Luciferova sláva mezi námi

Komiksy

Vytvořeno 21. 4. 2014 3:00

Autor: Petr Kuběnský

Scenárista Mike Carey se toho nebojí. Pracuje sice s figurou převzatou z Gaimanova komiksového opusu Sandman, ale stvořil charakter daleko odvážnější, zajímavější a brilantněji odstíněný, než se mohlo i samotnému otci autorovi snít, jak dokazuje páté pokračování série Lucifer s pregnantním podtitulem Peklo.

První tři díly představily Světlonoše jako brilantního manipulátora, jehož plány na vybudování vlastní říše, nezávislé na Stvořitelově vůli, nemůže nikdo a nic ohrozit. Ačkoli šlo o pozoruhodnou krasojízdu, čtenář mohl záhy nabýt dojmu, že pro bývalého vládce Pekla už neexistuje dostatečně velký nepřítel, který by mu dokázal zkřížit cestu. Luciferovo svobodné panství vzniklo za hranicemi Jsoucna a pomocí bezpočtu bran se sem začali scházet první přistěhovalci z řad senzitivních lidí, vypovězených a zapomenutých národů, démonů a jiných bizarních stvoření, aby si zde vytvořili nový domov a podřídili se jedinému pravidlu – neuctívat nic a nikoho.

Ve čtvrté knize Božská komedie však Carey zamíchal kartami. A to doslova. Věštecké karty Basanos stvořené andělem Meleem se rozhodly anektovat Luciferovu říši a využily k tomu svého spojence, šintoistické božstvo Susano-o-no-mikoto. Susano totiž kdysi do Luciferových křídel přidal dvě pírka, která v klíčové chvíli posloužila jako rozbuška, která namísto výbuchu spoutala větší část Světlonošovy moci. Povšimněme si, že událost, která se v první knize jevila jako poměrně bezvýznamná epizoda, získala v Božské komedii kruciální význam pro tok příběhu. To je pro Careyho práci velmi příznačné. Ale zpět k aktuálnímu dílu série.

Peklo navazuje na Božskou komedii velmi bezprostředně. Ačkoli Lucifer své hájemství nakonec ubránil, zesláblý a bez křídel je nucen splnit závazek, který před rokem dal andělu Amenadielovi – utkat se s ním v pekelném hrabství Effrulu. A minimálně v jedné věci se dá na Jitřního knížete spolehnout. Vždy splní slovo, i kdyby ho to mělo stát život. Paralelně s Luciferovou cestou do infernální arény čtenáři sledují snahu Světlonošovy družky Mazikeen vystopovat Susana, který u sebe drží poslední dvě pírka Luciferových křídel, a revoltu archanděla Michaela proti Stvořitelově vůli. Zní to komplikovaně? Také to tak je. Gaiman si nemohl přát lepšího následovníka, než Mika Careyho. Jeho fabulační dovednosti se zdají být nevyčerpatelné a schopnost modelovat plastickou alternativu našeho světa, v níž jsou mytologické látky živou skutečností, nabírá s každým pokračováním na síle.

Ostatně pohrávání si s kulturními vzorci a lavírování na hraně mezi tradičním výkladem mytologických textů a jejich postmoderní interpretací patří k nejsilnějším devízám Pekla. Pravděpodobně nejpříhodnějším příkladem je stylizace biblického Šalamouna, neúnavného prosazovatele Božího zákona, který prochází staletími a soudí hříšné smrtelníky i démony, do role noirového detektiva (se všemi jeho proprietami – od odraného baloňáku až po drsňácké vnitřní monology). Je těžké nejásat nadšením nad tak nápaditou formou popkulturního přepisu biblického kánonu. Ostatně samotný Lucifer je vlastně ryze demytizovanou figurou. Ačkoli si stále zachovává vnější znaky referující ke starozákonním legendám, principiálně reprezentuje daleko víc ztělesnění Nietzscheho ideálu nadčlověka, jedince, jenž se povznáší nad černobílou polaritu dobro – zlo a zná pouze vůli. Ústřední postava komiksu tak mimoděk odkazuje k základnímu ideovému paradigmatu 19. a 20. století.

Jeden příklad za všechny: „Věřím v Satana Otce a věřím i v jeho Syna, / věřím, že tmavá sklepení Bídy rozbije odvážnou pěstí / a sebe silného a sebe jediného / v střed postaví vířících kruhů volného žití.“[1] Čteme-li dnes tyto verše Neumannovy slavné sbírky Satanova sláva mezi námi, jako bychom viděli odraz Careyho Lucifera v zrcadle.

CAREY, Mike. Lucifer: Peklo. Praha: Crew a Netopejr, 2013. ISBN 978-80-7449-211-2.

Reference:
[1] NEUMANN, Stanislav Kostka. Satanova sláva mezi námi. Praha: Grosman a Svoboda, 1897, s. 41.