George Orwell – Na dně v Paříži a Londýně (ukázka z knihy)

Hotel je jako obrovský a složitý stroj, který udržuje v chodu neúměrně malý počet zaměstnanců, protože tam každý člověk má přesně vymezenou práci a svědomitě ji vykonává. Je tu ale slabé místo, a to je v tom, že práce, kterou vykonávají zaměstnanci, se nekryje s tím, za co platí zákazník. Zákazník platí, ze svého pohledu, za dobré služby; zaměstnanec dostává peníze, podle jeho názoru, za boulot – což je zpravidla imitace dobrých služeb. Výsledkem je, že přestože jsou hotely zázračné v přesnosti, ve věcech, na kterých záleží, jsou horší než ty nejhorší domácnosti.

Vezměme například čistotu. Jakmile někdo v hotelu X pronikl do služební části, zvedl se mu ze špíny žaludek. V naší cafeterii byla v každém koutě stoletá špína, a bedna na chleba byla plná švábů. Jednou jsem Marionovi navrhl, že tu havěť vybijeme. „Proč bychom ta ubohá zvířátka měli zabíjet?“ odpověděl vyčítavě. Všichni se smáli, když jsem si chtěl umýt ruce, než jsem sáhl na máslo. Přitom jsme dodržovali čistotu, pokud jsme ji považovali za součást boulotu. Pravidelně jsme drhli stoly a leštili mosazné nádobí, protože nám to přikázali; nikdo po nás ale nechtěl, abychom byli opravdu čistí, a v žádném případě jsme na to neměli čas. Jednoduše jsme vykonávali svoje povinnosti; a protože naší první povinností byla přesnost, šetřili jsme čas tím, že jsme byli špinaví.

V kuchyni byla špína ještě horší. Když řeknu, že francouzský kuchař plive do polévky, nebude to řečnický obrat, ale pouhé konstatování faktu. Plive do ní, pokud ji sám nebude jíst. Je to umělec, ale čistota zrovna nepatří mezi jeho silné stránky. Do určité míry je špinavý, dokonce kvůli tomu, že je umělec; aby jídlo dobře vypadalo, nesmí se příliš hledět na čistotu. Jestliže ses šéfkuchař například rozhodne zkontrolovat nějaký steak, rozhodně nepoužívá vidličku. Uchopí ho mezi prsty a hodí na talíř, talíř vytře palcem, který pak olízne, aby ochutnal šťávu, pak ho vytře ještě jednou a znovu ten palec olízne, potom poodstoupí a zálibně si ten kus masa prohlíží jako malíř, když hodnotí nějaký obraz, přistrčí ho na správné místo svými růžovými tlustými prsty, z nichž každý toho dne již bezpočtukrát olízl. Když je spokojen, vezme utěrku, setře z talíře otisky prstů a podá ho číšníkovi. A číšník samozřejmě zanoří do šťávy své prsty – své odporně špinavé prsty, kterými si každou chvíli prohrábne vlasy namaštěné brilantinou. Kdykoli někdo v Paříži zaplatí za masitý pokrm více než, řekněme, deset franků, může si být jist, že se v něm takto vykoupalo několik prstů. Ve velmi levných restauracích je to jiné, tam se kvůli jídlu nikdo tak nevzrušuje; maso nabodnou na vidličku a hodí na talíř rovnou z pánve bez patřičné péče. Je to zhruba tak, že čím víc člověk zaplatí za jídlo, tím víc potu a slin s ním musí zkonzumovat.

