Jan Herben – Do třetího a čtvrtého pokolení, II. svazek

V druhém díle této románové kroniky sledujeme události z let 1848–1873. Obavy o nepřipravenosti slováckých obyvatel k osamostatnění se a rozhodování o politických věcech byla na místě. V mezilidských vztazích se probouzí chamtivost, sklony k alkoholismu, nesnášenlivost aj. Lidé jsou zatemnělí, nevzdělaní, neochotní bojovat se všedností a přijmout pokrok. Někdejší vrchnost střídají noví páni – bohatí sedláci. Ti na vesnicích rozkrádají obecní majetek a vydírají chudé. Nedůvěřují těm, kteří chtějí zavést pořádek do obecních účtů či lepší pěstitelské metody, zvyšovat vzdělanost a pečovat o školství, zakládat spolky vedoucí k osvětě.

„Naše první pokolení nebylo bez hříchu. Dědičnost v srdcích mnohých se ozvala ještě u pokolení druhého. Znáte Hrabcovu rodinu zdejší? Vlastně již vymřela… Ten Bedřich Hrabec, jenž zešílel – jediný ten člověk pomátl a pokazil tisíc duší ve vsi. (…) Ale sklidil konečně i pomstu, jakož Hospodin dávaje svá přikázání pravil Židům: ‚Jsem Hospodin, Bůh tvůj, Bůh silný, horlivý, navštěvující nepravost otců na synech do třetího a čtvrtého pokolení.’ A stane se tak… ukazuje se to již, jak tu trestá…“ (S. 444.)

Fridrich Hrabec měl tři dcery: Verunku, která se provdala za úředníka do Prahy, Teklu, která si vzala bohatého sedláka Pavla Kučeru z Klobouk, a Anežku. První dvě měly vlastnosti po svém otci, Anežka zdědila chování po své matce. Proto ji měl Hrabec nejméně rád.

Po určitém čase ztratil pantáta svou moc v obci a uzavřel se světu. Provdal Anežku za Petra Beneše. Manželství nebylo šťastné, neboť Anežčin muž v mládí miloval helvítskou dívku Hanyšku. Ta mu porodila syna v době, kdy Petrova ziskuchtivá matka poslala syna na vojnu, aby na Hanyšku zapomněl. Jejich lásce nepřál ani brumovický farář, který v kostele kázal proti helvítům a smíšeným sňatkům s nimi. Tím probouzel v lidech nenávist k jinověrcům.

Po návratu je Petr poslušen přání své matky a vezme si Hrabcovu dceru. Hanyška na Petra musela zapomenout. Když její malý synek, o kterého se sama starala, zemřel, vdala se za evangelíka. Petr je nešťastný, stal se z něj náruživý karbaník, který večery tráví v hospodě. Mezi ním a Anežkou nastalo odcizení, o hospodářství se musí starat Anežka. Úpadkem Petra je vylíčen úpadek celé vesnice:

„Jenže tenkrát bylo zle udržet slabého muže na uzdě. Bylo mnoho svůdců a chytlavých příkladů v dědině. Úpadek a zkázu dědiny bylo vidět i na zevnějšek. Dědina byla samá strž, samý vršek, samá vymletá louže. Na horním i dolním konci zpustlost. Do dědiny rozlívala se z několika statků močůvka, někde tekla járkem, někde tvořila široké páchnoucí kaluže. Na každém třetím domě střecha nepošitá, stěny odrbané a zahrádka – rozviklaný plot. Před domy trní, rum a bodláčí.  (…) Bída a zpustlost hrnuly se do dědiny za všech stran. Ze sedláků spadla robota a přemnozí začali hújat. Pilo se hluboko a daně byly vysoké. Nepožehná-li Pánbůh na rok, pak věru, co Žid nesebral, to se bude exekvovat. Ustrnul by člověk nad obrazem v jizbách. Už i peřiny a duchny, pýcha hospodyň, leckde vymizely z lůžek. Po sedlácích, to se rozumí, hújali chalupníci. Bídné chajdy, poškrábané lavice a holý stůl – toť zbytky slavných hostin. U mnohých, kdyby lávky nebyly bývaly zazděny do zdí, i ty by se byly prodaly.“ (S. 100–101)

Petr Beneš zemřel následkem zranění, která utrpěl při pádu z vozu, když se mu splašily koně. Z Anežky se stane mladá vdova, která se sama stará o synka Jiřího.

Hrabcovi při požáru shoří všechny peníze, které měl schované na půdě. Odjel ke své nejmilejší dceři do Prahy, aby se o něj postarala. Veruna starého otce vyžene, stejně se k němu zachovala i Tekla. Hrabec se obou dcer zřekl a vrátil se do Brumovic, kde se o něj oddaně starala Anežka. Žil s ní a Jiříkem na Benešově statku. Anežka zanedlouho zemřela a její otec se pomátl. Chodil po okolí a neustále sčítal květiny, hmyz, pupeny apod. a opakoval si: „Třicet tisíc, dvacet tisíc, deset tisíc… To dostane Věruška, to dostane Teklička, to dostane Anežka…“ (S. 174)

Šílený Hrabec se ubytoval ve výměnku Benešova statku, zanedlouho také zemřel na prochlazení. Lidé, kteří jej dříve nenáviděli, začali nebohého starce litovat:

