladej Švestka v hospodě, že ses prej neměl v sedumdesátejch k těm socialismům tak mít. Že prej jsi měl trpět schovanej někde v kotelně a posílat ty svoje epopeje sámizdatem, protože paks prej začal psát moc rudě, říkal mladej Švestka. Musels, jinak by tě zas zahnali do kotelny, dodal ještě. Ale kdybys znal mladýho Švestku, mávneš nad tim rukou, on většinou nejzapálenějc tvrdí to, co mu řeknou v televizi, co mu tam neřeknou, většinou ani neví. Kde by byl národ bez Postřižin, řval jsem pak celou hospodou a bryndal pivo po ubruse, bez Něžnýho barbara nebo nedej bože bez Příliš hlučný samoty? No tam, kde je teď, ale byl by takovej nemrcavej, jak kdyby mu od kosti odhryzli libový a ještě ho zpohlavkovali. Jak se národu šáhne na libový, je zle, to víme oba, Bohumile, jak já, tak i ty.

Bohoušku, Bohumile, tvoje práce drží národ nad vodou. Dals mu smích oněch smějících se bestií a jenom díky tomu furt ještě nekrvácíme na ulicích pro nějaký pokroucený ideály. Radši se někde u piva s láskou hádáme a pereme. Vždyť si jenom vem, že tě teď vydavatelství Mladá fronta celýho zase vydá. No, ty na tom nevyděláš, to je pravda, ty seš tuhej, ale národ si zas bude moct říct – sakra, bejt Čechem, to je labužnická existence.

Ale proč ti vůbec píšu. Jistě, mám tě rád jak svýho rodnýho, ale víš, jak to s tim životem je, někdy máš, někdy ne, no a já teď nemám a tak si řikám, že bys mi moh půjčit takovejch osumačtyřicet tisíc. Ona moje Bohuna je celá ryčná, to se pak blbě večeří, když mi stojí za hlavou a mele ty svý papundeklový paraplíčka, člověk pak neslyší, co si má myslet.

Buď zdráv, Bohoušku, i když už jsi v rakvi, a nezlob se, však my to všichni myslíme dobře. Jo a všechno nejlepší k tvejm stejm narozeninám, všichni se na tebe rádi napijeme a pokusíme se tu vlast z tý radosti moc nezeblejt a když už, tak stejně zaprší a všechno se to samo umeje.