Život a dílo Karla Hynka Máchy

Tento básník se narodil v Praze v rodině mlynářského dělníka, ožebračeného státním krachem v roce 1811. Studoval na novoměstském gymnáziu, později filozofii a od roku 1832 právnickou fakultu. Již jako gymnazista bedlivě pozoruje společenský a literární život, čte díla staré české literatury i současnou tvorbu autorů. Sleduje polské povstání v roce 1830 a vidí v něm začátek osvobozujících bojů v celé Evropě. Dostává se do styku s poraženými revolucionáři, kteří přes naše země odchází do exilu. Ve stejné době však navštěvuje i Jungmannovy přednášky o českém jazyku a literatuře.

Přitahuje ho divadlo, chodí na česká představení a po celý tento rok 1835 hraje jako ochotník v českých hrách na Stavovském divadle u Kajetánů. Rád cestuje, podnikl několik cest do severních a severovýchodních Čech, dvakrát byl v Krkonoších. Nejdelší cestu do Itálie, kdy navštívil Benátky, podnikl o prázdninách 1834 se svým přítelem Antonínem Strobachem. Na svých cestách po romantickém vzoru se vžíval do zašlých dob a pozoroval krásy přírody.
Po dokončení právnických studií odešel Mácha do Litoměřic, kde přijal místo advokátního praktikanta. V Litoměřicích však prožil sotva měsíc. Počátkem listopadu 1936 onemocněl a 6. listopadu zemřel. V roce 1939 byly jeho ostatky převezeny do pražského Vyšehradu.

První Máchovy verše jsou psány německy, vznikají přibližně asi v roce 1829. Mácha je nikdy neotiskl, považoval je zřejmě za básnické pokusy, zkoušky. V prosinci 1831 byla vydána prvotina – báseň Svatý Ivan. V počátcích své tvorby navázal Mácha na domácí literární tradice, na ohlasovou poezii a historické veršování s náměty dávné slovanské minulosti.

Velmi rychle se zbavuje konvenčního nebo přejatého pohledu na život a svět a s nevšední hloubkou a odpovědností si počíná klást otázky po smyslu lidského života, jeho vzniku i vzniku celého světa a vesmíru. Je krajně důsledný a nezastavuje se před žádným závěrem, k němuž dospěl, ani před zjištěním nutné protikladné jednoty krásy a ošklivosti, života a smrti, ideálu a skutečnosti. Poznává, že jedinou opravdovou realitou je smyslové poznání naší země. Vztah člověka a země řeší jako důsledný materialista, člověk ze země vychází, země je jeho kolébkou, a zas do země padá, země je jeho hrobem. A tento koloběh se opakuje stále a nikdo neví, kdy počal, ani kdy skončí.
Mácha má svou představu o společnosti a vztahu mezi lidmi. Jsou to představy revolučního romantismu. Hledal skutečné lidi, ale nacházel jen prázdné masky, a tak zůstával stále sám, obklopen nanejvýš skupinou přátel, z nichž nejvíce informací o něm přinesl Sabina.

Nejvýznamnějším Máchovým dílem je lyrickoepická báseň Máj (1836), vydaná několik měsíců před jeho smrtí. Děj básně je velmi skromný a odpovídá Máchovým záměrům. Milenci Jarmila a Vilém hynou cizí vinou, on jako otcovrah na popravišti, ona sebevraždou, svedena otcem svého milence. Toto dějové pásmo je jen naznačeno několika narážkami. Hlavním obsahem Máje je vylíčení duševních stavů vězně, která očekává smrt a uvažuje o smyslu životy a bytí vůbec. Postaven tváří v tvář smrti se táže, zda po smrti může ještě něco následovat, zdali ono prázdné, jež se před člověkem otvírá, je absolutní. Ptá se s vášnivostí a odvahou autorovi vlastní  a svou odpověď statečně nese.
Celý příběh se odehrává v překrásné, ale k člověku lhostejné přírodě severních Čech, která Máchu tak okouzlila. Toto okouzlení je zřetelné v celé básni, v níž krajina není jen krásnou kulisou. Tři podoby přírody a krásné krajiny korespondují s duševními stavy postav Máje.
Skladba Máje je neobyčejně promyšlená, báseň sestává z věnování, čtyř zpěvů, dvou intermezz. Jedinečné je zobrazení přírody, ročních dob i úseků dne, kontrastů světla a tmy, zachycení barev a jejich odstínů. Mácha měl jemný cit pro hudební stránku jazyka, Máj uchvacuje rytmem i melodií slov. Důmyslně obměňuje významovou stránku veršů, rytmem i melodií slov. Důmyslně obměňuje významovou stránku veršů, nalézá polotóny hromadění přídavných jmen, která oslabují významové jádro substantiv.