Složitá osobnost Františka Drtikola. Jak ji uchopil Jan Němec?

Recenze

Vytvořeno 19. 3. 2014 3:00

Autor: Jiří Lojín

Zkuste se zamyslet nad tím, co vše se může skrývat pod slovem „světlo“. Používáme ho denně, dokonce několikrát. Nemusíme ho ani vyslovit, ale vnímáme ho. Je pro nás základní podmínkou života na zemi, poznáním, pravdou… Jinak ho vnímá umělec – malíř, sochař či fotograf. Jan Němec ve své knize Dějiny světla přibližuje čtenáři, jak je vnímal slavný český fotograf František Drtikol v době, kdy si umělecká fotografie teprve hledala svou cestu.

V dobách rozvoje fotografie přirovnání k „malování světlem“ platilo více než dnes. Nejen jako poetická metafora fotochemických reakcí, ale i připodobnění tehdejších postupů k malířským technikám. Ušlechtilé tisky se vzrušujícími názvy uhlotisk, pigmentový tisk, olejotisk, gumotisk, bromolejotisk posouvaly často těžiště práce fotografa z ateliéru do temné komory. Ponechme stranou úvahu, zda se někteří umělci nestali pouhými zručnými laboranty, snažícími se průměrnou fotografii pomocí některé z uvedených technik povýšit na umění. Stejně pseudoumělecké obrázky vznikají dnes, kdy rozvoj digitální fotografie vystrnadil některé autory z temných komor a posadil je k monitorům počítačů, u nichž za pomocí sofistikovaných programů vytvoří ze svého snímku nějaký úplně jiný.

V době, kdy František Drtikol tvořil, se umělecká fotografie teprve formovala. Žil v epoše vzrušujícího hledání, dílčích vítězství i bloudění ve slepých uličkách. To však byla jen jedna z rolí tohoto pozoruhodného umělce. Byl znám i svou fascinací mystikou a prohlášením, že dosáhl Nirvány. V období mezi válkami byla mystika velmi oblíbená. Madame Blavatská se stala z nepochopitelných důvodů ikonou, Karel Weinfurter překládal knihy o východních naukách, spiritistické seance se pořádaly v každém dobrém salonu. Zájem o mystiku v meziválečném období lze snad srovnat jen s boomem v devadesátých letech minulého století. Sympatie ke komunismu jen dokreslují portrét rozporuplného člověka. 

Proč tak dlouhý úvod? Chci zdůraznit, jaký obrovský potenciál tkví v tématu, který si pro svou knihu zvolil Jan Němec. Tak obrovský, že by nebylo divu, kdyby se ho zalekl. Složitost a nesnadná uchopitelnost však znamená také neodolatelnou výzvu. U Jana Němce zvítězila výzva nad… nad čím vlastně? Nad pokorou? To by bylo příliš silné tvrzení, kterým bych mohl ve čtenáři vzbudit pocit, že se autor do knihy vůbec neměl pouštět. Nic takového.

Jan Němec se soustřeďuje především na ty části Drtikolova života, které měly vliv na jeho umělecký nebo duchovní život. Proto ho čtenářům poprvé představuje jako chlapce – svědka velkého důlního neštěstí v jeho rodné Příbrami. Naznačí i první spirituální zážitek spojený s prvním setkáním se smrtí. Další důležitou etapou je studium v Mnichově. Lze si jen domýšlet, jak by se Drtikolův život odvíjel, kdyby neměl tak chápavého a vstřícného otce, zda by byl jeho talent promrhán, nebo naopak by ho nouze víc zocelila. Kniha sahá do doby, kdy Drtikol přestává tvořit, tedy zhruba do roku 1935, pak následují pouze kusé zmínky v epilogu. Chápu autora, že neměl chuť sledovat komunistickou angažovanost svého hrdiny, přestože, byť trochu povrchně, naznačuje příčiny jeho sympatií.

Jan Němec zvolil pro svůj román Dějiny světla méně běžnou du formu, evokující dialog mezi autorem a jeho postavou, i když pouze jednostranný. Du forma sice čtenáře zaujme svou neobvyklostí, autora však poněkud omezuje. Celý text se nese v pravidelném tempu, bez zvláštních emočních výkyvů, s rysy zádumčivosti. Přímá řeč - du formou zprostředkovaná - je bez uvozovek, svým způsobem i bez výrazu. Velmi elegantně se Jan Němec vyhnul drastickým zážitkům z první světové války, které by dozajista nabouraly celou koncepci románu. Nahradil je Drtikolovými zápisky a dopisy, z nichž hrůzy války pouze prosvítají jako záclonou, jen občas prokmitnou v celé své obludnosti.

Zpočátku může čtenář sledovat fascinující vývoj umělecké fotografie, autor fundovaně používá odborné výrazy i chemické názvosloví, rozjezd knihy je velmi nadějný a slibuje neobyčejný čtenářský zážitek. Postupně však zjišťujeme, že Jan Němec jen trochu rozvíjí všeobecně známá fakta. Pokouší se sice proniknout do Drtikolových myšlenek a motivací, naráží však na nepřekonatelný problém rozsahu zvoleného tématu. Pokud by se chtěl podrobněji zabývat do hloubky všemi aspekty celé hlavní tvůrčí etapy velkého českého fotografa, musela by vzniknout kniha doslova nečitelného rozsahu. Pokud ho chtěl ale představit komplexně, zákonitě musel klouzat pouze po povrchu postavy, která v sobě skrývala obrovské rozpory. To by ale mělo být pro autora neuspokojivé. Zcela nevyužitý potenciál představuje Drtikolova tvorba. V knize se sice objeví zmínka o nejslavnějších dílech, jako je Vlna, avšak takové fotografii předchází tvůrčí proces, jenž by bylo možno popsat z mnoha úhlů.

Ještě méně se čtenář dokáže identifikovat s hlavní postavou v období, kdy Drtikol propadl mystice. Jsme sice svědky schůzek s Karlem Weinfurterem, padne zmínka o Gustavu Meyrinkovi a Heleně Blavatské, nicméně jde víceméně o konstatování skutečnosti, o které se můžeme dočíst i v jiných dílech věnovaných Drtikolovi.

Nesporným kladem knihy je její čtivost a srozumitelnost. Paradoxně k tomu přispívá právě absence témat zmíněných výše. Přestože celek, zvláště pak druhá část knihy, působí poněkud wikipedickým dojmem, dokáže ve čtenáři vzbudit zájem o neobyčejnou osobnost Františka Drtikola, která si to bezesporu zaslouží. Autor dobře vystihl podstatu fotografova chápání světla, vyjadřuje se o něm v textu někdy jako o nehmotném médiu či fluidu, jindy jako o hmatatelné matérii.  Osobně jsem očekával víc, respektuji však neobyčejnou složitost a nesnadnou uchopitelnost tématu i záměr autora pojmout v knize celé tvůrčí období Františka Drtikola. Dějiny světla sice splňují všechny znaky Bildungsromanu, ale Drtikolův skutečný vývoj překonává možnosti jeho popisu v celé komplexnosti.

NĚMEC, Jan. Dějiny světla: román o fotografovi Františku Drtikolovi. 1. vyd. Brno: Host, 2013, 481 s. ISBN 978-807-2949-625.