Andrej Plávka

Medailonky

Vytvořeno 19. 4. 2010 2:00

Autor: Andrej Lobotka

Významný slovenský prozaik a básník dvacátého století, který ve svých dílech reagoval na politickou a společenskou situaci v zemi, pro niž bojoval i v povstání a jejíž osud mu nebyl lhostejný – to je Andrej Plávka.

Narodil se 18. listopadu roku 1907 v Liptovské Sielnici do rodiny koželuha. Základní vzdělání získal ve svém rodném městě, následně v letech 1918 až 1927 pokračoval ve studiu na gymnáziu v Liptovském Mikuláši, kde složil i maturitní zkoušku.

Psát začal už v mladém věku. První báseň uveřejnil v časopise Nový rod roku 1922 pod pseudonymem Martin Podborský. Později používal i další umělecká jména: pl, Martin Podhorský, pa, Plávka-Podhorský, Podhorský, Vladimír Veselý, Vl. Veselý.

Jeho básně bylo možné najít v Mladom Slovensku, ve Svojeti a časopisech jako Nové slovo, Mladé prúdy, Slovenské smery, Kultúrny život či Republikán a po seznámení se Štefanem Krčmérym i ve Slovenských pohľadoch. Ve své tvorbě navazoval na štúrovce a Hviezdoslavova díla. Zároveň se snažil zakomponovat do své literatury i moderní umělecké směry, jako poetismus a nadrealismus.

Po středoškolských studiích navštěvoval v letech 1927 až 1930 Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Studium však nedokončil. Roku 1928 vyšel jeho knižní debut Z noci i z rána, v němž se plně zrcadlí jeho příklon ke starší generaci a k lidové tradici.

Od roku 1930 začal pracovat pro sdružení YMCA (Křesťanské sdružení mladých mužů) založené roku 1844 G. Williamsem s cílem podporovat mládež a snažit se v ní rozvíjet křesťanskou morálku a připravit je na život. Pro sdružení pracoval v Lučenci, Hradci Králové, Bratislavě, Banské Bystrici. Režim Slovenského státu však vyvíjel nátlak na sdružení, odebral mu majetek a nakonec ho i zrušil a nahradil jej Ústavem pro sociální a kulturní starostlivost, ve kterém Plávka působil až do roku 1945.

Ve své druhé básnické sbírce s názvem Vietor nad cestou, vydané roku 1940, využívá podněty jak z domácí, tak evropské literatury. V básních  převládá sebereflexe. Autor se zamýšlí nad sebou samým, nad svým životem a jeho smyslem.
O dva roky později vyšla sbírka Tri prúty Liptova. Původně se skládala ze tří zpěvů, uvedených básněmi Návrat, Pri kozube, Tieseň krásy. V prvním zpěvu se věnuje zejména liptovské přírodě, jejím krásám a jejímu lidu, v druhém historii Liptova a ve třetím úzkému vztahu a propojenosti osudu lidu s přírodou.

„Bralá však bdejú vždy, riavy sa večne čeria,
doliny nedbajú na pípeť storočí,
i šuška dozretým pondusom čas svoj meria,
lesk nocí nepichá sovám tu do očí,
čuvy sŕn nezhasli, ďalej si dumá tetrov –
nástroje haluzí tlmočia smútok vetrov.“

Takovými a mnoha podobnými verši Plávka opěvoval Liptov právě v básni Návrat.

Roku 1958 přiradil ke sbírce cyklus Po rokoch a dal jí tak konečnou podobu pod názvem Liptovská píšťala.
V době Slovenského národního povstání působil v Revolučním národním výboru v Banské Bystrici. Tato zkušenost ho hluboce ovlivnila a kromě jeho osobního života se projevila i v literární tvorbě. Její vliv najdeme ve sbírkách Ohne na horách, do které je zařazena i báseň Na troskách věnující se období po osvobození, či ve skladbě Tri vody, která svou kompozicí připomíná Hviezdoslavovu Hájnikovu ženu. Skladba začíná básní Pieseň o hore, pokračuje osmi zpěvy, ve kterých autor popisuje život obyvatele vrchů a povstalecké události, které zasáhly do jeho života, a končí se Pozdravem.
Třetí povstalecká sbírka nesla název Neumrel na koni a vyšla roku 1974.

Po roce 1945 se autor natrvalo usadil v Bratislavě a až do konce života působil v různých funkcích v státních službách jako pracovník úřadu Zboru povereníkov, později jako člen ÚV KSS či ve spisovatelských organizacích, například na pozici ředitele vydavatelství Tatran, prvního tajemníka a později i předsedy Svazu slovenských spisovatelů.

