Jiří Kratochvil: „Příběhy zatím ve mně běhají jak králíci“

Vytvořeno 3. 12. 2012 2:00

Autor: Jiří Lojín

Představovat spisovatele Jiřího Kratochvila se zdá být na první pohled zbytečné. Ačkoliv si nepřipouštím myšlenku, že by se s jeho jménem někdo setkal poprvé, přece jen uvedu několik základních údajů, které mají jistou výpovědní hodnotu, ale které nejsou tak důležité, jako jeho dílo.

Jiří Kratochvil se narodil v roce 1940, vystudoval češtinu a ruštinu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. V roce 1970 měla vyjít jeho prvotina, smlouva na ni však byla zrušena. Jiří Kratochvil byl zařazen mezi zakázané autory a jeho kniha vyšla v samizdatu v roce 1978. První dílem, které u nás vyšlo oficiálně, tak byl až v roce 1990 Medvědí román. Zákaz publikování a perzekuce ze strany komunistického režimu se často v jeho textech odráží, velmi srozumitelně a působivě třeba v románu Uprostřed nocí zpěv. Jeho knihy byly mnohokrát oceněny a přeloženy do jiných jazyků.

Pane Kratochvile, když jsem si upřesňoval některé informace, dočetl jsem se, že jste se v roce 1990 stal profesionálním spisovatelem. Termín „profesionální spisovatel“ sám o sobě evokuje představu člověka živícího se pouze psaním. To, pokud mohu posoudit, není u nás zrovna obvyklé. Jak to bylo ve skutečnosti?

V roce 1990 jsem dostal půlroční stipendium, pak jsem byl pět roků co redaktor v rozhlasu (1991-95) a potom jsem se opravdu živil už jen psaním, a to zásluhou slušně dotovaných literárních cen a zahraničních vydání. Ale i tak jsem musel žít skromně, což mi nikdy nečinilo potíže.

Dnes patříte mezi nejvýznamnější současné spisovatele. Jaký je to pocit vědět, že se o Vás učí na školách, a dokonce některý ze studentů může neslavně skončit u zkoušek, pokud nezná dobře Vaše dílo? Je v tom pocit hrdosti (teď nemám na mysli nešťastného studenta), nebo to považujete spíš za vedlejší a nepodstatný efekt?

Být ve školních osnovách je velká nepříjemnost, komplikuje to cestu ke čtenáři. Dlouho mi trvalo, než jsem překonal odpor ke spisovatelům, o nichž jsme se učili.

Čtete kritiky a recenze svých knih? Setkáváte se často s jejich nadinterpretací?

Recenze samozřejmě čtu, přeceňování i podceňování patří k naprosto běžné výbavě recenzentů, sám občas recenzuji a vím, jaká je to obtížná práce, a ani za prase bych nechtěl být profesionálním kritikem.

Na knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě byl představen Váš nejnovější román Dobrou noc, sladké sny. Odehrává se na konci války v okamžicích, které nazýváte „nultým časem“, a jak jinak, v Brně. V poslední době se hodně mluví o tom, že se současná česká literatura neustále vrací do období konce druhé světové války a komunistického režimu. Znovu se objevuje téma poválečných divokých odsunů Němců a s nimi spojených tragických osudů Židů, kterým se podařilo přežít holocaust, paradoxně však doplatili na nenávist či chamtivost některých Čechů a ocitli se ve stejném postavení, jako odsunovaní Němci. V současnosti je toto téma tak frekventované, že mě překvapilo, že se k němu hlásíte i Vy v postavě Jindřicha. Jde o pouhou shodu okolností nebo záměr?

K románu o konci války mě přivedla jednak nová fakta, která jsem objevil v rodinném archivu o odsunu svých prarodičů (obsáhle jsem je publikoval v eseji Nevytěsnitelné trauma v knížce Brněnský pochod smrti, kterou letos vydalo nakladatelství Větrné mlýny) a jednak ztráta monumentálního obrazu, který moje máti koupila na konci války v hale brněnského nádraží. Stesk po tom obraze mě přiměl napsat román začínající právě v nádražní hale (ale ten obraz, co máti koupila v nádražní hale, to nebyl Repin).

Vaši hrdinové Kosťa a Kuba se při svých cestách po Brně setkávají s malířem Matějem Lázeňským a Leonhardem Píšťalou. Jsou to postavy úplně smyšlené, nebo byly někým inspirovány?

Fotograf Píšťala a malíř Lázeňský jsou postavy naprosto smyšlené, v tom románě je jediná skutečná postava, a to je melancholik Meloun, to jsem prosím já, i když v tom čase, kdy se román odehrává, jsem ještě lezl po čtyřech, opravuji: už nelezl po čtyřech, ale neovládal ještě shodu podmětu s přísudkem.

Román Slib je aluzí na Dürrenmattův Slib a je inspirován novelou Vladimíra Nabokova. Existuje nějaká podobná konkrétní inspirace v případě románu Dobrou noc, sladké sny?

Neexistuje. Ten román je inspirován životem.

V roce 2010 byla uveřejněna informace, že chystáte rozsáhlou novelu nazvanou Seč. Další kniha, která byla vydaná, byl ale soubor povídek Kruhová leč. Co se stalo s plánovanou novelou?

Novela Seč skončila v koši.

Sledujete současnou českou a světovou literaturu? Upoutalo v poslední době něco Vaši pozornost?

Jsem náruživý čtenář. Ajvazova Lucemburská zahrada je kouzelná. Romány Philipa Rotha jsou už dlouho mým denním chlebem. Po dopsání Dobré noci jsem sáhl po Škvoreckého Zbabělcích. Čtu je po více než čtyřiceti letech, nádherná kniha, vůbec nezestárla.

Co je pro Vás těžší – hledání tématu, nebo jeho následné rozpracování? Co Vás více baví?

Nesmírně mě těší hledání příběhu, což není nikdy problém, příběhy zatím ve mně běhají jak králíci, stačí jednoho vytáhnout za uši. Horší je to zpracování, psaní je pro mě čím dál větší dřina, ale je to námaha, které se nedokážu vzdát, protože co bych si potom počal s těmi králíky.

Z jednoho setkání v Pardubicích si pamatuji, že rád přemýšlíte o svých textech při procházkách okolo řeky a děláte si poznámky na papírky, rozmístěné po celém bytě. Zůstaly Vám tyto zvyky?

Upřesním: promyslet si příběh (chytit králíka za uši) chodím na tzv. liščí stezku, které tak říkám, protože jsem tam kdysi potkal lišku. Právě honila zajíce (anebo taky králíka?). „Liščí stezka“ je dvoukilometrový průsek lesem, kde se přemýšlí přímo skvostně.

Čemu se věnujete kromě psaní románů a povídek? Nedávno vyšel v Hostu Váš článek Vítězslav Nezval z pohledu postmoderny.

Občas recenzuju, občas píšu eseje a fejetony. Toulám se Brnem, jehož architektura je kulisou mých snů. Ale taky bohužel chodím čím dál častěji do nemocnic a k lékařům, z nichž někteří jsou milí a příjemní, ale někteří protivní jak osina v zadku anebo jako naši politici, s nimiž je ostatně spojuje domýšlivá bohorovnost.

Přeji Vám hodně králíků chycených za uši – rozmanitých a vypasených, kteří se budou zamlouvat Vám a chutnat čtenářům. Děkuji za rozhovor.

Otázky Jiřímu Kratochvilovi pokládal Jiří Lojín.