Epigon, kterému neschází originalita

Recenze

Vytvořeno 31. 1. 2012 1:00

Autor: Jiří Lojín

Po románové prvotině Mácha: Deníky, Turistický průvodce, která v roce 2010 vynesla Jaroslavu Balvínovi nominaci na Cenu Jiřího Ortena, se v nabídce nakladatelství  Novela bohemica objevila jeho další kniha s názvem Lásko, teď!. Obsah novely naznačuje, že se autor rozhodně nesnaží ulehčovat si svůj život, alespoň v literární sféře. Příběh Jacka,  Máji a posléze i Soni, která završí postupnou destrukci jejich manželství, je provokativní. Zdánlivě  banální námět (manželství – nevěra – rozvod) ozvláštňuje nejen Sonino mládí, ale i otevřenost, se kterou autor pojal erotické scény i nenucené rozhovory u mnoha sklenek alkoholu.

Lásko, teď! je novela kontroverzní jak tématem, tak i formou. Samozřejmě první, čeho si čtenář všimne, a to již při shlédnutí  anotace, je námět. To je okamžik, kdy jen několik čtenářů projde prvním, velmi hustým sítem. Mnoho z nich se nechá odradit erotickým vztahem zralého třicetiletého muže a žačky základní školy nebo sexuálně explicitními scénami, a není možno mít jim to za zlé. Anotaci by měli čtenáři brát velmi vážně, není to pouhé plácání do větru, které by mělo zvýšit přitažlivost díla pro určitou skupinu lidí. Je to realita, vyjádřená téměř eufemisticky. Lidé, kteří nemají podobná témata příliš v lásce, by se do čtení novely vůbec neměli pouštět.

Téma i často používaný výraz Lolita vnucují srovnání se slavným dílem Vladimíra Nabokova, ale Lásko, teď! má s Nabokovovým románem jen málo společného. Zatímco Nabokov předesílá a úzkostlivě dodržuje to, že jeho text je prost všech obscénností, Balvín je plánovitě, promyšleně a ve velkém množství užívá. Rozdíl mezi Lolitou a Lásko, teď! leží i v jemnější rovině – vztah mezi Humbertem Humbertem a Dolores je úplně jiný, než mezi Jackem a Soňou. Proto bych se srovnávání těchto dvou knih vyhnul, abych nepadl do pasti prvoplánové komparace.

I když Jaroslav Balvín ve své novele popisuje fascinaci muže dospívající dívkou, a přestože je vrstevník svého hrdiny, neztotožňuje se s ním. Jeho pohled je - pokud je to jen trochu možné - nezúčastněný, dalo by se říct odborný. Jacka představuje sice jako muže zralého, ale zároveň jako velmi nezralou osobnost. Jacek se v úvodu zúčastní her pro mladé a konstatuje, že si dospělí neumí hrát. V rozporu s touto zkušeností se pokouší o svou vlastní hru, vlastní zábavu, ve které se neohlíží na ostatní, vlastně si ani neuvědomuje, že to, co dělá, může mít i jiné důsledky než „Game over“. Balvín ale nenaznačuje, že je to ta správná cesta, lov dospívajících děvčat neglorifikuje, v jeho podání směřuje Jackův další život do prázdna. S odstupem několika let, které si k novele dokážeme v duchu „připsat“, až do beznaděje. Abych ale zbytečně nenavnadil bláhové moralisty, kteří by v příběhu čekali mravní poučení a zadostiučinění, musím upozornit, že ani o něco takového autorovi nejde.

