Léto v Laponsku (divadelní roadstory o dlouhé cestě na sever)

Už na základní škole, ovlivněni poetikou a humorem divadla Sklep, psali Jaroslav Rudiš a Petr Pýcha první básničky, scénky… Jak ale řekli sami autoři – ty už nikdy světlo světa nespatří. Jejich společná tvorba je typická velmi výrazným souzněním myšlení a stylu humoru, který nepostrádá lehkost a aktuálnost, přitom se však dokáže vyhnout banalitám, klišé a vulgárnostem dnešní doby.

O autorech

Petr Pýcha (*1972 Most)
Vystudoval český jazyk a společenské vědy na VŠP v Hradci Králové a filmovou vědu na filosofické fakultě UK v Praze. Nejprve se zabýval převážně hudební publicistikou, následně přechází spíše k žánru literární publicistiky, fejetonům a povídkám. Od konce 90. let se angažuje na amatérské divadelní scéně jako autor a režisér. Je autorem divadelních her Republiku za koně a fotbal, která získala několik ocenění na přehlídkách amatérského divadla, a Nastavená hra. Spolu s Jaroslavem Rudišem napsal hru Léto v Laponsku (divadelní roadstory o dlouhé cestě na sever).

Jaroslav Rudiš (*1972 Turnov)
Žije v Praze. S Igorem Malijevským uvádí v Divadle Archa každý měsíc literární kabaret EKG. Vystupuje se skupinami U-bahn a The Bombers. Poprvé na sebe upozornil románem Nebe pod Berlínem. Jedná se o knihu „rockových příběhů z berlínského metra“. Byla přeložena do mnoha jazyků a dočkala se i rozhlasového a divadelního zpracování. Za toto dílo byl oceněn Cenou Jiřího Ortena. Dalším dílem byla komiksová trilogie Alois Nebel o českoněmeckém výpravčím vlaků sloužícím v Sudetech. Byla podle ní napsána divadelní hra (uvedlo Činoherní studio Ústí nad Labem, 2005). Také je autorem scénáře k filmu Grandhotel a stejnojmenného románu. Zatím posledním dílem je román Potichu. S Petrem Pýchou byli spolužáky na základní škole a kromě Léta v Laponsku jsou také autory divadelní hry Strange Love o posledním fanouškovi Depeche Mode v Čechách (Činoherní studio Ústí nad Labem).

O dramatickém textu

Postavy
Lucie Na první pohled výrazně svérázná dívka. Její názory jsou často velmi radikální. Na okolí působí jako suverénní a nespoutaný živel. Tvrdá skořápka sarkasmů a ironie je však jen maskou, která zakrývá smutek, strach a trápení. Místo aby si budovala vlastní život, musí napravovat a platit za chyby, které udělala její matka.

Leoš Mírumilovný flegmatik trpně snášející neustálé urážky otce, který v něm vidí zbabělce a troubu. Na druhé straně ho ničí matčina neustálá péče. Nejšťastnější je ve svém světě letadýlek. Kvůli matce, které nechce přidělávat další starosti, se účastní všech astrálních i jiných seancí.

Matka Nešťastná žena, která hledá únik od reality v toulání se po „astrální dálnici“ a jiných pseudomeditačních metodách. Ví, že ji manžel podvádí, ale nechce si to připustit. Pro svého syna by udělala první poslední. Snaží se stále navozovat dojem spořádané rodiny a domácí pohody. Vybudovala si kolem sebe svět z růžových lží, aby se nezbláznila ze skutečnosti.

Otec Despotický záletník považující svou ženu za služku a syna za bačkoru. Obchoduje s realitami, ale jeho „služební cesty“ jsou jen zástěrkou pro výlety s milenkami. Doma dělá jen dusno, pokud není po jeho, okamžitě se hádá.  

Orion Vůdce vesmírných meditací. Vydělává na duševních ztroskotancích a lidech bez naděje, jako je Leošova matka. Ve skutečnosti se pravděpodobně také jedná o duševního ztroskotance, který se naučil, jak na svém krachu vydělat.

