V českých detektivkách se už nejedná v rukavičkách

Recenze

Vytvořeno 6. 4. 2013 3:00

Autor: Jiří Lojín

Česká detektivka je specifický žánr s tradicí, sahající do počátku minulého století. Vzniklo mnoho nádherných a charismatických postav detektivů, kteří dokázali získat sympatie i v době, kdy jsme se s Veřejnou bezpečností, Sborem národní bezpečnosti či dokonce se Státní bezpečností v zádech příliš bezpečně necítili. Je možné, že právě odtažitý vztah občanů k bezpečnostním složkám pomáhal formovat některé rysy hlavních hrdinů – vyšetřovatelů a jejich pracovní metody.

Česká detektivka, až na výjimky, je postavena především na promyšlené zápletce - zločinu, který krok za krokem pečlivě rozkrývá detektiv, jehož hlavním pracovním nástrojem je mozek. Tím se opět dostávám ke vztahu lid versus policie v době socializmu, kdy se obecně soudilo, že policajt s mozkem je pouhá literární fikce. Tradiční český románový detektiv hromadí důkazy, pomocí nichž se dobírá pravdy. Nepoužívá násilí, téměř ani výhrůžek a dokonce při zatýkání pachatele nepovolává do akce zásahovou jednotku. Čtenáři ovlivnění tímto způsobem práce – asi bychom měli použít pro naše téma výstižnější výraz „modus operandi“ – očekávají, že vše končí odhalením pachatele, detektiv na něj ukáže prstem a zločinec se schlíple sám odebere na příslušnou policejní služebnu. České detektivky byly vždy spíše intelektuálním požitkem a ne porcí adrenalinu. Dodávám – díky za to. Možná je to delší úvod, ale chtěl jsem zdůraznit, v čem je kniha Martina Goffy Muž s unavenýma očima jiná.

Hrdinou knihy je bývalý policista Mikuláš Syrový, který službu u policie vyměnil za vedení zastavárny. Je to důsledek deziluze, kterou  si při práci u policie musel prožít. Autor okolnosti hrdinova odchodu na několika úvodních stránkách rozebírá a nepochybuji o tom, že mají reálný základ. Za Mikulášem se zastaví jeho bývalý kolega Honza zvaný Vali, který u policie zůstal, a nabídne mu trochu zvláštní spolupráci na jednom z aktuálně vyšetřovaných případů. Zmizel ředitel sázkové firmy a za zprávu vedoucí k jeho nalezení byla vypsána nezanedbatelná odměna – dva milióny korun. Důvodem, proč Mikuláš spolupráci přijme, nejsou peníze, ale Valiho naléhání. Přestože se zdá být vše promyšlené a bezpečné, situace se poněkud zkomplikuje.

Autor hraje s otevřenými kartami. Druhá dějová linka patří pachateli. Až do konce sice nevysloví jeho jméno, to je nepodstatné, ale postupně odkrývá jeho osobnost a motiv. Třetí linkou, která je naznačená, ale ne zcela využitá, je příběh oběti únosu. Jednotlivé dějové linie se příliš neprotínají a dokonce i v místech, v nichž by to čtenář mohl právem očekávat, se o sebe jen líně otřou a nedochází k žádné podstatné interakci. Může to znamenat autorovu nedůslednost, ale lze to interpretovat mnohem kladněji - každý z hrdinů má svůj vlastní izolovaný svět. Přestože únosce do něj významným způsobem zasáhne, zůstávají samostatnými individualitami.

Mikuláš hraje na první pohled klasickou literární roli soukromého detektiva. Ve skutečnosti je ale pouhým statistou a vypravěčem. Skutečné pátrání se odehrává prostřednictvím policejní mašinérie, rutinním sledováním mobilů a víceméně namátkovými výslechy. Soukromý detektiv je jen v pohotovosti, připraven „objevit“ oběť a vyinkasovat odměnu. Také čtenáři tlumočí průběh vyšetřování, o němž se pravidelně dozvídá od Valiho. V Mikulášově pasivní roli je jedna z odlišností od schematických rolí klasických soukromých detektivů. Dalším rozdílem mezi Mužem s unavenýma očima a „klasickou“ českou detektivkou je brutalita a syrovost, s jakou se autor pouští do některých pasáží. Někdy až přehnaná. Ale nerad bych se pouštěl do spekulací, kde jsou hranice mezi brutalitou skutečných trestných činů a vkusností jejich popisů. Proto ji v knize vnímám jako jednoznačný klad.

Martin Goffa zasadil svůj román do konkrétního prostředí i času. Aby zdůraznil pevné zakotvení své knihy, věnoval začátek jedné z kapitol komentářům z novinových článků jednoho konkrétního dne.

Seděl jsem s nohama na stole a listoval novinami.
Pondělí, 14.listopadu 2011.
Na první straně článek o Berlusconim, který po všelijakých aférách konečně vzdal místo premiéra a přestane tak Italům dělat v Evropě ostudu.
O kus dál zhodnocení vystoupení, které nynější miliardář a údajný dřívější donašeč StB Babiš předvedl o den dříve v televizi, když svou legrační českoslovenštinou  rozhořčeně brojil proti politicko-mafiánskému systému, jehož slabých míst ale posledních dvacet let s úsměvem využíval a vybudoval díky nim jednu z největších korporací v republice.
(Goffa, M. Muž s unavenýma očima. Praha: Mladá fronta 2013, str. 100 - 101)

Muž s unavenýma očima je beze sporu zdařilou prvotinou detektivního žánru. Autor se snažil o drsnější pojetí zločinu a o méně sofistikovaný postup vyšetřování. Jeho soukromý detektiv je reálnější, nepokouší se o hrdinské kousky, dokonce ani v závěrečných scénách. V románu jsou zdůrazněny současné reálie, chaos a nepoctivost prorůstající celou společností. Praha není v Goffově knize pouze krásné město plné historických památek, ale také nebezpečné místo, ve kterém se pohybují lidé, na jejichž brutalitu nejsme připraveni. Přímočarost zápletky  a oddělení jednotlivých dějových linií se může stát i terčem kritiky, některé čtenáře může zklamat, že hlavní hrdina nedělá to, co obvykle hrdinové tohoto typu dělají. Já považuji tyto netypické znaky za zajímavé a spíše za přednost knihy.

Knihu Muž s unavenýma očima vydalo nakladatelství Mladá fronta

K dostání na stránkách Knihkupectví Beletrie.eu