Balvínova novela na první pohled připomíná kombinaci beletrie a odborné publikace. Množství citátů a odkazů by nedělalo ostudu ani dobré bakalářské práci s názvem „Téma Lolity ve světové literatuře“, ale  to není jediná zajímavá formální vrstva, kterou můžeme nalézt. Tvůrčí technika by se dala přirovnat ke koláži – na podklad jednoduchého příběhu jsou nalepeny citáty, úryvky jiných literárních děl, úvahy filosofického charakteru, či o podstatě mužské sexuality. Takové nahromadění cizích myšlenek by představovalo kritikův ráj. Mohl by těmito myšlenkami brouzdat, identifikovat je, komentovat vhodnost nebo nevhodnost jejich použití v daném kontextu a to, jak se jimi autor záměrně nebo bezděčně nechal inspirovat. Ale Balvín bere případným kritikům vítr z plachet a předchází jejich výtkám důsledným přiznáváním původů citátů i případného vypůjčeného literárního stylu. Otevřeně se hlásí k Vladimíru Páralovi, děj umísťuje do dějiště jeho románů. Má však na to plné právo, ta místa jsou společná pro Párala i pro něj. Symbolicky se setkali i při křtu Lásko, teď!. Jaroslav Balvín inspiraci jinými autory a díly povyšuje na uměleckou metodu. S trochou nadsázky by bylo Balvína možné nazvat epigonem, kterému neschází originalita.

Výtky se netýkají ani tak literární stránky, jako spíše reálnosti některých postav. Nechci zasahovat do práva autora na vytvoření charakterů, ale Vilda a jeho manželka (Jackovi sousedé) jsou uvěřitelní pouze ve chvílích, kdy vedou buranské řeči, prošpikované dvojsmysly a vulgarizmy. Jsou to dialogy neuhlazené, nepříjemné, ale velmi dobře odposlouchané a trefně použité. Za to bych autora hodnotil velmi kladně. Ve chvíli, kdy do takových dialogů začínají prosakovat zmínky o kultuře a literatuře, stávají se nevěrohodnými a místy směšnými. Přes veškerou snahu Vildovi přece jen chybí půvab Hrabalových opilců.

Druhým kamenem úrazu a prohřeškem, kterého se dopouští mnoho autorů, jsou dialogy, pomocí nichž se autor chce dobrat vysvětlení nějakého pojmu. Pak dojde k rozhovoru:

„Ale jo, jde to. A docela bizarní věc – někdo začal psát do guestbooku nekrologů citáty z Tibetský knihy mrtvejch.“
„Co to je?“
„Jeden z mnoha starejch tantrickejch návodů, jak dosáhnout vysvobození z osudu převtělování“
(BALVÍN, Jaroslav. Lásko, teď! Praha: Novela bohemica, 2011.)

Pravděpodobnost, že by vzdělaný člověk (Mája, učitelka) v současné době netušil, co je Tibetská kniha mrtvých, je téměř nulová, a takový oslí můstek působí křečovitě.

Autor se dokáže literárně sžít s mužskou psychikou, ale ta ženská je v jeho novele nevýrazná a v určitých scénách pokulhává. Porozvodové posezení Jacka a Máji v restauraci vůbec nerespektuje pocity ženy, rozvádějící se s manželem, který jí velmi nechutným způsobem zradil. Pokud by se odehrávalo pouze v Jackově fantazii, vypovídalo by leccos o jeho rozpoložení v době probíhajícího rozvodu.

Balvínova novela není psána pro široký okruh čtenářů. Velká skupina ji odmítne už na základě anotace, vzhledem k jejímu zaměření. Takovou skupinu plně chápu a nedovolil bych si ji nařknout z prudernosti, nekulturnosti nebo netolerance. Na to je text příliš vyhraněný, specifický. Jaroslav Balvín se ale provokativního tématu nebojí, a co je hlavní, dokáže jej zpracovat. Erotické scény mají sice jednoznačně pornografický charakter, ale nesklouzávají do pornografie laciné a ponechávají si dobrou literární úroveň. Kombinace beletrie s citacemi z tématicky podobných děl  novelu vymaňují z průměru a dělají z ní zajímavý experiment. Autor by si však neměl tento styl osvojit jako svou typickou tvůrčí metodu, protože by mohl upadnout do stereotypního napodobování sebe sama.

Knihu Lásko, teď! vydalo nakladatelství Novela bohemica