Ivo Šmoldas: V našich zeměpisných šířkách je politikum úplně všecko

Rozhovory

Vytvořeno 8. 2. 2013 2:00

Autor: Jiří Lojín

Představovat PhDr.Ivo Šmoldase se zdá být poněkud zbytečné. Podařilo se mu totiž postupně vniknout do všech médií – kromě literatury to jsou noviny, rozhlas i televize. Snad jen film jím zůstal nedotčen, ale mohu se mýlit, nepovažuji se za znalce kinematografie. Přesto tedy, že je pan Šmoldas mediálně známou osobností, neuškodí - zvláště pro ty, kteří se setkali jen s jednou z jeho tváří - zrekapitulovat, alespoň heslovitě, jeho aktivity. Ivo Šmoldas pracoval jako nakladatelský redaktor, manažer i majitel nakladatelství. Překládal z angličtiny a slovenštiny povídky i romány, pro Českou televizi připravoval kulturní pořady a také některé moderoval. Můžeme se s ním setkat na vlnách Českého rozhlasu a pro Rádio Impuls připravoval glosy reflektující aktuální společenské dění. Z těchto krátkých komentářů vznikly dvě knihy Co Vy na to, pane Šmoldasi? a Co Vy na to, pane Šmoldasi? 2, která je čerstvou novinkou (recenze druhé knihy ZDE).

Pane Šmoldasi, kterou z těchto činností máte nebo jste měl nejraději? Čím se převážně zabýváte v poslední době?

Ze všeho nejraději se pohříchu intenzivně věnuji nicnedělání a poslední dobou se mi v tomto ohledu docela daří.

Ze způsobu, jakým se vyjadřujete, je cítit láska k českému jazyku a možná také pokora, se kterou k němu přistupujete. Měl jste tendence k takovému vytříbenému jazykovému projevu už jako dítě, nebo to ve Vás zrálo postupně s věkem a počtem přečtených knih?

Kdybych takto promlouval coby děcko, jistě bych neunikl psychiatrické péči. V dospělosti už nebezpečí internace zaplať pámbu tolik nehrozí. O vytříbenosti bych ovšem nemluvil, jazyk jsem si totiž nijak netříbil, prostě se mi, aniž o to usiluji, tu a tam vyřine z huby poněkud archaické výrazivo. A to jsem patrně posbíral na stránkách knih, neb slyšet dnes už příliš nebývá.

Nějakou dobu jste se věnoval překladatelské činnosti. Nalezl jsem stopy této Vaší činnosti zvláště z období devadesátých let, pak už ne. Znamená to, že se překládání v současné době nevěnujete?  Proč?

Mít kdy, věnoval bych se. Téměř veškeren čas však nyní marním planým žvaněním, a na překládání mi ho tudíž nezbývá, ani co by se za nehet vešlo. Ostatně, i kdyby zbývalo, musel by to být věru odrostlý nehet, neb jsem osoba krajně pomalá, a na vše, co dělám, proto potřebuji chvíli pořádně dlouhou.

Glosujete veřejné dění, musíte ho tedy sledovat a přemýšlet nad ním. Není Vám z něj občas smutno a kde ještě berete humor, se kterým k němu přistupujete?

Humor hledat netřeba, veřejné dění ho už jaksi samo v sobě obsahuje, byť — uznávám – je to velice smutná komedie...

Jaká cesta Vás vedla k nápadu glosovat dění okolo sebe? Kde a kdy jste svůj první postřeh uveřejnil?

Z mé hlavy to věru nebylo. Před lety jsem byl zavlečen do jistého satirického pořadu jisté nejmenované televize, a tak mi nezbylo než glosovat. Když jsem se co dítě doma pitvořil, vždycky mě varovali, ať to nedělám, nebo mi to už zůstane. Tuhle radu, alespoň co se glosování týče, jsem v dospělosti oslyšel, a tak mi to holt zůstalo.

Komentujete raději události z politiky, nebo se s chutí pustíte do témat obecnějších, jako počasí či nedostatek vajec?

Dospěl jsem k názoru, že v našich zeměpisných šířkách je politikum úplně všecko. Zvláště pak to, co je nám snášeti – a v to spadá jak politika sama, tak počasí a koneckonců i ta vejce.