Děj

Podle názvu hry by divák očekával, že se ocitne na chladném severu a spolu s postavami bude honit soby, chytat ryby a pomalu se rvát o holý život. Opak je pravdou. Hlavní dějová linka se odvíjí v Čechách. Příběh samotný je pak postaven na jakési retrospektivě životů hlavních hrdinů Lucie a Leoše, kteří se náhodně setkají u Máchova jezera. Lucie je záhadná dívka milující Laponsko a toužící po svobodě. Leoš je v podstatě snílek. Chtěl by žít vlastní život, ale představa odchodu z domova pro něj není možná. Jeho matka je na něj velmi citově vázaná a on jí nechce ublížit. Lucie se s Leošem u Máchova jezera setkává na soustředění jakési „vesmírné sekty“ vedené Orionem. Leoš je zde na přání své matky, a aby jí udělal radost, snaží se dodržovat místní pravidla. Lucie ho zprvu šokuje, protože její chování naprosto odporuje všemu, na co byl zvyklý. Přesto je pro něj velmi zajímavá a touží s ní trávit více času. Lucie mu však stále prchá. Je uzavřená a své problémy si chce řešit sama. I když na první pohled se zdá, že její život je jeden velký mejdan, postupně se ukáže, že se jedná pouze o velmi zdařilou masku. Nakonec se přiznává, že její matka dlužila peníze a ona to teď po ní musí splácet. Protože však nemá dostatek prostředků, dostala ultimátum – peníze nebo sebe. Leoš okamžitě rozhodne, že jí peníze půjčí. Když ji dovede k sobě domů, ukáže se, že onen vyděrač je Leošův otec. Toto zjištění je posledním impulsem. Leoš si sbalí své věci a spolu s Lucií vyráží na cestu do Laponska. Do země, kde je všechno jednodušší, čistší.

Význam hry

Text divadelní hry sám o sobě skrývá mnoho myšlenek, které na první pohled nemusejí být zcela zřetelné. Často se souvislosti vynoří až delší dobu po přečtení či zhlédnutí hry. Zprvu se může zdát, že se jedná o zcela banální příběh jedné nefungující rodiny a problémové dívky, který končí happy endem, aby divák/čtenář odcházel s dobrým pocitem, že to zase všechno dobře dopadlo, všichni se mají rádi, a tudíž může jít klidně spát.

Hra však ve skutečnosti obsahuje mnohem více poselství, než se na první pohled může zdát. Konkrétně pro mladého diváka, který se teprve začíná orientovat v životě a postupně se zbavuje idealistických představ dětství a závislosti na rodině, je zdrojem mnoha námětů k zamyšlení.

Na první pohled upoutá v dnešní době již ne tak překvapivé, ale přesto pro mnoho lidí velmi zvláštní a nepochopitelné uspořádání Leošovy rodiny. Otec, ačkoliv věčně není doma, působí jako jakýsi hrůzovládce. Matka se sice občas snaží prolomit mříže klece, do které byla uzavřena, ale její strach je silnější. Také nechce rozbít rodinu, aby neublížila svému synovi, ve kterém stále vidí dítě potřebující ochranu a mateřskou péči. V nastálém chaosu vyrůstá Leoš, pro nějž se stalo únikem a vysvobozením lepení letadel. Snad i proto si v tomto oboru nachází práci – v druhém suterénu Ministerstva obrany se zabývá ohledáváním a katalogizováním trosek válečných letadel. Tím se ovšem v očích otce stává naprostým flákačem a zbabělcem neschopným pořádného rozhodnutí.

Lucie je pak obrazem člověka, který nemůže žít svůj život. Poukazuje na to, že často, aniž bychom tomu zadali jakoukoliv příčinu, jsme nuceni pykat za chyby svých rodičů, napravovat jejich prohřešky. Lucie si tak v sebeobraně vytváří okolo sebe tvrdou slupku z ironie a sarkasmu. Její jedinou útěchou a radostí je Laponsko – místo, kde doufá, že najde klid. Sní o tom, jak se vydá na dlouhou cestu na sever, najde svého šamana… Ve chvíli, kdy už není možné dál snášet to, co se děje, a je potřeba radikálně zasáhnout, stává se cesta na sever vysvobozením, a to nejen pro ni, ale i pro Leoše.
Laponsko jako takové nehraje víceméně žádnou podstatnou roli. Stejně tak by se mohlo jednat o Tibet, severní Čechy nebo jinou zemi. Je pouze symbolem hledání cesty, rovnováhy, svobody. Je to země, která je svým způsobem až snová a pro dnešního člověka také téměř neznámá. Tudíž působí více tajemně než třeba zprofanovaný výše zmiňovaný Tibet.

Konec hry zůstává otevřený. Autoři však připojili jako dodatek krátké interview s jednotlivými postavami po určitém časovém úseku. I zde se potvrzují popsané charaktery. V odpovědích Leošovy matky je velmi výrazná snaha přemluvit sebe samu i okolí o tom, že je všechno ideální, rodina znovu drží pohromadě a bude to jen lepší. Naopak otec dává snad ještě výrazněji najevo pohrdání Leošem a Lucii sice svým způsobem obdivuje za pevnou vůli a odvahu, ale zároveň ji stále vidí jako tu „holku, co skoro měl“, a to jí nemůže zapomenout. Leoš s Lucií si od rodiny drží určitý odstup. Zvláštní je kontrast matky a Lucie. Lucie vidí matku jako poněkud vyšinutou, vznášející se někde na astrální dálnici. Přitom si však neuvědomuje, že svým způsobem je podobně vyšinutá i ona a její láska k Laponsku.


Čtěte také:

Panoptikum ztracených existencí

O touze, tichu a hudbě