„Another glass of wine please,“ říká s oblibou Barbara Woodová

Medailonky

Vytvořeno 1. 3. 2011 1:00

Autor: Alena Oudová

Barbara Woodová se narodila 30. ledna 1947 nedaleko Liverpoolu v anglickém Warringtonu. Společně se svými rodiči a starším bratrem však prožila své dětství v Kalifornii. Už když byla Barbara velmi malá, projevil se u ní talent rozené vypravěčky. Vždy seřadila své panenky z dětství vedle sebe a na moment z nich vytvořila publikum pro svůj příběh. Nikdy nebyla příliš studijní typ, především tedy na střední škole, kdy ji více než cokoli jiného zajímalo sepisování příběhů. Když jí bylo 16 let, sepsala svoji první knihu čítající okolo tři set stran. Jednalo se o ručně sepsanou romanci z prostředí starověkého Egypta a dle jejích vlastních slov se jednalo o literární brak.

Po absolvování střední školy nastoupila Barbara ke studiu francouzštiny a antropologie na University of California v Santa Barbaře. Po prvním roce studia však školu opustila a nechala propuknout svoji velkou vášeň – cestování. Procestovala téměř celý svět. Velmi ráda by navštívila Indii, kde dosud nebyla, čemuž téměř sama nemůže uvěřit.

Svoji první knihu publikovala v roce 1976. Předtím si vyzkoušela celou řadu profesí. Poměrně dlouhou dobu pracovala jako sestra na chirurgickém oddělení nemocnice v Santa Monice, přičemž z této své životní etapy, trvající bezmála deset let, čerpala inspiraci při sepisování hned několika knih. Od roku 1980 se živí výhradně jako spisovatelka.

Svoji první knihu, v originále Hounds & Jackals, nabídla vydavateli v roce 1976. Ten ji však odmítl, nicméně ji doporučil agenta Harveye Klingera, který se tou dobou zaměřoval na nové autory. Lze se jen dohadovat, zda jeho jméno může souviset s Barbařiným pseudonymem Kathryn Harvey, pod kterým vydala dva ze svých románů. Lze podotknout, že romány vydané pod jejím pseudonymem, jsou často čtenáři hodnoceny jako lehce se odlišující od jejího řekněme standardního stylu. Ještě tentýž rok, kdy Barbara oslovila Harveye, vydala tři romány (Hounds & Jackals, The Magdalene Scrolls a Curse This House).

Autorka se k tvorbě staví velice zodpovědně. Samotnému sepsání knihy předchází rozsáhlý osobní výzkum, kdy Woodová velmi často navštěvuje země, kde se má děj knihy odehrávat. Velmi často souslednost událostí postupuje ve zcela opačném pořadí, kdy návštěva nějaké země ji inspiruje právě k sepsání knihy. Velmi důsledně studuje oblasti, kterých se v knize zamýšlí dotknout, vede rozhovory s odborníky, čte noviny a odborné časopisy. Chce psát o něčem, co je jí blízké a to tak, aby příběh vyzníval reálně. Pro mnoho svých literárních postav nachází inspiraci sama v sobě. Jak sama říká, vždy se v její knize nachází osoba, která je jí charakterově v určitých ohledech velmi podobná. Která to je, to se můžeme jen dohadovat.

Barbara nejraději píše velmi brzy po ránu. Její typický den vypadá tak, že vstává okolo 05:00 ráno, cvičí, udělá si šálek silné kávy a buď píše, nebo připravuje materiály pro svoji knihu až do pozdního odpoledne. Káva je její oblíbený nápoj, který ji dodává energii, přičemž jako tajemství spokojeného života však označuje víno. Jako svůj oblíbený citát uvádí: „Ještě jednu sklenku vína, prosím.“

Woodová má nezaměnitelný styl. V jejím příběhu se mnohdy prolíná hned několik dějových linií, čímž se příběh stává příběhem několika osob a mnohdy i několika časových období. Její knihy jsou živé a skutečně velmi čtivé. Ač se jedná o fikci, čtenář u nich mívá pocit, že příběh by se mohl skutečně odehrát. Více než dvě desítky jejích knih bývají překládány do více než třiceti světových jazyků. Novinka, která by měla být publikována v říjnu tohoto roku, nese název Dieses Goldene Land a odehrává se v Austrálii devatenáctého století.

Ukázka z knihy:
Grace a Mario se prodírali ševelícím bambusem, aby se dostali na stezku vedoucí k vesnici za řekou, když je zarazil pohled na náhle se objevivšího Mathenge. Neviděl je, rázným krokem směřoval k plantáži.
Grace zadržela dech. Tady kráčel její protivník, muž, nad kterým musí zvítězit, na kterém záleží, zda v Africe uspěje či nikoli. Muž, který jí naháněl strach.
Mathenge byl velmi vysoký, měl široká kulatá ramena a překvapivě úzký pas a boky. Byl oblečený v šuka vyrobené z amerikani a uvázané přes jedno rameno, takže při chůzi se mu odhalovaly štíhlé boky a tvarované hýždě. Vlasy měl upravené masajským způsobem, ve dvou sadách copánků, předním a zadním, připlácnutým rudým okrem. Takový účes se tvořil hodiny a jasně vypovídal o mladíkově marnivosti. I v jeho tváři se zračila holá domýšlivost. Po masajských předcích zdědil Mathenge vysoké lícní kosti a úzký nos, drze vysunutou čelist. Choval se povzneseně a tvářil se pohrdavě jako člověk, který si nedělá hlavu s všedními záležitostmi života.
Grace ho pozorovala, jak kolem nich prochází plavným krokem, jak pružně a vznešeně pohupuje pažemi, a uvědomila si, že zadržuje dech.
(WOODOVÁ, Barbara. Pod africkým sluncem. 2. Vyd. Frýdek-Místek: Alpress, spol. s.r.o., 1999. S. 86. ISBN 80-7218-241-1.)