Ženská inspirace tvorby aneb Tomáš Mlynkec mezi řádky

Čtení myšlenek Tomáše Mlynkece bych přirovnala k chůzi bosýma nohama v první jarní trávě, kam jsem vykročila po mnohaletém nošení tísnivé obuvi (krásné, ale nepohodlné). Zkuste se i vy oprostit od stereotypů naší doby a pohlédnout na svět jinak. Je příjemné „jen“ žít. Nikam nespěchat, po ničem netoužit a přesto mít sny. Barevné a voňavé.

Pane Mlynkeci, umíte si představit svůj život bez psaní? Co pro vás znamená?

Pokud máte na mysli pouze způsob vyjadřování, pak ano. Nejsem rozhodně autor, který musí každý rok napsat určité množství stránek, aby na sebe upozorňoval a dokazoval si, že je spisovatel. Domnívám se, že jsem spíš vypravěč. Látka, kterou musím mít důkladně promyšlenou a podpořenou historickými důkazy, pak lze psát ručně, psacím strojem či počítačem. Ale to je na tom to nejtěžší. Taková práce především vyžaduje naprosté soustředění a oddání se psaní. Všechno, co by vás při vlastním psaní rušilo a rozptylovalo, musí být z vašeho okolí odstraněno. Žiji tak po delší dobu jen ve světě své knihy. Psaní považuji jen za psaný způsob vypravování. Měl jsem ve svém životě štěstí na setkání s mnoha vynikajícími vypravěči, z nichž většina byly ženy. Takovým způsobem se na další pokolení přirozeným způsobem přenáší paměť. A nositelem paměti jsou právě ženy.

Co Vás inspirovalo k napsání „Slavíků“?

Ženy. Především to byly ony. Přímo nebo jen oklikou, ale hlavní podíl na tom, že jsem napsal román Slavíci kamenného mostu, mají ženy, se kterými jsem žil či je během svého života poznal. Vyrostl jsem obklopený ženami a snad se mi podařilo alespoň trochu nahlédnout do jejich světa, který je většině mužů dosud zastřen a utajen. Moje maminka byla Lužická Srbka a do Prahy přišla pěšky z Lužice v roce 1945. Její milostivá paní, u které sloužila jako služka, ji vzala na Karlův most, kde před tím nikdy nebyla a který neznala ani z fotografií. Přesto okamžitě poznala všechna tři sousoší vytvořená sochařem M. V. Jäckelem. To samé se později dělo se všemi jejími příbuznými, kteří Prahu a Karlův most navštívili. Na rozdíl od Němců. Těm hlavně svatá Anna neříkala vůbec nic. Nevěděl jsem, zda rodinná legenda o původu naší větve, která má pocházet z jedné ze sester sochaře Jäckela, je pravdivá, ale hovořila pro ni ta skutečnost, že když jsem před mnoha lety v polské televizi uviděl jeden z mnoha dokumentů o papeži Janu Pavlu II. a v něm sám papež o malé dřevěné madonce ze své soukromé kaple hovořil jako o díle Lužického Srba, vznesl jsem dotaz ke svým příbuzným, kteří jsou kněží katolické církve a pohybovali se v blízkosti papeže ve Vatikánu, zda je to pravda. Odpověď mi vyrazila dech. Tvůrcem madonky byl opravdu sochař a řezbář Jäckel z barokní Prahy. Tak se pak dávná paměť žen v mém rodu a tím i legenda potvrdila. Projevil jsem tedy přání se o společném předkovi dozvědět mnohem víc. Často mně při psaní běhal mráz po zádech a nechápal jsem, jak se mohlo s lidským tvorem zacházet, jako by to byl kus pískovce.



Ve „Slavících“ jste psal o pohanské bohyni, máte k těmto tradicím vztah?

