O románech pro ženy

Recenze

Vytvořeno 25. 2. 2013 2:00

Autor: Jiří Lojín

Příznivci Saturnina Zdeňka Jirotky by v titulku měli na první pohled poznat název jedné z kapitol, kterou autor s vtipem, jenž je knize vlastní, věnoval pokleslému žánru románů pro ženy, lépe řečeno červené knihovně, což je označení výstižnější. V dnešní době bych váhal, jestli všechny romány, které se dají pod označení „román pro ženy“ zařadit, srovnávat s tím druhem literatury, který měl Jirotka na mysli. A aniž bych zpochybňoval inteligenci žen třicátých let, tvrdím, že knihy určené pro současné ženy nejsou vždy pouze pro ty, které se chtějí dojímat naivními románky založenými na mnohokrát opakované zápletce ústící do šťastného konce, kde si chudá Popelka vezme bohatého, mladého a krásného prince.

Samotná podstata románu pro ženy netkví v romantice a šťastném konci, ani v metamorfóze ošklivého káčátka v krásnou labuť. Žena se může identifikovat i s reálnější rolí a na tom je založena podstata mnoha úspěšných knih, kterým se prostota a naivita rozhodně vytknout nedá. V podtitulu knihy Ivety Svobodové Postavení mimo hru stojí Román pro ženy. Je to upozornění pro nepozorného čtenáře – muže, který by snad zlákán sportovním názvem omylem po knize sáhnul. Ale pokusme se na ni podívat (snad) nezaujatým pohledem a najít její podstatu a potenciálního čtenáře či čtenářku.

Na prvních stránkách si opět vzpomeneme na již citovaného Zdeňka Jirotku. Drnčívá „er“ ve jméně hlavního hrdiny Richarda Borna evokují sílu a majetek, včetně zámku pocházejícího z restituce. To vše nenechává čtenáře na pochybách, že před sebou má „prince“, archetyp pocházející z dávné pohádkové doby. Zde se vloudí první pochybnost – k čemu se vlastně autorka hlásí? K modernímu románu pro ženy, nebo spíše k červené knihovně? Omyl, jak poznáme dále. Před sebou máme totiž detektivku. Richard Born, úspěšný hokejista a, jak již bylo řečeno, i poměrně movitý muž, má problémy nejen s bývalou manželkou, ale i s neznámým mužem vyhrožujícím jemu i jeho rodině. Poté, co je na zámku objevena mrtvola jeho bývalé ženy, začne vyšetřování. Richard musí ochránit i své blízké – děti, matku a také Melánii. Melánie, toť Popelka, máme-li hovořit v intencích červené knihovny, které nám byly tak trochu vnuceny laděním začátku knihy. Asi neprozradím žádné překvapující informace, když napíšu, že vše dobře dopadne, pachatel je vypátrán a chycen, Richard se s Melánií sblíží tak, jak to jen jde.

Čím kniha je a čím není? Není románem pro ženy v současném slova smyslu. Chybí jí ženský svět, zůstává pouze ženský pohled na zidealizovaného hlavního hrdinu, na muže, kterého by autorka chtěla potkat nebo si myslí, že by jej chtěly potkat její čtenářky. Melánie není postavou schopnou vykompenzovat mužský prvek, čtenářka do ní může pouze promítat své touhy, ale není schopna se s ní ztotožnit s ohledem na obyčejné starosti provázející její život. Kniha není detektivním románem, musím ale připomenout, že se to nesnaží předstírat. Detektivní román by vyžadoval širší pojetí děje a více vedlejších dějů. Pokud se na knihu budeme dívat takovým pohledem, asi bychom ji vůbec neoznačili za román. Charakteristika, které bude kniha Ivety Svobodové nejlépe vyhovovat, je poněkud romantická detektivka pro ukrácení dlouhé chvíle.

Od prosté romantické detektivky by ale mohlo vést jen několik kroků ke knize, která by se nedala odbýt pouhým mávnutím ruky. Zápletka, přestože není úplně originální, je dostatečně schopná čtenáře zaujmout a napětí nekončí v okamžiku, kdy zjistíme, kdo je oním záhadným zločincem. Má potenciál nabalit na sebe vedlejší postavy a děje posunující knihu kvalitativně výše. Motiv strachu o děti je natolik silný, že by bylo možné na něm postavit detailnější psychologii postavy Richarda Borna a zlidštit ho tak nejen pro čtenářky snící o silném, ale i citlivém muži. Náznaky využití tohoto tématu se objevují a patří k velmi dobrým částem knihy. Slibně se vyvíjí i motiv závisti a je škoda, že není dotažen, určitě by si to zasloužil a čtenář by mohl lépe pochopit postavu zločince. Úroveň textu vykazuje pozoruhodnou nevyrovnanost, jako kdyby autorka nebyla rozhodnuta, jestli má psát spíše budoucí exemplář červené knihovny, nebo dobrou detektivku. V jednom odstavci se objeví klišé a vzápětí věty, za které by se žádný spisovatel stydět nemusel. Slabší jsou dialogy, hlavně mezi Richardem a Melánií.

Postavení mimo hru je nenáročná detektivka s dějem, který nepostrádá napětí a většinou ani spád. Nebýt některých prvků hodných červené knihovny, byl by podtitul určující knihu spíše ženské části populace zcela zbytečný. Některé části textu kazí celkové vyznění, jiné zase prozrazují, že autorka v sobě má potenciál umožňující posunout se o stupínek výše. Základním předpokladem je zkrotit v sobě touhu po romantických dobrodružstvích, projevující se například silně a nepříjemně v epilogu, a snažit se o racionálnější postoj. Zpracování knihy vydavatelem je na velmi dobré úrovni, ale anotace uvedená na zadní straně obalu působí křečovitým, až odbytým dojmem.

Knihu Postavení mimo hru vydalo nakladatelství Jaroslava Poberová