Od padesátých let minulého století autor začal psát metodou socialistického realismu. Ve svých sbírkách Zelená ratolesť, Domovina moja, Sláva života a Kosodrevie oslavuje socialistickou společnost. Očekává, že se situace v zemi stane lepší a život obyčejných lidí bude jednodušší. Sám věří, že komunismus dokáže zbavit krajinu chudoby. Díla se vyznačují svým černobílým přístupem k věci a zjednodušeným vnímáním reality kolem.
Hned v úvodní básni sbírky Domovina moja s názvem Odkliata krajina, věnované soudruhu Širokému k padesátým narozeninám, autor píše:

„Chudobu dolín, biedu krás
víťazná pieseň odklína,
bohatstvom kvitne nový čas
pod slncom Stalina.“

Ve sbírce najdeme i básně věnované Leninovi, Stalinovi či devatenáctému sjezdu svazu KSSS.
V šedesátých letech začíná v Plávkově tvorbě převažovat reflexe a básník se ve svých dílech zamýšlí nad lidským osudem, plynutím času či významem, smyslem a cílem života. Novým motivem je i vědomí vlastního stárnutí, chorob a zániku, smrti, která nevyhnutně přijde. Z tohoto období pocházejí sbírky Vyznanie, Testament, Korene, Zbohom, lásky moje a Post scriptum.
Kritika nejlépe ohodnotila právě poslední dvě.
V básni Kým odídeš… ze sbírky Post scriptum se autor zamýšlí nad tím, co je důležité v životě, nad tím, co smrt nemůže zničit a zabít.

„Kým odídeš, si poplať všetky dlhy,
i listy dopíš, ak máš dakomu – …„
...
„… ak s tvojím menom smútok dobroprajný,
tak ako radosť nikdy vybúši –
nežil si darmo, nič si nepremárnil,
ak bude dobre živým na duši.“

Ve stejné sbírce vzpomíná i na dva významné slovenské básníky, Pavla Horova a Jána Kostru. Z veršů je cítit jeho obdiv a uznání, které k nim cítil. V básni Na rozlúčke s Jánom Kostrom píše:

„No mám od teba ja list dopísaný,
list javorový z Jasnej Poľany,
raz hebkost jeho hladkali sme sami
tam u Tolstého
keď v báseň sa ti menil na dlani.“

Kromě poezie se Plávka věnoval i próze. Jeho knižným debutem byl román Obrátenie Pavla vydaný v roce 1941, v níž popisoval společenský život v meziválečném období v hlavním městě Slovenska. Seznámíme se s osudem úředníka, který si až po ztrátě nejbližší osoby uvědomí, jaký život vedl.
Slovenské národní povstání ho inspirovalo k napsání sbírky povídek a novel Návrat Petra Hugáňa a Siedmi.
Ve dvousvazkovém díle Smädný milenec z roku 1971 a Plná čaša vydaném o pět let později se obrací ke svému vlastnímu životu a vypráví ho čtenářům. Seznamuje nás nejenom se svými vzpomínkami, ale i úryvky z tisku, svědectvími přátel i nepřátel. Obě knihy vyšly s podtitulem Skoro jako román jedného života.

Spisovatel zemřel 11. července 1982 v Bratislavě.
Jeho literární dědictví však najdeme v mnoha jazycích: ruštině, ukrajinštině, maďarštině, němčině, angličtině, francouzštině a češtině.

Ocenění, která autor za svou tvorbu získal:
1946 – nositeľ Radu SNP
1957 – zaslúžilý umelec
1959 a 1972 – laureát štátnej ceny K. Gottwalda
1967 – nositeľ Radu práce
1971 – národný umelec
1975 – nositeľ bulharského Radu Cyrila a Metodeja
1977 – nositeľ Radu Víťazného februára
1977 – nositeľ sovietskeho Radu družby národov

Přehled tvorby
Poezie:
Z noci i rána (1928)
Vietor nad cestou (1940)
Tri prúty Liptova (1942)
Ohne na horách (1947)
Zelená ratolesť (1950)
Tri vody (1954)
Domovina moja (1953)
Sláva života (1955)
Liptovská píšťala (1957)
Kosodrevie (1958)
Vyznanie (1960)
Palmy a limby (1961)
Zrelosť (1963)
Korene (1965)
Zbohom, lásky moje (1967)
Testament (1972)
Neumrel na koni (1974)
Post scriptum (1977)
Zámlky nad jazerom (1983) – posmrtně vydaná sbírka

Próza:
Jeden z nás (1934)
Obrátenie Pavla (1941)
Návrat Petra Hugáňa (1949)
Siedmi (1952)
V krajine šťastných ľudí (1952)
Rumunská jar (1954)
Pán Miklóš a iné poviedky (1957)
Smädný milenec (1971)
Plná čaša (1976)
Sedem jabloní (1979)
Rodné listy (1979)
Jastrab (1982)
Nedožili jari
Krvavé mračná
Studená zem

Tvorba pro mládež:
Sto dolín, sto vŕškov (1965)

„Slovo je dobrý nástroj, len treba vedieť na ňom hrať,“ řekl kdysi básník Andrej Plávka a my máme možnost přesvědčit se, že on ovládal hru se slovy výtečně. Ve svých básních k nám promlouvá právě skrze perfektně a promyšleně vybíraná slova, jejíchž pomocí nám nabízí možnost nahlédnout do svého světa a do svých myšlenek.