Ota Pavel a jeho život plný zvratů

Informace o životě Oty Pavla nemusíte složitě hledat někde ve slovnících českých spisovatelů. Stačí, když se pozorně začtete do řádků Pavlových nostalgicky laděných knížek Smrt krásných srnců (1971) a Jak jsem potkal ryby (1974), v nichž autor vzpomíná na své dětství, na svoji rodinu, která to zvláště v době druhé světové války neměla lehké, anebo na přátele, kteří mnohdy rádi podali pomocnou ruku.

Ota Pavel (vlastním jménem Otto Popper) se narodil 2. července 1930 v Praze Hermíně a Leovi Popperovým jako v pořadí třetí syn. Otův otec Leo, jak už jste se možná v povídkové knize Smrt krásných srnců dočetli, pracoval jako obchodní cestující se švédskými vysavači a ledničkami Elektrolux. Počátek druhé světové války byl však pro rodinu Popperovu jistým předělem v poklidném žití. Z rasových důvodů (otec Leo byl židovského původu) se totiž museli v roce 1939 přestěhovat do Buštěhradu na Křivoklátsku, kde žili Otovi prarodiče.

My tři kluci jsme do toho kraje za hrad Křivoklát ohromně rádi jezdili. Tenkrát jsem nevěděl proč, ale dnes to vím. Můj tatínek pochopil už tenkrát, že jednou můžu uvidět bulváry Paříže a mrakodrapy New Yorku, ale už nikdy nebudu moci týdny bydlet v chalupě, kde voní v peci chleba a v máselnici se tluče máslo, protože u těch chalup budou jednou zastavovat embéčka, uvnitř budou blikat televizory, podají vám špatnou černou kávu a vybledlý chleba.
(Pavel, Ota: Smrt krásných srnců. Praha: Československý spisovatel 1971, s. 45.)



V roce 1943 nastoupili do transportu do Terezína oba Otovi bratři – Jiří a Hugo. Otec je následoval o dva roky později, a to v roce 1945. Všichni  tři zázrakem pobyt v koncentračních táborech přežili. Ota Pavel se o jejich útrapách v povídkové knize Smrt krásných srnců zmiňuje následovně:

Máma naložila kus srnce do takové krásné kamenné štoudve a dělala mým bráškům Hugovi a Jirkovi omáčky a bifteky, což byla její veliká specialita. Kluci se cpali na příští léta, aby vydrželi Terezín, Osvětim, Mauthausen a pochody smrti v třicetistupňových mrazech a nošení kamenů do mauthausenských schodů v třicetistupňových vedrech a všechny ty krásné věcičky, které pro ně připravili Němci. Hugo se vrátil celkem dobrý. Jirka se vrátil z Mauthausenu a měl čtyřicet kilo a půl roku umíral od hladu a utrpení, než začal znovu žít. Nikdy mi o tom moc nevyprávěl, jenom jednou, a když jsme mluvili o tom srnci, řekl:
„Možná, že ten srnec mi zachránil zrovna život. Možná že ty poslední kusy pořádného masa mi vystačily akorát do konce.“
(Pavel, Ota: Smrt krásných srnců. Praha: Československý spisovatel 1971, s. 64.)

Rodina Popperova se po roce 1945 přestěhovala zpátky do Prahy. Ota začal studovat dvouletou obchodní školu a pomáhal při tom otci v drobném podnikání.

Na doporučení Arnošta Lustiga nastoupil Ota Pavel v roce 1949 jako sportovní redaktor do Českého rozhlasu, kde působil do roku 1956. V roce 1956 začal psát pro sportovní časopis Stadion a od roku 1957 se stal redaktorem armádního týdeníku Československý voják.  V časopisu Stadion Otu Pavlovi vycházely zejména jeho první literární pokusy, a to především fejetony ze sportovního prostředí.

Jako sportovnímu reportérovi bylo Pavlovi umožněno vycestovávat z Československa. V roce 1962 například doprovázel fotbalisty pražské Dukly na zájezdu do New Yorku,  který mu byl mimo jiné inspirací pro soubor povídek s názvem Dukla mezi mrakodrapy (1964). S československým fotbalovým mužstvem byl také ve Francii, Švýcarsku a samozřejmě i v Sovětském svazu.

V roce 1964 se u Oty Pavla poprvé objevily příznaky maniodepresivní psychózy. První velký záchvat jej zastihl na IX. zimních olympijských hrách v Innsbrucku, kde v horách zapálil selskou usedlost a byl poprvé hospitalizován v psychiatrické klinice. Ota Pavel zápasil s těžkou duševní nemocí statečně až do konce svého života. 31. března 1973 jej bratr Jiří již po šestnácté odvezl do bohnické psychiatrické léčebny, kde ještě tentýž den Ota Pavel zemřel na selhání srdce.

Tvorbu Oty Pavla lze rozdělit na dvě části. Pavel se věnoval jednak próze se sportovní tematikou (např. Dukla mezi mrakodrapy, 1964; Plná bedna šampaňského, 1967; Syn celerového krále, 1972; Pohádka o Raškovi, 1974 aj.), jednak próze s autobiografickými prvky, která byla inspirovaná zvláště vzpomínkami na Křivoklátsko, kde prožil velkou část dětství (viz již zmíněné povídkové knihy Smrt krásných srnců a Jak jsem potkal ryby).

O tom, že odkaz i tvorba Oty Pavla jsou nesporně jedinečné, vypovídají slova Bohumila Hrabala, který, když byl v předvečer svých osmdesátin navržen Václavem Havlem na Nobelovu cenu za literaturu, uvedl, že „Nobelovku“ si z našich autorů nejvíce zaslouží Ota Pavel, protože je nejlepší.

Čtěte také:

Okamžiky s Otou Pavlem