Pokud v rámci Co Vy na to? dostanete vyloženě hloupou otázku (doufám, že to není právě tato), povzdechnete si nad ní s pocitem zoufalství, či je pro Vás intelektuální výzva typu „udělat z nemožného materiálu cosi solidního“?

Pitomé otázky mám nejraději. Ctím totiž staré pravidlo jaká otázka – taková odpověď, a odpovídá se mi tudíž snadněji a upřímněji.

Před rokem 1989 jste pracoval jako nakladatelský redaktor v Československém spisovateli, následně jste získal i praxi s vydáváním knih v tržním prostředí. Dají se tyto zkušenosti nějakým způsobem srovnat?

Dají a vcelku snadno. Tehdy byla potíž cokoli kloudného vydat, nyní je potíž cokoli kloudného prodat.

Nepochybuji o tom, že sledujete současnou českou literaturu, a to nejen vzhledem k tomu, že jste spolupracoval při tvorbě pořadu Knižní svět. Jaká kniha Vás v letošním roce zaujala? Dostala se Vám do rukou nějaká, kterou byste označil za nejlepší?

Čtu žalostně pomalu, a tak jsem v dobách, kdy jsem připravoval Knižní svět, ostatně nyní již zaniklý, knihy zhusta jen „načítal“, tj. nakusoval. Kdybych měl lepší paměť, byl by ze mne býval nedostižný specialista na začátky čerstvě vydaných titulů. Některé knihy se mi ovšem podařilo i dočíst. Z těch, které mi v kebuli utkvěly a které mě i nemálo potěšily, bych uvedl alespoň dvě, obě od kamarádů, jichž si velice považuji – jednak sbírku veršů a gergerií Mirka Huptycha Noční linka důvěry a pak úžasné dílko Sylvy Fischerové Evropa je jako židle Thonet, Amerika je pravý úhel.

Mnozí žehrají, že dnešní mladí lidé málo čtou. Naopak třeba Mariusz Szczygieł ve své nedávno vydané knize Láska nebeská obdivuje Čechy právě pro jejich lásku ke knize. Jaký je Váš názor?

Mladí Češi asi skutečně čtou málo, ale patrně ne tak málo jako mladí národů jiných, takže suma sumárum poměrně hodně. Má-li Mariusz Szczygieł dojem, že my v Čechách knihy hltáme, asi má recht – přinejmenším, co se týče těch jeho.

Jste, pokud se týká knih, konzervativec, nebo přijímáte i novinky v podobě e-knih či audioknih?

Neodříkám se ničeho. Audioknihy jsou jen odnoží rozhlasové četby a tu jsem měl rád vždycky. Elektronické knihy zas šetří místo a jsouce nehmotné kladou vlastně o to větší důraz na text sám. A knihy klasické, tedy tištěné, zas mají čáku státi se i artefakty výtvarnými. Je tedy z čeho vybírat.

Nedávno se vedla v časopise Host diskuse o tom, jak zmizela z našeho trhu slovenská literatura a ztratili jsme s ní spojení. Vnímáte to také tak? Preferoval byste, aby se u nás slovenské knihy četly v originále a udržovala se tak alespoň částečná znalost slovenštiny, která valem upadá, nebo je lepší ji distribuovat přeloženou?

Dvé slovenských knih jsem kdysi do češtiny přeložil, tehdy mne při tom pronásledoval neodbytný pocit, že činím cosi nekalého, že se jaksi zbytečně a neomaleně vtírám mezi autora a čtenáře, byť by si ti dva rozuměli stejně, ne-li lépe, i bez mého přispění. Dnes už bych se asi tak provinile necítil. Češi ke své škodě zlenivěli, připustili, aby se jim slovenština vzdálila, a přišli tak o důvěrnou znalost jednoho sice velmi blízkého, leč přece jen cizího jazyka. Dobře jim tak. To Slováci se zachovali moudřeji, a v naší mateřštině jsou tudíž stále doma.

Děkuji za rozhovor. Přeji hodně úspěchů ve Vaší práci a vzhledem k tomu, že stojíme teprve na začátku roku, tak i to, aby byl naplněn nejen prací, ale i pohodou a krásou.