Špínu mají hotely a restaurace zakódovanou již ve své podstatě, protože řádné jídlo se tu obětuje přesnému načasování a lákavému vzhledu. Personál v hotelu je příliš zaměstnán přípravou pokrmu, než aby si přitom uvědomoval, že je určen k jídlu. Jídlo je prostě „une commande“, stejně jako je člověk, který umírá na rakovinu, pro doktora pouhý „případ“. Zákazník si třeba objedná topinku. Musí ji připravit někdo, kdo je někde hluboko pod zemí zavalen prací. Jak by se mohl zastavit a říci si: „Ta topinka je k jídlu – musím ji udělat tak, aby se dala jíst.“ Jediné, co si uvědomuje, je, že ta topinka musí dobře vypadat a musí být hotova do tří minut. Z čela mu na topinku ukápne několik velkých kapek potu. Proč by se o to měl starat? Topinka zrovna spadla do mastných pilin na podlaze. Proč by se měl namáhat s novou? Daleko rychlejší je ty piliny setřít. Cestou nahoru topinka upadne ještě jednou, namazanou stranou dolů. Spraví to ještě jedno otření. A tak je to se vším. Čistě bylo v hotelu X připravováno jedině jídlo, které bylo určeno pro personál a pro patrona. Heslo, které každý opakoval, znělo: „Starej se o patrona, a co se týče zákazníků, s’en fout pas mal!“ Ve všech služebních prostorách zahnívala nečistota – tajná žíla špíny táhla celým tím slavným a nazdobeným hotelem stejně jako střeva v lidském těle.

Nejenom že tu byla špína; patron ještě šidil zákazníky, kde mohl. Potraviny na přípravu pokrmů byly většinou velmi špatné kvality, i když to kuchaři uměli dobře naservírovat. Maso bylo v nejlepším případě průměrné, a co se týče zeleniny, žádná dobrá hospodyně by o ni na trhu ani okem nezavadila. Smetana se podle trvalého nařízení ředila mlékem, používal se čaj a káva podřadné kvality a jako džem se servírovalo cosi syntetického z obrovských plechovek bez etikety. Všechna levnější vína měla – podle Borise – zátku s označením vin ordinace. Byl tu předpis, že zaměstnanci musí zaplatit všechno, co zkazí, a taky se obvykle nic nevyhazovalo. Jednou číšník z druhého patra upustil pečené kuře do šachty našeho nákladního výtahu; spadlo na dno, které bylo plné odpadků, kusů chleba, roztrhaných papírů a tak dále. Jednoduše jsme ho otřeli utěrkou a poslali zpátky nahoru. Na patrech se povídaly ošklivé historky o svlečených prostěradlech, která se neprala, ale jenom napařila, vyžehlila a znovu natáhla na postele. Na nás patron šetřil stejně jako na zákaznících. V celém tom obrovském hotelu nebyla například taková věc jako lopatka a smetáček; muselo nám stačit koště a víko od krabice. Záchod pro zaměstnance by se dobře hodil do střední Asie a jediné místo, kde jsme si mohli umýt ruce, byly dřezy na nádobí.

Navzdory tomu všemu patřil hotel X mezi tucet nejdražších hotelů v Paříži a zákazníci tu platili horentní sumy. Obvyklá cena za jednu noc bez snídaně byla dvě stě franků. Víno a tabák se prodávaly přesně za dvojnásobek cen v běžných obchodech, i když je patron samozřejmě nakupoval za velkoobchodní ceny. Pokud měl zákazník před jménem titul nebo pokud ho předcházela pověst milionáře, všechny ceny se mu automaticky zvýšily. Jednou ráno chtěl jeden Američan ve třetím patře k snídani pouze sůl a horkou vodu, protože měl dietu. Valenti zuřil. „Kristepane!“ křičel, „a co bude s mými deseti procenty? Deset procent ze soli a vody!“ A naúčtoval za tu snídani dvacet pět franků. Zákazník to bez reptání zaplatil.

Ukázka pochází z této publikace:

ORWELL, G.: Na dně v Paříži a Londýně. 1. vyd. Olomouc : Votobia, 1996. ISBN 80-7198-122-2. S. 81-84.


Čtěte také:

George Orwell – Na dně v Paříži a Londýně

George Orwell – Barmské dny

George Orwell (25. 6. 1903-21. 1. 1950)