Ladislav Fuks – Pan Theodor Mundstock

Tato prvotina Ladislava Fukse, vydaná roku 1963, je zaměřena na židovskou problematiku, na pronásledování nevinných lidí za druhé světové války a na krutost fašistického režimu. Celý příběh je nepřímo popisován, do popředí se dostávají prožitky a trýznění hlavního hrdiny, který nakonec začne svět vnímat novýma očima... až se nakonec vše změní v přeludy.

Hlavní postavou románu je Theodor Mundstock, bývalý židovský úředníček pracující v Praze, který podobně jako desetitisíce jiných českých židů prožívá dobu konce jednačtyřicátého roku a tíživý čas heydrichiády v čekání na transport do koncentračního tábora…

Kniha se otvírá situací, kdy se pan Mundstock vrací s chudičkým nákupem do svého bytu. Sotva v předsíni rozsvítí, objeví se jeho stín. Ten pan Mundstock oslovuje jménem Mon a jedná s ním jako s lidskou bytostí, je to jeho druhé „já“. Mundstock s Monem rozmlouvá, zpovídá se mu o své životní situaci, duševním rozpoložení, stěžuje si mu, že má zničené nervy, že se děsí a má hrůzu, když vidí ve schránce cosi se bělat – dopředu čeká, že je to předvolání do transportu. Podobný dialog vede i se slípkou, kterou chová ve svém bytě.

Pan Mundstock obdrží jednoho dne dopis od svých přátel, rodiny Šternů, kteří ho zvou na návštěvu. Stejně jako ostatní židé mají i oni strach z transportů, proto je chce pan Mundstock uklidnit a vymyslí si lži o porážce Němců a neexistenci koncentračních táborů. Paní Šternová mu přesto nevěří, neboť čte v novinách články o dalších dobytých městech a vítězstvích Němců. Jediný, kdo panu Mundstockovi důvěřuje, je patnáctiletý Šimon, kterého vyhodili ze školy. Dozvídá se, že s jeho sestrou Frýdou se rozešel inženýr kvůli jejímu neárijskému původu. Při vykládání karet celé rodině nalhává šťastnou budoucnost.

Mudnstock se začne pokládat za jasnovidce a spasitele.Po návštěvě rabína se ale tohoto nápadu vzdává.

„Budoucnost byla plná hrůz.
Ale jakých, zatím nevěděl ani při svých jasnovidných schopnostech.
Občas potkal v domě paní domácí Hekšovou. Jakmile ho spatřila, začala tiše plakat. Z toho usoudil, že hrůzy zná, ale nevyzvěděl žádné. Někde bouchly dveře, rychle si otřela oči a utekla. Ale zpravidla nebouchly a utíkal on. Navštívit Moše Hause? O tom přemýšlel, ale podruhé se k němu neodvážil. Ne proto, že Moše Haus byl chudák, který myslil na duchy, ale právě proto, že měl zprávy z obce a od něho by neprchl. Než by dospěl ke dveřím jeho bytu, zakopl by o tisíc věcí a hrůzy by zvěděl všechny. A tak se modlil, aby o nich zvěděl odjinud nebo, nedej bože, nepřišel na ně sám. Ano, děsil se představ svých jasnovidných schopností, děsil se. Hrůzy neznat bylo bezpečnější. Aby mu urvaly kus nervu, stačilo ťuknutí o schránku, a aby mu rvaly všechny najednou, nesnesl. Člověk tak silný není a zvláště ten, kdo se jmenuje pan Theodor Mundstock a žije v nacistickém pekle. (S. 62)

Opět obdržel dopis, tentokrát od svého přítele Vorjahrena, který mu oznamoval, že odjíždí transportem. Vorjahren pracoval s Mundstockem u firmy s provazy po třicet let. Jako židé byli propuštěni, Mundstockovi byla přidělena práce zametače ulic. Dozvídáme se postupně i o jeho lásce k Ruth Krausové, která byla ošklivá, zvláštní a podivínská dívka. Každého půl roku si psali dopisy, poslední byl z roku 1939. Od této doby o ní nic neví.

„Píši o táborech. Jenže, Theo, já už nemá sil, abych se rvala v nějakém táboře s osudem. Já už jejich muka neodstoupím. Vždyť se jim člověk může ubránit, ubránit, Theo, dosela sám, ať je sebeslabší, vždyť je to tak jednoduché a lehké. Jestli budu musit jet, Theo, nedojedu. Půjdu se opravdu schovat k ubohému tatínkovi na jediné místo světa, kde je klid a mír.“ (S. 86)

Mundstock při zametání Mečířské ulice přijde na to, že koncentrační tábor přežije pouze ten, kdo bude připraven. Přemýšlí nad postupem, jak se učit přežití. Začne posilovat s kufrem, spát na pryčně, připravovat se na rány pěstí, na práci v lomu… V této době ztrácí Mona.
Po atentátu na Heydricha začíná nová vlna pronásledování Židů. Mundstock nepřestává svůj denní nácvik, dokonce si začíná nacvičovat otravu plynem.

Šternovi nakonec také odchází do Terezína, doma zůstává pouze Šimon. Mundstock má na něj dohlédnout. Vezme si za cíl naučit tohoto chlapce také správnému postupu a metodě, jak přežít v táboře.

„Byla to nesmírná děsivá hrůza z toho, že pro toho chlapce, který v něho tolik věřil, vlastně nikdy v životě nic kloudného neudělal…
Poprvé po dlouhé době usedá pan Mudnstock do křesla s hlavou v dlaních. Poprvé po dlouhé době si pan Mundstock připomíná, že jeho život byl ztracený, zbytečný a marný. Poprvé po dlouhé době vyrážejí z očí pana Mundstocka slzy lítosti a zklamání ze sebe sama a chystají se přetéci na zdrcenou tvář, a přece – nepřetečou. Náhle jako by se v něm všechno vzdulo a on se probral z chmurného snu, z těžké nesmyslné fantazie… Prudce vstane, zdvihne dopis Šternů, který mu byl vypadl z ruky. Vždyť jsem bloud, zvolá u stolu, bloud, bože, copak nevím, že nic není ztraceno? Což nevím, že neumíváme? Copak ten transport je nějaké neštěstí, které končí smrtí? Jak mě to jen mohlo napadnout? Vždyť vůbec není pozdě. Vždyť se dá všechno dohonit.
Nejsem spasitel, říká si čelem k oknu. Hospodin mi nedopřál pomoci pokolení Israele. Ale tebe, tebe mi už nevyrve. Všechno, co jsem chtěl pro tebe udělat, zůstalo jen při těch mých krásných růžových snech. Ale teď přišla chvíle a já ti pomohu.
Naučím tě všem svým metodám a postupům. Naučím tě znát skutečnost, abys ji zdolal… No a až se vrátíme z tábora…“ (S. 166)

Zanedlouho přijde předvolání k transportu i panu Mundstockovi, který je již připraven a věří, že se po válce vrátí domů. Do koncentračního tábora odjíždí i se Šimonem, který na něj čeká na nástupišti. Pana Mundstocka však zajede nešťastnou náhodou auto.


Zdroj citací:
Ladislav Fuks – Pan Theodor Mundstock. Praha, Československý spisovatel 1985.

Čtěte také:

Panoptikum Karla Kopfrkingla