Menandrův Dyskolos, hra všedního dne - druhá část

Komedie Dyskolos je rozdělena – stejně jako ostatní Menandrovy hry - na pět aktů, mezi nimiž vystupuje chór. Horatius toto pravidlo shrnuje ve spisu De arte poetica ve verši 189 slovy: „neve minor neu sit quinto productior actu“. [1] Jednotlivé části na sebe plynule navazují,  přestože musí být dialogy či monology v některých případech prodlužovány, aby měli herci čas vyměnit si masky a kostým. Příkladem rychlé výměny jsou verše 378-401: nejdříve ze scény odchází Dáos, poté Gorgiás, zanedlouho se však objeví Sikón a Getás, aby odehráli svůj part.

Autor má strukturu hry dobře promyšlenou, [2] jednotlivé postavy se chovají přirozeně a stejně přirozené jsou rovněž jejich příchody a odchody z jeviště. Příkladem je první výstup postavy se jménem Pyrrhiás. Jedná se o tradiční komickou scénu, v níž rychle přiběhne otrok, nevidí svého pána a hovoří k publiku, přestože téměř nemůže popadnout dech (verš 81-82): „πάρες, φυλάττου, πᾶς ἄπελθ' ἐκ τοῦ μέσου / μαίνεθ' ὁ διώκων, μαίνεται“. [3] Tento příchod je velice účinný: je komický a na první pohled přirozený, neboť otrokův strach a úprk způsobil Knémón, k němuž ho poslal pán Sóstratos s účelem získat jeho dceru.

Přestože v celé hře vystupují smrtelné postavy, v prologu je mluvčím božská postava. V tomto případě si autor vybral Pana, starého boha plodnosti, který bývá kvůli kozlím růžkům a kozlím nohám ostatním k smíchu. Menandros má božské postavy vystupující v prologu v oblibě: kromě Pana je to Hero ve hře Hérós, Nedorozumění v komedii Perikeiromené, Štěstěna ve hře Aspis atd. Tyto personifikované postavy „are obviously products of his poetic imagination, not divinities in whom true belief is expected“. [4] Pouze ve hře Samnia vystupuje v prologu lidská postava, a to Moschion. Menandros užíval tyto prology k načrtnutí celého děje a k seznámení diváků s hlavními postavami i situacemi, jak bylo obvyklé u řeckých autorů komedií i u jejich následovníků, např. u Plauta. Pan nám podává základní informace: mladík Sóstratos se zamiluje do dívky z venkova, přičemž on sám je původcem této lásky. Přestože Pan zmizí ve své jeskyni a v dalších scénách nevystupuje, je i nadále přítomen: zdraví ho Sikón, když jde kolem jeho sluje (verš 401), a zmiňuje se o snu, v němž se Pan zjevil jeho paní (verš 407). Také Sóstratos, který netuší, že má ve všem prsty tento bůh, při něm přísahá a vzývá jej (verš 311, 572).

Kromě Pana jsou zde dalším důležitým božstvem Nymfy. Knémónova dcera jim přináší věnce (51), z jejich pramenů nabírá vodu (197), dokonce zřejmě ony způsobily Knémónův pád do studny, jak se domnívá Sikón spatřující v tomto neštěstí mstu těchto polobohyň (verš 643). „All these touches are designed to give the impression that Pan and the Nymphs did not merely initiate the action, but continued to participate in the events.“ [5]

