Ukázky z knih

Astrid Lindgrenová – Bratři Lví srdce (ukázka)

1 1 1 1 1 (8 hlasů)
kniha 100x100
Byl jsem tak unavený a ospalý, že jsem se skoro neudržel v sedle. Někde jsem musel přenocovat. „Nejlíp někde, kde nejsou vlci,“ řekl jsem Pírkovi a myslím, že v tomhle jsme byli oba zajedno. Kdo vlastně vyšlapal tu stezku přes hory? A kdo vymyslel, kudy povede? Museli ji vést nad takovými strašnými srázy a kolem nejistých útesů? Kdyby Pírko udělal jediný chybný krok, oba bychom spadli do propasti a nikdo by se až na věky věků nedozvěděl, jak to bylo s Karlem Lví srdce a jeho koněm.

A cesta byl čím dál horší. Šel bezvadně, a když jsem se konečně odvážil otevřít oči, stáli jsme na malé plošince, ohraničené do nebe čnějícími skálami na jedné straně a bezednou propastí na druhé straně.
„To je naše místo,“ řekl jsem Pírkovi. „Tady jsme před vlky v bezpečí.“
A byla to pravda. Žádný vlk by se nedokázal spustit z tak vysokých vrcholků, ani vyšplhat po tak vysoké skále. Kdyby se k nám chtěl dostat, musel by to zkusit po uzounkých římsách ve skalní stěně. A tak mazaný žádný vlk jistě není, přesvědčoval jsem sám sebe, abych se nebál.

A pak jsem zpozoroval něco, co mě potěšilo. Ve skále na plošince byla hluboká štěrbina. Byla to skoro jeskyně, protože jako strop měla velký placatý kámen. V takové jeskyni můžeme oba bezpečně spát, mít střechu nad hlavou a vůbec.
Na plošince už odpočíval někdo přede mnou. Zůstalo tu ohniště plné popela. Měl jsem taky chuť rozdělat si oheň, ale nedokázal jsem to. Už jsem chtěl jenom spát. Vzal jsem Pírka za uzdu a vedl jsem ho do jeskyně. Byla hluboká a já řekl Pírkovi:
„Sem by se vešlo patnáct takových jako jsi ty.“

Trochu zařehtal. Možná se mu zastesklo po stáji. Poprosil jsem ho o prominutí, že jsem ho vytáhl na takovou štrapáci, dal jsem mu oves, poplácal jsem ho a popřál mu dobrou noc. Pak jsem se v nejtemnějším koutku jeskyně zabalil do deky a okamžitě jsem usnul jako dřevo, dřív než jsem se vůbec stihl bát.
Nevím, jak dlouho jsem spal. Ale najednou jsem se posadil a byl jsem úplně vzhůru. Slyšel jsem hlasy a řehtání koní před jeskyňkou.
A to stačilo. Zachvátil mě veliký, strašný strach. Kdo ví, možná že ti, kteří venku mluví, jsou horší než vlci.
„Zaveď koně do jeskyně, ať je tu víc místa,“ slyšel jsem říkat nějaký hlas a brzy vklusali dovnitř dva koně.
Jak ucítili Pírka, začali řehtat a Pírko jim odpovídal stejně, ale pak se všichni utišili a jistě se ve tmě spřátelili. Nikdo z těch venku asi nepoznal, že slyšeli ještě jednoho koně, protože spolu docela nerušeně mluvili dál.

Proč přišli? Kdo to byl? Co je přivedlo do hor? To musím vypátrat.

Bál jsem se tak strašně, že jsem cvakal zubama a přál jsem si být tisíc mil daleko. Ale teď jsem byl tady a docela blízko byl někdo, kdo mohl být přítel, ale stejně dobře taky nepřítel, a tak jsem na to musel přijít, ať jsem se bál nebo ne. Lehl jsem si na břicho a začal jsem se plížit směrem k hlasům venku. Měsíc svítil přesně do otvoru jeskyně a jeden paprsek světla dopadal blízko mě, ale já jsem se držel ve tmě a pomalu, pomaličku jsem se plazil blíž a blíž k hlasům.
Seděli venku a rozdělali oheň. Byli dva, měli drsné obličeje a na hlavách černé helmy. Poprvé jsem tedy viděl Tengilovy vojáky, tím jsem si byl úplně jistý. Bylo mi jasné, že tady jsou dva z těch zlosynů, kteří s Tengilem chtějí zničit zelená údolí Nangijaly. Jim do rukou bych se dostat nechtěl, to radši ať si mě vezmou vlci!

