Hájíčkova jihočeská vesnice

Recenze

Vytvořeno 10. 12. 2014 2:00

Autor: Jiří Lojín

Jiří Hájíček vzpomíná na vesnickou tancovačku a nejenom na ni. Čtenáře, který jeho předchozí dílo zná, to určitě nepřekvapí, s každou další vydanou knihou je stále jasnější, že život na vesnici se stal autorovým (doposud) celoživotním tématem. Vrací se k němu opětovně, což však neznamená, že by neměl v zásobě dostatek poutavých příběhů.

Nejnovější kniha oblíbeného autora se skládá z dvaceti povídek. Texty si však jsou velmi blízké, a to nejen tematicky. Ve skutečnosti tvoří komponované dílo, představující relativně malou jihočeskou lokalitu a obyvatele, kteří v ní žijí. Témata, s nimiž se v povídkách setkáváme, jsou stále stejná a pro Jiřího Hájíčka typická. Vycházejí prioritně ze vztahu člověka k místu, kde žije. Autor je přesvědčený, že mezi člověkem a místem existuje silné pouto, které sice navenek může být zpřetrháno, ale přesto existuje dále někde na duchovní úrovni. V tom však není žádná mystika, málokdo dokáže žít bez vazeb, pokud ano, činí tak z nějakého důvodu, ne z přirozené potřeby.

Vztah k domovu jasněji vyvstává, pokud jej ztrácíme. Jiří Hájíček velmi často v povídkách i ve svém předchozím díle naráží na vyvlastňování a kolektivizaci, při níž hodně lidí přišlo o své majetky. Autor však nevnímá majetek statkářů a rolníků hospodařících na svém jako mamon, který by lidé hromadili, ale jako s láskou opečovávaný kus domova. Z dob kolektivizace lze čerpat nesmírně silné a pravdivé příběhy, pro autora však není jednoduché vyhnout se tendenčnímu, jednostrannému a zjednodušujícímu pohledu. Jiří Hájíček to dokáže, není to pouze zásluhou jeho spisovatelských zkušeností, ale také cítění a vypravěčského talentu.

Místo, kam autor situoval své texty, má ještě jedno specifikum, díky němuž je možné příběhem ilustrovat, jak silný vztah může člověk k nepatrné lokalitě mít. Výstavba atomové elektrárny vedla k obrovským změnám na velké ploše, vedoucím mimo jiné i k zániku několika celých vesnic a přesunům lidí. V měřítku stalinských rošád jsou sice naprosto bezvýznamné, ale hledisko jednoho konkrétního postiženého člověka je diametrálně odlišné od globálního pohledu. Jeviště Hájíčkových textů leží ve stínu atomové elektrárny a pod hladinou přehrady. Na něm se odehrávají osudy, jež nemají pro dějiny sebemenší význam, jsou však nesmírně důležité a bolestivé pro malou skupinku postižených. Autor ale ve svých povídkách nezdůrazňuje majetkovou či psychickou újmu, ale oživuje postavy. Ze stovek bezejmenných lidí kdysi bydlících v dnes zatopených místech dělá skutečné lidi, konkrétní muže a ženy.

Atmosféra knihy, jak jsme u Jiřího Hájíčka zvyklí, je komorní, zádumčivá, místy až nostalgická. Klid a osamocení cítíme i v hospodských scénách, autor se upíná ke svému hrdinovi a jeho vnitřnímu světu tak soustředěně, že okolní hluk utichá a šumí pouze jako vzdálená kulisa. Povídky z knihy Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku byly již převážně zveřejněny a v poznámce na konci sbírky se můžeme dočíst, že jejich vznik, či lépe řečeno první zveřejnění se datuje od roku 1998 do současné doby, kopírují tedy značnou část Hájíčkovy spisovatelské dráhy. Nelze říct, že by v povídkách byl poznat nějaký překotný vývoj, i přísně uzavřená tematická koncepce by nasvědčovala spíše promyšlenému záměru realizovanému v mnohem kratším časovém úseku. Ale jak jsem podotkl, jde o téma, jež autor zpracovává opakovaně, a to je zřejmě příčinou konzistence textů z různých období. Snad jen v povídce Baladička narazíme na větší porci sentimentu, než by bylo zdrávo.

Příznivce tvorby Jiřího Hájíčka sbírka Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku nezklame, lze s klidným svědomím prohlásit, že jde o „typického Hájíčka“ tématem i atmosférou. Zajímavý povídkový průřez jeho tvorbou znovu dokumentuje, jak pevně je autor spjat s jihočeským krajem, s místem i lidmi, a jak lze osudy jednoho regionu dostat do povědomí široké obce čtenářů.

HÁJÍČEK, Jiří. Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku: povídky. 1. vyd. Brno: Host, 2014, 364 s. ISBN 978-807-4914-058.