Ivan Blatný (1919 - 1990)

Medailonky

Vytvořeno 4. 11. 2014 2:00

Autor: Michaela Ištvánová

Český básník a překladatel, který se narodil 21. prosince 1919. Jeho otcem byl spisovatel a dramatik Lev Blatný, ten ale umírá na tuberkulózu, když bylo Ivanovi pouhých 11 let. O necelé tři roky později mu umírá na stejnou nemoc i matka. Mladý Ivan Blatný zůstává sám se svou babičkou. Důležitou úlohu v jeho životě sehrál Vítězslav Nezval, jenž by mohl být označen také jako jeho patron.

Na konci 30. let vzniká nová básnická generace. Jejich společným vystoupením byl Jarní almanach básnický. Ten uspořádal Václav Černý a byl vydán v roce 1940, najdeme zde básně: I. Blatného, J. Ortena, J. Kainara, K. Bednáře, K. Bochořáka a dalších. Vznikaly další sborníky, avšak program generace vydává Kamil Bednář v jeho Slovu k mladým (1940). Za největší talenty této generace jsou považováni Ivan Blatný a Jiří Orten. Avšak jejich vztah k této generaci byl volnější. Patřil také ke generaci Kritického měsíčníku.

IVAN BLATNÝ V KONTEXTU EXILOVÉ LITERATURY

Ne všichni budovali s nadšením socialismus. Zhruba šedesát tisíc československých občanů našlo útočiště v exilu na Západě. V průběhu padesátých a šedesátých let se jejich počet rozrostl na 250 000. [1] Mezi občany, kteří odešli do exilu, byli také významní literáti, například Čep, Hostovský, Kundera, Součková, Blatný, Kohout, Jelínek, Voskovec nebo Peroutka.

Pro Ivana Blatného byl přelomovým rokem rok 1948, přesněji březen. Ivan Blatný společně s Jiřím Kolářem a Arnoštem Vaněčkem odlétá do Anglie jako člen delegace Syndikátu českých spisovatelů. Původně měl jet na tuto cestu Jan Čep, ten však byl odvolán, a tak je místo něj nominován I. Blatný, ten v Londýně učinil skandální prohlášení o poměrech v Československu. Je za své chování veřejně odsuzován svými nejbližšími přáteli, Kolářem, Chalupeckým, Bednářem nebo Nezvalem, a přichází také o svůj majetek a veškerá práva. Z Anglie už se básník nikdy nevrátí.

Jaká byla emigrace I. Blatného? Můžeme ji označit za zdrcující. Určitou roli hrála také jistá žena, byla to pravděpodobně Američanka, do které byl Blatný zamilován, ta jej však opouští a Blatný zůstává v Anglii sám.

Jediná činnost, která ale pouze částečně naplnila život Blatného v exilu, byla občasná spolupráce s rozhlasovými stanicemi BBC a Svobodnou Evropou. Ještě bychom měli zmínit, že v emigraci publikoval několik veršů ve sborníku Neviditelný domov, ten vychází roku 1954. Blatný se psychicky hroutí a je postupně hospitalizován v mnoha sanatoriích, jeho diagnózou se stala paranoidní schizofrenie.

Klíčovou ženou v životě Blatného byla od roku 1977 ošetřovatelka a zároveň sekretářka Miss Frances Meachamová. Díky této ženě máme uchovány texty Blatného, ta je uchovávala a také zasílala manželům Škvoreckým do Toronta, aby byly vydány v jejich nakladatelství Sixty-Eight Publishers.

Blatný nakonec po dlouhé nemoci umírá 5. srpna 1990 v Colchesteru, a o rok později jsou jeho ostatky převezeny do Brna na Ústřední hřbitov.

Roku 1997 uděluje prezident Václav Havel Ivanu Blatnému in memoriam Medaili za zásluhy 1. stupně.

VÝVOJ POETIKY

Počátky tvorby nalézáme už v jeho 14 letech, kdy navštěvoval gymnázium, v této době byl redaktorem v Studentském časopise.  V maturitním ročníku je oceněn jeden jeho příspěvek ze Studentského časopisu, a to za nejlepší básnický příspěvek roku. Do Studentského časopisu přispívali mimo jiné J. Orten, J. Kainar nebo J. Hauková.  

První část tvorby I. Blatného můžeme nazvat „melancholickou lyrikou“, do té zařazujeme prvotinu Paní jitřenka (1940) a také druhou sbírku Melancholické procházky (1941), jejímž původním názvem jsou Brněnské elegie.

Pod vlivem Skupiny 42 a po vstupu do KSČ se mění Blatného poetika. Bývá označována jako „lyrika depoetizace“. Patří sem Tento večer (1945) a Hledání přítomného času (1947).

V tvorbě I. Blatného najdeme i dvě básnické sbírky pro děti: Na kopané (1946) a Jedna, dvě, tři, čtyři, pět (1948).

Poslední část tvorby probíhá v exilu. V roce 1979 vychází po 32 letech sbírka Stará bydliště v nakladatelství Sixty-Eight Publishers Josefa Škvoreckého a Zdeny Salivarové. Poslední sbírka Pomocná škola Bixley byla napsána roku 1979, vychází stejně jako Stará bydliště v Sixty-Eight Publishers, a to v roce 1987.

[1] LEHÁR, Jan. Česká literatura od počátků k dnešku. 2., dopl. vyd. [i.e. 3. vyd.]. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2008, 1082 s. Česká historie. ISBN 978-80-7106-963-8. s. 740.

DALŠÍ POUŽITÁ LITERATURA:
Český dekameron 1969–1992. Praha: Scientia, 1994.
KOL. AUTORŮ. Česká literatura od počátku k dnešku. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998.
NOVÁK, Radomil. Průniky do poezie I. Blatného. Návraty k velkým. Sborník referátů z literární konference 42. Bezručovy Opavy. Praha: ÚČLAV, 1999, s. 141-150.
BROUSEK, Antonín. Básník nevykuchané paměti. Pomocná škola Bixley. Kanada: Sixty-Eight Publishers, 1987.