„Býval člověk mocný, třásli se před ním. A hle – co je z něho po čtvrtstoletí? Jako by ho vítr odvál, ani jméno nezůstane v dědině, ani stopy po jeho bohatství a po jeho moci. Byl muž vzdělanější než ostatní, znal svět i jeho lákadla, obcoval s vyššími a mnozí mu toho záviděli. Ale byl živ a po celý život jednal an škodu jiným; od nikoho nemilován, nikým neoplakáván sejde z očí…“ (S. 265)

Jiříkovým poručíkem se stal jeho kloboucký strýc Pavel Kučera, manžel Tekly. Tehdy bylo chlapci deset let. Kučerovi byli zámožní a žili s Kučerovým bratrem Janem v jednom domě. Jan byl hodný, ale hrbatý. Staral se o všechny Tekliny děti. Teta byla lakomá a na všechny nevrlá – pravá Hrabcova krev. Jiří byl poslán na studie do Brna. Nejdříve navštěvoval německé gymnázium, poté přešel na gymnázium slovanské. „Z těchto škol vyšli první opravdoví čeští studenti. Studenti, kteří vědomí práv národních roznosili po celé zemi a kteří českou Moravu připoutali ke království a jejímu srdci, ku Praze.“ (S. 384)

Teta Tekla se nepohodla s Janem, neboť po něm vyžadovala, aby její rodině přenechal svou polovinu domu. Když nesouhlasil, začala mu ošklivě nadávat do mrzáků a ničemů. Její děti se od hrbatého strýce odvrátily a posmívaly se mu. Nejstarší Karel dokonce strýce okrádal a kradené věci nosil židovi. Tekla se s rodinou odstěhuje do ošklivého stavení a oba bratři, Pavel i Jan, na sebe od té doby nepromluvili.

Jiřík se do Klobouk vracel každé prázdniny. Když se obeznámil se sporem mezi strýcem Janem a tetou Teklou, pobýval raději v Brumovicích na výměnku po dědovi Hrabcovi. Mezi manžely Kučerovými docházelo k častým hádkám, proto strýc Pavel začal vyhledávat hospodu, svou ženu bil a o děti se nikdo z rodičů nestaral.

V Kloboucích se Jiří Beneš spřátelil s Františkem Věnceslavem Bezděkem, který chtěl zvelebit obci. Nacvičoval s mládeží divadlo, založil čtenářský kroužek pro muže i ženy, zřídil poštu a vedl lid k lásce ke své vlasti. Církev ale nesnesla osvětu, proti mladému nadšenci vyhlásil boj kobylský farář, proto se od mladého Bezděka lidé odvraceli.

V tomto období se přistěhoval do Brumovice Žid Icek Wolf, který se postupně stal nejbohatším mužem z celé obce. Zařídil si obchod, lidé se u něj zadlužovali a muži zde často propili celé své hospodářství. Tento Žid také domluvil svatbu mezi Karlem Kučerou a dívkou z Brumovic, kam se manželé nastěhovali.

Jiří se po dokončení gymnázia rozhodl stát se sedlákem. Byl naivním  idealistou; chtěl co nejvíce prospívat vesnickému kolektivu svým vlastním příkladem a zároveň chtěl napravit zlé skutky svých předků. Tak se stal z nadaného studenta, který měl být knězem, právníkem nebo lékařem, rolník, který nikdy dříve neměl pluh v rukou. „Nebylo snad člověka v Brumovicích, který si dovedl představit, že by člověk školami prošlý chtěl pracovat rukama a že by mu práce tělesná nebyla trápením jako jim.“ (S. 411)

Po roce sedlačení je Jiří zdrcen svým neúspěchem a nepochopením a zároveň zděšen zatemnělostí lidu. Rozhodne se z Brumovice odejít. Prodal svůj dům Židu Wolfovi, který jej obelstil – tajně za něj jednal jeden sedlák, takže Jiří nevěděl, že dům po otci bude ve vlastnictví Žida. I František Věnceslav Bezděk se odstěhoval, neboť jeho snaha přivést osvětu mezi vesničany byla také marná.

Jiří začal studovat v Praze lékařství. Navštíví zde rodinu tety Veruny. Cítí, že mezi ní a manželem Štětinou panuje napětí. Štětina později studentovi vše vypověděl: Veruna ho podváděla, proto z hanby opustil své místo na úřadě a byli na mizině. Když je navštívil pantáta Hrabec, Veruna otce vyhnala. Poté se chtěl Štětina s Verunou rozvést, ta na něj vystřelila revolverem a manželé se dostali před soud. Od té doby spolu žijí v jednom bytě, ale každý má svůj vlastní život.

Jiří je zdrcen úpadkem svých příbuzných. Rozhodl se, že je už nikdy nenavštíví. Schází se s moravskými studenty, s nimiž založil Moravský spolek. Po dokončení studií zůstane v Praze a působí jako domácí lékař.


Zdroj citací:
Herben, J. Do třetího a čtvrtého pokolení II. Ed. M. Huvar. Brumovice: Carpe diem, 2000.

Čtěte také:

Jan Herben – Do třetího a čtvrtého pokolení, I. svazek