Maminka jezdila na Lužici velmi často. Mne s sebou vozila už od útlého věku. Bývalá milostivá paní, která byla moje kmotra, a já ji považoval za svou babičku, jí to měla hodně za zlé. Nemohla pochopit, že jsem maminčino rukojmí i ochrana. Vždy po svém příjezdu do NDR se musela přihlásit na policii. Tam s ní pokaždé jednali nevybíravým způsobem. Slušně řečeno. Nebyla jako občanka Československa na Lužici žádoucí. Moje přítomnost ji většinou zachránila před pobytem ve vězení. Stačil jeden den v cele, z jakéhokoli důvodu, a host byl vyhoštěn a tím i na další léta nežádoucí. Němečtí policisté si ale s malým dítětem ve vězení nevěděli rady. Zvlášť když malé děti měli v oblibě sovětští poradci, kteří na jejich službu soustavně dohlíželi. Později jsem pochopil, že nikdo z nich nesouhlasil s důkladným poněmčováním Slovanů. Tak se stalo, že mě maminka na Lužici „odložila“ i na několik týdnů a později, než jí za tři roky zakázali návštěvu Lužice, jsem tam trávil velkou část léta. Dnes se domnívám, že úmyslně. Ženy našeho rodu se na mne pokaždé vrhly jako včely a od rána do večera bzučely své moudrosti.
Paměť! Opět to byla ona paměť, která je pořád nebezpečná. Nechápal jsem, že je možné v času sestoupit tak daleko, až na počátky samotného křesťanství. Jistěže navštěvovaly kostely a bohoslužby, ale v jejich nitru žilo něco jiného. To byl důvod, proč jsem se začal o historii zajímat už ve školním věku. A děsilo mne poznání, že tady v českém prostředí historie začíná až Bořivojem a jeho údajným křesťanským křtem. Vždyť moji příbuzní tvrdili něco jiného. Oni si pamatovali i pohanskou dobu. Kruté války s Němci, kteří je ve jménu právě křesťanství cíleně vyvražďovali. A jezuité to na Jäckelovi poznali velmi brzo. Stál jim v cestě i po smrti. Muselo se na něj zapomenout. Byl potomek tisícileté kultury, kterou sama církev svým křesťanstvím násilně a dokonale zničila.

Orhan Pamuk prý rád sedává v nejmenované kavárně na břehu Bosporu a sleduje cvrkot na ulici. Jelikož tam občas také zajdu, vidím, že těch spisovatelů tam sedává vícero. Pozorujete rád kolemjdoucí?

Dokud jsem cestoval, rád jsem se díval na kouřící komíny domů a představoval si, kdo tam asi žije. Dnes už svůj dům, stojící takřka na samotě, opouštím nerad. Město, do kterého občas zamířím, není velké. Z vyprávění místních lidí tak mnohé z obyvatel znám až do jejich „prehistorie“. Prahu jsem opustil v roce 1977. Stal jsem se „kuferkořem“ (kufr). Tedy obyčejným přistěhovalcem. Těch tu ostatně byla většina. Bohumín jsem velmi brzy nazval Malou Evropou. To, co jsem tady poznal, je například Pražanům utajeno. Soulad, úcta a snášenlivost různorodých národů, vyznání a hlavně historických pamětí mě utvrdila v tom, že pokud se nikdo nepovyšuje nad druhé nebo je nezneužívá ve svůj prospěch a všichni společně dodržují určitý řád slušnosti a mravnosti, pak by mohla docela stejně spokojeně žít a vzkvétat i Evropská Unie. Několik křiklounů a divochů, co si občas dají po pysku, se najde všude. To už ale souvisí i se vzděláním, s duchem společnosti i s hloupostí atd.

Jakou roli ve vašem psaní hraje masarykovská pravda?

