Vzpomínka na Přemysla Blažíčka

Recenze

Vytvořeno 24. 5. 2013 3:00

Autor: Jiří Lojín

Jméno Přemysla Blažíčka je známé především v odborných kruzích literárně-vědeckého zaměření. Jeho žena Anna Blažíčková se rozhodla přiblížit veřejnosti jeho práci a hlavně politické a společenské postoje, které zaujímal. Ty měly na jeho práci rozhodující vliv a způsobily, že těžiště jeho životního díla zůstalo v neoficiální tvorbě. Kniha mapující život Přemysla Blažíčka dostala název Teď něco ze života.

Anna Blažíčková nenapsala životopis v obvyklém smyslu slova. Nenabízí čtenáři pohled do dětství svého manžela, čtenář tedy bude hned zpočátku ochuzen o fotografie ilustrující, jaký byl Přemysl Blažíček roztomilé robě, ba ani nebude seznámen se zábavnými detaily chlapcova chování ilustrující neobyčejnou, originální osobnost. Své vzpomínky začíná autorka větou:

Nikdy jsme neměli vysloveně hlad, i když nouzi ano…
(Blažíčková, A. Teď něco ze života. Praha: Triáda, 2012. str.7.)

Jako kdyby nouze byla právě tím, co se jí ze života se svým manželem nejhlouběji vrylo do paměti. Nevzpomíná na chvíli, kdy ho poprvé uviděla, kdy si poprvé uvědomila, že je to člověk, s nímž chce strávit obrovský kus života. Začíná charakteristikou života v chudobě, implantuje ji čtenáři do hlavy, a ten bude další řádky vnímat prizmatem odříkání a bídy. A kdyby snad čtenář na chvíli zapomněl, zaváhal, další poznámkou mu to autorka připomene.

Nechci vyvolat v potenciálním čtenáři dojem, že se o počátcích vztahu mezi Přemkem a Annou nic nedozví. Autorka se neustále točí v kruzích, či snad lépe řečeno ve spirále, protože přes všechny návraty a nové výpady do časů budoucích, porevolučních, se pomalu a neodvratně dostává do bodu, kdy její manžel umírá. Ale k tomu se dostaneme na závěr. Přemysl Blažíček v mládí nešťastnou náhodou přišel o obě ruce. Zbyly mu pouze jakési pahýly, končící někde v oblasti předloktí. Přes toto omezení vystudoval vysokou školu a dokázal mnoho věcí zcela samostatně. Pro zdravého člověka je asi nepředstavitelné, kolik komplikací takové postižení působí při obyčejných činnostech, jako je nákup, nebo pro spisovatele prosté psaní na stroji. Zákonité je, že takoví lidé se staví k životu jinak, mají odlišné priority. Osud Přemysla Blažíčka formovaly události po roce 1968. Nebyl schopen, stejně jako jeho žena, podřídit se diktátu nového vedení a jeho významné monografie vznikaly soukromě. Některé jeho texty vyšly dokonce až po jeho smrti.

V knize je možné dočíst se o mnoha lidech pracujících v kultuře a ovlivňujících její formování. Po roce 1968 byli Blažíčkovi v tak nevýhodném pracovním postavení, že byli často odkázáni na pomoc přátel. V té době se odhalovaly a krystalizovaly charaktery, ukazovalo se, kdo není schopen uhnout ze svých zásad, kdo spolupracuje s komunisty ze strachu o svou rodinu, kdo z přesvědčení a kdo z vypočítavosti. Setkáme se s mnohými známými jmény i takovými, která se dodnes v kultuře objevují. Díky nekompromisním a jednoznačným názorům Přemysla Blažíčka se můžeme podívat z jiného úhlu i na známé porevoluční politiky, zejména na Václava Havla, Václava Klause a Miloše Zemana.

Onemocnění, pobytu v nemocnici a smrti svého manžela věnuje Anna Blažíčková bezmála padesát stran a z předchozích vzpomínek - přeskakujících sem a tam - přechází pojednou k detailnímu, téměř deníkovému popisu. V této části se opět odráží bezradnost ústící do žádostí o pomoc adresovaným různým známým. Celkově je cítit nespokojenost se zdravotnickou péčí, přestože se okolo Přemysla Blažíčka pohybovalo mnoho lékařů zvučných jmen alarmovaných známými neméně zvučných jmen.

Můj celkový dojem z knihy Teď něco ze života je rozpačitý. Balancuje mezi dvěma pocity. Chápu, že Anna Blažíčková a mnoho přátel Přemysla Blažíčka – významných lidí aktivně pracujících v kultuře - považují tohoto literárního vědce za osobnost velkého formátu nejen po stránce odborné, ale i lidské. A o to se nemíním v žádném případě přít. Chápu také, že lidé z tohoto okruhu vítali, že taková kniha vznikla. Jsou v ní zachyceny vzpomínky na Přemysla Blažíčka a přibližuje ho čtenáři jako člověka. Je to také vzácné svědectví o době, která již naštěstí minula. Ale text je nepřehledný, skáče z jedné vzpomínky na  druhou, a to v žádném případě není umělecký záměr. Časté zmínky o pracovních úspěších dětí zní jako oprávněně pyšné řeči hrdé matky, ale pro knihu jako takovou nemají žádný význam. Zdlouhavá poslední část je nepřiměřená a opět nic o Přemyslu Blažíčkovi nevypovídá. Je mi to líto, sváří se ve mně lidský pocit sympatie k ženě, která projevila nesmírnou trpělivost při nelehkém soužití se zásadovým člověkem a svou knihou mu projevila úctu a lásku, s pocitem čtenáře, který považuje text za špatný a je přesvědčen, že může být kladně přijímán pouze úzkou skupinou blízkých lidí. Se stejnými rozpaky se stavím i k nominaci této knihy v soutěži Magnesia Litera.

Knihu Teď něco ze života vydalo nakladatelství Triáda