Mluvili spolu potichu, ale můj úkryt byl tak blízko, že jsem slyšel každičké slovo. Očividně se na někoho zlobili, protože jeden z nich řekl:
„Uříznu mu vobě uši, jesli ani dneska nepříde včas.“
A pak řekl ten druhý:
„Jo, má se eště co učit. Nechá nás votravovat se tu každou noc. A co vlastně dělá tak užitečnýho? Střílí holubice, to je sice dobrý, ale Tengil chce víc. Chce dostat Žofii do sluje, a to se tomu ubožákovi nějak nedaří.“
Už jsem pochopil, o jakém ubožákovi mluví a na koho čekají – na Huberta.
Za chviličku, pomyslel jsem si, počkejte, jenom co stáhne vlka a přijde, uvidíte. A pak se mihl na stezce ten, který měl chytit Žofii.
Hořel jsem studem. Styděl jsem se, že máme v Třešňovém údolí zrádce. Ale stejně bych ho rád viděl, protože teď konečně bych měl důkaz. Podezřívat někoho je jedna věc a jiná věc je vědět všechno přesně tak, abych mohl říct:
„Žofie, s tím Hubertem se vypořádej, jinak skončíš špatně ty i Třešňové údolí.“

Ošklivě se čeká na něco ošklivého. Skoro jsem se přestal bát těch lidí u ohně jenom kvůli té hrůze, která mě zas čekala – uvidím přijíždět na stezce, která se točila kolem skalního výčnělku, toho zrádce. Bál jsem se toho, ale zároveň jsem se na místo, kde se měl vynořit, tak upřeně díval, že mě začaly pálit oči.
Ti dva u ohně se dívali stejným směrem. Taky věděli, kde se vynoří. Nikdo z nás ale nevěděl, za jak dlouho.
Čekali jsme. Oni čekali u ohně a já natažený na břiše v jeskyni. Měsíc mezitím odplul z otvoru jeskyně, ale čas se skoro zastavil. Nic se nedělo, jenom jsme čekali. Až jsem měl chuť vyskočit a křičet, abych to skončil, protože všechno jako by čekalo, měsíc a hory kolem nás, celá ta příšerná měsíční noc zadržovala dech a čekala na zrádce.
Konečně se objevil.

Daleko na stezce jel jezdec na koni zalitý měsíčním světlem a vynořil se právě tam, kde jsem předpokládal. Když jsem ho uviděl, rozklepal jsem se – Hubert…

Oči mě pálily, až jsem je musel přimhuřovat. Anebo jsem je taky přivíral proto, abych něco neviděl. Tak dlouho jsem čekal na toho darebáčka, a když se konečně objevil, jako bych nedokázal se mu podívat do obličeje. Tak jsem je mhouřil. A jenom jsem poslouchal cinkání podkov, které se blížilo.
Konečně přijel až k těm dvěma a zarazil koně. A já otevřel oči. Přece se musím podívat, jak vlastně vypadá zrádce, když zrazuje, a vidět na vlastní oči Huberta, jak podává zprávy o Třešňovém údolí a o všech, kdo tam žijí.
Ale Hubert to nebyl. Byl to Jossi. Zlatý kohout.

Zdroj ukázky:
LINDGRENOVÁ, A.: Bratři Lví srdce. 1. vyd. Praha: Albatros, 1992. ISBN 80-00-00347-3. S. 53–58.


Čtěte také:

Astrid Lindgrenová – nekonvenční spisovatelka pro děti a mládež

Astrid Lindgrenová – Bratři Lví srdce

















Aktuality

  • Březen 2024 odstartoval svůj běh Knižním festivalem v Ostravě

    V prvních dvou březnových dnech proběhl v Ostravě 5. ročník Knižního festivalu. Jako vždy nadšení čtenáři nakupovali knížky, navštěvovali  nejrůznější besedy, trpělivě stáli v dlouhých frontách na podpis svého oblíbeného spisovatele nebo jiné známé osobnosti. Mohli se také účastnit  dvou živých rozhlasových vysílání.

    Číst dál...  
  • Česká vlna nakladatelství Host

    Není sporu o tom, že se nakladatelství Host v průběhu let podařilo pod svou značku shromáždit celou řadu vynikajících českých autorů. Svědčí o tom zájem čtenářů i odezvy v médiích. Host věnuje pozornost propagaci pravidelnou účastí na knižních veletrzích, ale také pořádá samostatné akce. Ta, která je nazvána Česká vlna, představuje čtenářům autory a jejich knihy.

    Číst dál...  

Z čtenářského deníku

  • Jarmila Glazarová: Vlčí jáma

    Jana, která osiřela po první světové válce, se dostává k adoptivním rodičům, kteří žijí ve Slezsku a jsou bezdětní. Jana se stává ošetřovatelkou své adoptivní matky, stará se o domácnost a snaží se své nové rodině být užitečná. Postupem času ale odhaluje tajemství tohoto nesourodého páru. Na první pohled totiž vypadají Klára a Robert šťastně, na ten druhý je ale vidět, že tento pár rozhodně šťastný není.

    Číst dál...  
  • Drašar

    Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.

    Číst dál...  

Přihlášení