Zajímavá otázka. A velmi těžká. Nevím, zda na ni dokážu uspokojivě odpovědět. Předně musím říct, že znám jen jednu pravdu. A to pravdu pocházející z vlastní zkušenosti, z prožitků svého života. Rád a účelně lidi ve svém okolí provokuji k vyprávění. Jen tak mohu jejich prožitky a zkušenosti poměřit se svými. Věřím lidem, o kterých si myslím, že jim věřit mohu. Měl jsem možnost se o jejich důvěryhodnosti přesvědčit. Lhát, překrucovat či dokonce zamlčet pravdu je snadné. Tím se tak křiví i paměť. Zisk takových lidí je jen krátkodobý. Skutečná pravda, i když je sebevíc krutá, je přece jen poznání ducha a jeho síly. Právě o tom máme možnost se společně přesvědčovat v posledních dvaceti letech. A tím se zase dostáváme v čase níž do doby socialismu a nacistické okupace, kde leží kořeny dnešní doby. Ale abych byl upřímný, jsem přesvědčený, že dnešní doba své semínko měla zaseté už během první, masarykovské republiky. Bohužel na růst a péči mladého výhonku demokracie měla pouhých deset let. A to na zušlechťování bylo přece jen málo času. Následná celosvětová krize působila jako jed.
Pravdu vnímá každý z nás trochu jinak. Přesvědčil jsem se o tom z náhodných setkání se čtenáři Slavíků. Jeden v nich viděl určité podobenství k dnešní době a byl přesvědčený, že když se za církevní řády vloží politické strany, pak čte knihu o dnešku. Jiný v knize spatřoval jen pouhé a úmyslně urážlivé napadení katolické církve. Další v hrdinovi poznal českého Michelangela, jiný byl hrdý na zmínku o Bohumínu či Praze atd. Nezbývalo mně, než je nechat v jejich přesvědčení, ale nikdy jsem neopomněl zdůraznit, že by neměli děkovat mně, ale majitelce nakladatelství Motto, paní Ing. Romaně Přidalové, která knihu vydala. Jí by měli líbat ruce. Byla v tom množství nakladatelství, která jsem oslovil, jediná, která ji vydala. Marné byly pláče a naříkání mnoha redaktorek, kterým se kniha líbila, ale majitel příslušného nakladatelství vydání odmítl. Pro údajnou malou atraktivnost. Nedostatek sexu, drog, alkoholu, války, přílišná spousta myšlenek apod. Mám ve svém životě štěstí na ženy. Paní Ing. Romana Přidalová se zařadila mezi ty, které mi určitým způsobem vstoupily do života.
Pravda. Jejími nositelkami jsou ženy. Pokud uvidíte nad ostatními čnít nějaké muže, pak se pozorně podívejte na jeho chodidla. Určitě budou spočívat na ramenou nějaké ženy. Už ve svém předchozím románu Ženy, matky a dcery jsem uvedl podtitul: Žena je jediná hvězda, které se muž dokáže dotknout. A za tím si stojím pořád. Jsem přesvědčený, že nejbližší budoucnost bude patřit právě ženám. A současný vývoj naší společnosti mi to jen potvrzuje. Snad se to stane pravdou a já se toho dožiju. Jen by to chtělo najít ten správný pohled na emancipaci. No vidíte, zase jsme u pohanství. Slovanská pravda. Tu uznávám. Tu pošlapanou a tolik křesťanstvím zatracovanou Slovanskou pravdu. Všichni lidé si jsou rovni. V každém z nás je kousek boha. Nesmíš ublížit druhému, ubližuješ sám sobě. Tvá svoboda je i mou svobodou.
Je toho mnohem víc. Ale dalo by se to shrnout pod slova morálka, snášenlivost a lidskost. Přeci není přijatelné, aby si lidé vědomě lhali a žili z plodů práce druhých lidí. Aby důsledky vlastních chyb pak se lží na rtech přenášeli na nevinné oběti. A to jen z touhy po moci a bohatství. Minulé století bylo neskutečně otřesné. Každé ráno, kdy se na svém lůžku posadím, se divím, že jsem se v tom světovém pekle vůbec narodil a že jsem se po atomovém běsnění dožil svého věku. Pak si vzpomenu na osudy mnoha žen a jsem štěstím bez sebe. Těch žen, které nezištně dokázaly samy uživit kopu nejen vlastních dětí, žen, které pro jejich život bez váhání obětovaly své vlastní životy. Kolik mužů je takové samozřejmé oběti schopno? Mezi námi, mužů po světě moc nechodí. Chlapů-samců zato spousty. Slovanská pravda nepotřebuje prostředníka. Ježíše nebo kněze. Stačí si denně na čtvrt hodiny sednout do naprostého ticha a přemýšlet o tom, co jsem dnes prožil, s kým jsem se setkal a co nového jsem pro svůj život objevil a tím i získal. Možná to někomu připomene Upanišady, čili védy. A bude mít pravdu. Zaměříte-li se na jednotlivá slova, zjistíte, že obsahují kořeny našich dnešních slov. Samy védy tvrdí, že je do severní Indie ze severu přinesli jako svou víru příchozí zemědělci. A základní zákon véd ve své podstatě není nic jiného, než návod na obdělávání rolí, rovnocennost, bratrství, dělbu práce, zisku, ale i nedostatku sklizených plodin při neúrodě. Většinu tohoto národa tvoří potomci zemědělců. A právě tato víra ve Slovanskou pravdu se i dnes projevuje v jejich genech. Trvá-li něco tolik tisíciletí, není možné to za pouhých tisíc let zničit. Ono rovnostářství je dnes vydáváno za závist. Ale český národ není nijak výjimečně závistivý. Jeho ženská duše je jen raněná a nespokojená. Nic víc. Umí ohnout hřbet a trpělivě čekat. Jedině díky tomu přežil tak dlouho. Nemáme se za co stydět. Minulost, ať už je jakkoliv krutá a hořká, je to jediné, co máme. Je zbytečné ji zamlčovat, překrucovat nebo naše předchozí pokolení za jejich špatná rozhodnutí odsuzovat. Jediné, co nám zbývá, je se poučit z chyb našich předků a neopakovat je. Pokud nám to ovšem naše současnost dovolí.
Vaše připomínka Tomáše Masaryka ve mně probouzí stesk po krátkém období celého „stáda“ geniálních spisovatelských býků, jakým byl například Karel Čapek. I on měl podle mého mínění nádhernou ženskou duši. Tito býci mohli naši literaturu oplodnit, a založit tak v historii české kultury chov nevídané velikosti a hloubky. Ale ona tragedie nespočívá jen v německé okupaci či v příjezdu „spřátelených“ vojsk 21. srpna roku 1968. Konec oné plodnosti (např. Milan Kundera) způsobil nástup Gustava Husáka a jeho „Rudé buržoasie“. Plodivý duch zemřel a vládu lidu představoval jen pouhý materialismus.