Zajímavé je, že božské bytosti vystupující v prologu nejmenují postavy, o nichž hovoří. Výjimkou je zmínění jména hlavní postavy této hry Knémóna, o němž navíc Pan ve verši 6-7 říká, že se vyhýbá ostatním lidem a že je věčně mrzutý: „Κνήμων, ἀπάνθρωπός τις ἄνθρωπος σφόδρα / καὶ δύσκολος πρὸς ἅπαντας, οὐ χαίρων τ' ὄχλωι“. [6] Jméno této postavy se objevuje poprvé v této komedii. F. Stoessl toto antroponymum odvozuje ze substantiva κνημός, tj. „úbočí hory“, což může být narážkou na to, že Knémón vlastní statek na hornaté půdě. [7] Postava tohoto mrzouta s mizantropickými sklony, který se stále hašteří a vyhýbá se lidem, se dostává do popředí v dalších scénách. Jeho první výstup lze nazvat monologem, přestože se na jevišti nachází Sóstratos. Ten, když spatří rozzuřeného muže vedoucího samomluvu, se raději odebere do ústraní, neboť se bojí, aby nedostal nabito. Dialog začíná až tehdy, když Knémón uslyší Sóstratovu bázlivou poznámku a sám vykřikne (verš 167-168): „ἐρημίας οὐκ ἔστιν οὐδαμοῦ τυχεῖν, / οὐδ' ἂν ἀπάγξασθαί τις ἐπιθυμῶν τύχηι.“. [8] To, že scéna začíná monologem a končí překvapivým zjištěním postavy, že není na pódiu sama, přebírá opět Menandros z Eurípidových her. [9]

Přestože můžeme v díle nalézt mnoho prvků společných s ostatními díly nové komedie či s jinými žánry, jako je zmíněná tragédie, můžeme tvrdit, že je Menandrova komedie Dyskolos výjimečným dílem. Autor se snaží o zavádění některých novot – ve struktuře to je např. hra s opakováním slov, charakteristika postav pomocí odlišené mluvy, promyšlená konstrukce působící přirozeně apod. Novum představují rovněž neotřelé postavy, které bývají – přestože ne do takové hloubky jako v moderní dramatické tvorbě – prokresleny psychologicky, čímž je lze na první pohled považovat za postavy realistické. Čím si však Menander získal dodnes tak velikou oblibu u čtenářů? Odpovědět lze několika způsoby. Především se narozdíl od jiných autorů z Menandrova díla zachovalo mnoho částí a fragmentů, dokonce jedna kompletní hra, kterou jsme se v tomto pojednání zabývali. Dalším důvodem může být skutečnost, že Menandros ovlivnil nejen soudobou tvorbu, ale i moderní drama. Dle mého názoru je však nejdůležitější to, že Menandros zpracovával témata, která jsou dodnes aktuální, a že měl cit pro vystižení komických postav a situací. Jeho žánrové obrázky zobrazují všední den prostých lidí, které autor popisuje s mírnou ironií i sympatií. My můžeme pouze obdivovat, jak dokázal vystihnout lidské vlastnosti – jak ty špatné, tak i ty dobré, přestože jsou mnohokrát ukryty hluboko pod povrchem.

[1] Horatius. De arte poetica [databáze online]. Bibliotheca Teubneriana Latina. München: K. G. Saur – Brepols Publishers, 2002. [10. 5. 2009]. Dostupné z: http://litterae.phil.muni.cz.
[2] Viz G. Arnott. The Modernity of Menander. In Greece and Rome. Sv. XXII, č. 2. Oxford: The Clarendon Press, 1975, s. 140-155.
[3] Menander. Dyscolus [databáze online]. Thesaurus linguae Graecae (Program Musaios). Los Angeles, 2000. [cit. 11. 5. 2009]. Dostupné z: http://litterae.phil.muni.cz.
[4] A. W. Gomme, F. G. Sandbach. Menander. A Commentary. Oxford: Oxford University Press, 1973, s. 21.
[5] Tamtéž, s. 134.
[6] Menander. Dyscolus [databáze online]. Op. cit.
[7] Viz F. Stoessl. Menander, Dyskolos: Kommentar. Paderborn: Ferdinand Schöningl, 1965, s. 63.
[8] Menander. Dyscolus [databáze online]. Op. cit.
[9] Viz D. Bain. Actors and Audience. Oxford: Oxford University Press, 1977, s. 136.


Čtěte také:

Menandrův Dyskolos, hra všedního dne – část první