Jáchym Topol – Chladnou zemí

Ve své poslední novele Jáchym Topol uvažuje o vztahu minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Touto problematikou se zabývá jak na celospolečenské, tak na individuální úrovni, ovšem nikterak teoreticky a šedě; rafinovaně ji zatraktivňuje tím, že z ní vytváří – zdánlivé – pozadí spádného dobrodružného příběhu.

Hlavního hrdinu, jehož jméno v knize nezazní, zastihujeme na útěku. Z jeho úsečné řeči tušíme, že je na štíru se zákonem, ale co se přesně stalo, se dovídáme až mnohem později. Úvodní pasáže sledující úvahy ,,bezejmenného“ muže-vypravěče zabředávají do jeho minulosti – ve zlomcích se dozvídáme o jeho mládí, rodině, o pobytu ve vězení, kde se stal pravou rukou popravčího, a o následném návratu do rodného Terezína. K tomuto městu a jeho známé pevnosti má vypravěč hluboký citový vztah, takže se brzy po propuštění zapojí do občanských aktivit usilujících o jeho povznesení. Pracuje po boku tamějšího guru jménem Lebo, přízračného muže, který se narodil za války v terezínském vězení. Spolu s partou podobných a jaksi podivínských nadšenců (,,hledačů pryčen“) vedou donkichotský boj za zachování památníku a revitalizaci města. Amatérská skupina ovšem není příliš svědomitá v administrativě, a tak navzdory výrazným úspěchům při shromažďování potřebných finančních prostředků je po apokalyptické scéně hořící centrály organizace rozprášena.

Zhruba v půli 138-stránkové knihy se vyprávění láme ze své převážně retrospektivní do ryze aktuální části. Za pomoci Alexe a Marušky (dříve pouze okrajových postav) se prchající vypravěč přesouvá na východ, do Běloruska. V metropoli nazývané jednou Sluneční město, podruhé Minsk se má se svými terezínskými zkušenostmi podílet na ilegálním budování muzea válečné – tzn. nacistické i sovětské – genocidy. Diktátorská vláda země tyto aktivity nepodporuje, ba je v obavě před vnitrostátními i mezinárodními nepříjemnostmi přímo potírá; avšak ani opozice, z jejichž řad se rekrutují tvůrci nežádoucího muzea ,,Ďáblovy dílny“, při své činnosti nejednají v rukavičkách. Vypravěč příběhu je však nucen ke spolupráci i poté, kdy nahlas projevuje svou nevoli, a proto se několikrát pokusí o útěk…

Jak už jsem zmínil, poutavé dobrodružství desperáta poskytuje příležitost zamyslet se nad mírou determinace budoucnosti minulostí. Hlavní hrdina je ke všemu ,,předurčen“ už svým prvním krokem ve fabuli příběhu – rozhodnutím vstoupit do organizace ozdravující Terezín. Od té chvíle vlastně není tak úplně svým pánem a vše další se děje v návaznosti na toto prvotní jednání (možná bychom mohli jít ještě dále a za hrdinovu predestinaci označit už jeho samotný terezínský původ). Druhou a snad ještě zajímavější úrovní relace minulost-přítomnost-budoucnost je Topolova umělecká reflexe vlastního pohledu Čechů a východních Evropanů na historii. Zde si autor neodpouští implicitní i explicitní narážky na náš stále ještě ,,neevropský“ vztah k základním civilizačním hodnotám (zmiňuje se např. známá situace kolem památníku bývalého romského koncentračního tábora v Letech).

Jáchym Topol v Chladné zemi nepopírá svůj tradiční styl. Jeho syrové vyprávění se valí jako prudká černá řeka. Topol často používá velmi krátkých vět, jež jsou od sebe odděleny náznakovými třemi tečkami a ve zrychleném tepu děje mnohdy volí jen kratičké jednověté odstavce. Pozoruhodná, i když pro Topola typická, je celková atmosféra příběhu – chladná, ponurá, démonická, místy dokonce šklebivě karnevalová až temně groteskní. Taková jsou všechna místa, jimiž procházíme – převládají zapadlé uličky a zákoutí, nevábné podchody, podzemní úkryty a katakomby. Od své specifické stylizace Topol neuhýbá ani o píď.

Nová próza Jáchyma Topola se jistojistě řadí k jeho nejlepším dílům. Autor předkládá napínavý soudobý příběh s filozofickým přesahem, a to aniž by se zpronevěřil sám sobě a čtenářům se jakkoli podbízel.

Ukázka:
Já se asi pobliju, prohlásí Sára, rozvalí se zády na postel a kouká do stropu.
Hele, my vypadáme podobně, povídá po chvíli, máme dvě nohy, dvě ruce, sem tam pihu, ňák se tou angličtinou domluvíme, ale je to spíš zrádný! Kulturně jsme úplně jinde! Já jsem kupříkladu netknutá bolševismem, ale ty jsi křivárnama úplně prosáklej A nevíš o tom… tvoje kozy kaděj bobky na posvátný místa piety, a tobě to vůbec nedochází, vůbec vám tady v tý východní Evropě nedochází, v jakým pořád vězíte průšvihu…
(Topol, J. Chladnou zemí. Praha: Torst, 2009, s. 40.)


Čtěte také:

Jáchym Topol honí „bycha“