Jste puntičkář?

Nevím, jak jste na to přišla, ptát se právě na tohle? Myslím, že jsem normální Slovan. A k tomu, ze kmene Běsů. Mlynkové a Haškové totiž pocházejí z vesnice Běsov, která leží pod starou slovanskou pevností nedaleko Zhořelce. Mám rád o svých věcech přehled. A cokoli dělám, dělám jako utržený ze řetězu.

Co je podle vás horší, špatná kniha nebo nechápavý čtenář?

Obojí. Špatně napsaná kniha může být příčinou čtenářova nepochopení. V mládí jsem obdivoval Ernesta Hemingwaye a jeho model ledovce, kdy autor napíše pouze o sedmině ledovce, který trčí nad hladinu. Tu ukrytou část čtenář odhalí podle svých schopností, životních zkušeností – brzy jsem tento způsob psaní rád opustil. Schovávali se za něj velmi často prázdní lidé. Koncem osmdesátých let, kdy v celé východní Evropě už bylo jasné, že sovětský Gorbačov dal svým provinciím svobodu a že se rudí chystali „převzít“ moc v novém kabátu, kulturní politika naopak přitvrdila. Ledovec byl rozmetán. Ostravské nakladatelství mi vrátilo dva rukopisy s výtkami na skryté vady, které se rovnaly celému zalednění Arktidy i Antarktidy dohromady. Spisovatelé tak byli určeni k porážce. A nová doba je skutečně dorazila. Nastaly žně pisálkům a škrabákům. Zmizel příběh, hloubka, lidskost, život, pravda, paměť, jazyk.

Co v současné době připravujete?

Nabídl jsem několika nakladatelstvím rukopis románu o životě hudebního skladatele Antonína Dvořáka. A opakuje se to samé, co se Slavíky. Redaktorky do telefonu úpí a štkají, nakladatelé nesmlouvavě odmítají. Dvořák pro mnoho nakladatelství není dostatečně atraktivní. To jsou prosím slova nakladatelů.
Zatím se rozhoduji, do čeho bych se měl pustit. Ale tento rozhovor mě začíná utvrzovat v dávné myšlence popsat celé minulé století z pohledu žen. Jenomže tak bych musel psát o životě své babičky-kmotry, milionářky, jezdící po Evropě a Rusku s nepochopitelnou samozřejmou lehkostí, která si v naší kuchyni ve svých sedmdesáti letech na svůj malý důchod vydělávala šitím podprsenek pro paničky mocných rudých funkcionářů; o zběsilém dětství a mládí své maminky v nacistickém Německu připomínající nekonečný tanec se smrtí; o nepochopitelné zaostalosti a dokonalé chudobě místních lidí obklopených těžními šachtami a vysokými pecemi, tedy o mamince své manželky; a samozřejmě i o ní, protože je učitelkou na základní škole a každá novátorská a převratná myšlenka dnešních myslitelů se jí nevyhne; o svých synech, kteří když nejezdí se sanitkou u záchranné služby, snaží se lidem pomáhat jako dobrovolní hasiči. Copak je tohle pro dnešní nakladatele nějaké výjimečné téma, když už jím není sám geniální Dvořák? Obyčejní lidé, no uvažte, nic na nich není, jsou jen k smíchu…
Vidíte, jsme zase u první otázky. Dokážu žít bez psaní…

Děkuji za poskytnutí rozhovoru a přeji hodně úspěchů v publikování dalších knih.


Knihu Slavíci kamenného mostu si můžete objednat na stránkách nakladatelství Motto

Čtěte také:

Chlípnost, krutost, čarodějnické procesy, svatokupčení