Emily Dickinsonová

Medailonky

Vytvořeno 14. 5. 2010 2:00

Autor: Hana Veselá

Vedle takových amerických velikánů 19. století, jako byl například Walt Whitman, se objevila sice pozdě, ale přece jen i jedna neobyčejná básnířka, jejíž nadání předčilo svou dobu a která právem patří mezi největší básníky americké literatury. Nemluvím zde o nikom jiném než o Emily  Dickinsonové.

Emily Elisabeth Dickinsonová se narodila 10. prosince 1830 ve městě Amherst ve státě Massachusetts, které za svého života opustila jenom párkrát. Emily se narodila do významné rodiny, která se vždy zajímala o politiku a společenský život. Její dědeček patří mezi zakladatele univerzity v Amherstu a během jejího dětství se jejich rodinný dům stával často centrem společenského života ve městě.

Emily se narodila jako druhá ze tří dětí Edwardu Dickinsonovi a Emily Norcrossové. S jejím starším bratrem Williamem Austinem a mladší sestrou Lavinií ji pojily po celý její život úzké vztahy. Emily dostala tradiční viktoriánské vzdělání a byla vychovávána v puritánském prostředí, kde v rodině dominantní postavení zaujímal její otec. Přesto právě o otci mluví Emily s velikou úctou a láskou a naopak matku prezentuje jako chladnou a nechápavou bytost. Studovala dokonce na univerzitě v Amherstu, jakmile se její brány otevřely také pro dívky, a pak přešla do dívčího semináře v Mount Holoyke Mary Lyonové v South Hadly. Zde však zůstala pouze 10 měsíců. Důvody opuštění semináře nejsou dodnes přesně známy. Nejčastější domněnky se točí kolem jejího stesku po domově nebo příkazu otce, který žádal, aby se vrátila do rodného domu.

Emily se tak navrátila definitivně domů, který opustila už jen párkrát v životě během krátkých cest do Washingtonu, D. C., Philadelphie či později do Bostonu ze zdravotních důvodů. Zbytek svého života prožila v rodinném domě, kde se starala o kuchyni a hlavně o zahradu, což patřilo k jejím oblíbeným činnostem. Začala se tak postupně více a více uzavírat před světem. Zároveň však vedla živé a dlouholeté vztahy s nemálo přáteli pomocí korespondence. Její dílo bylo sice v celé své velikosti objeveno až po její smrti, avšak vědělo se o něm už za jejího života, jak nám dosvědčuje právě její osobní korespondence. Své básně sdílela se svými nejbližšími a známými, jejichž názoru a vkusu si vážila.  

I když se její schopnosti samozřejmě projevovaly už od mládí, největší vrchol její tvorby reprezentuje doba mezi lety 1858 a 1865, kdy zůstává kvůli těžce nemocné matce stále doma a padají na ni všechny starosti o domácnost. Roky po smrti otce v roce 1874 už jsou pro Emily poznamenány pouze nemocí a smrtí různých členů rodiny.

I když se Emily nikdy neprovdala, a snad i proto u ní můžeme najít zvláštní zálibu v nošení bíle „panenských“ šatů, navázala ve svém životě několik významných vztahů s muži. Můžeme jmenovat např. ředitele univerzity v Amherstu Leonarda Humphreyo, jejího učitele a rádce, nebo Benjamina Franklina Newtona, přítele rodiny, který objevil její talent. Oba zemřeli velmi mladí, což posílilo Emilyinu melancholickou povahu. Dále bychom neměli zapomenout na pastora presbyteriánské církve Charlese Wadwortha. Ve svých dopisech s přáteli o něm mluvila jako o svém „milenci“, ale je těžko říct, zda o hloubce jejích citů věděl. Každopádně udržovali po léta intenzivní korespondenci. V profesním životě se jejím učitelem stal básník a kritik Higginson, který ji podněcoval v tvorbě a případném publikování. Jako posledního musíme zmínit také přítele rodiny Otise Phillipse Lorda, s kterým evidentně plánovala sňatek po smrti jeho ženy, ale bohužel Lord krátce na to zemřel, takže nedošlo ani k zásnubám. Emily zemřela pouze pár let po něm 15. května 1886 v rodinném kruhu.

Za jejího života vyšlo pouze několik básní a její celé dílo přišlo na svět až poté, co její sestra na Emilyinu prosbu měla zničit její korespondenci a poznámky a přitom objevila v Emilyině zásuvce tento literární poklad čítající více než 2000 básní. Některé se však objevují v několika verzích, což svědčí o Emilyině vývoji. Její celkové dílo tedy skýtá na 1800 titulů. S pomocí Emilyiných přátel Higginsonem a Mabel L. Toddovou připravili první vydání její poezie, které vyšlo roku 1890. Následná vydání až do roku 1955 obsahují básně v upravené verzi. Změny se týkaly zejména rytmu, interpunkce a přidání titulů. Teprve roku 1955 Thomas H. Johnson vydává první vydání básní v jejich původní neupravené podobě.

Už po prvních vydáních získala její tvorba značný ohlas čtenářů, který neustále stoupá. Emilyin styl typický svou hloubkou a komplexností vybočuje z básnické tvorby její doby. Také formálně ignorovala tehdejší konvence, protože používala hlavně krátké poloviční rýmy, jen k velice málo básním přidala název, z interpunkce používala pomlčku a čárkám a tečkám se vyhýbala a slova psala často s velkými písmeny na začátku bez jasného důvodu. Tématicky si vybírala běžná témata pro lyrickou poezii, jako přírodu, poznání sebe samotného, smrt a lásku.

S úžasem však zůstaneme stát, s jakou jedinečnou schopností dokázala popsat abstraktní věci a pocity konkrétními obrazy. Čtenáři často dosvědčují, že při četbě jejích básní mají pocit, jako by přesně cítili, co chce říci. Mistrně tak zachází s jazykem a hraje si s významy slov, aby přesně vystihla své pocity a myšlenky. Slovník, který používala, je dostatečně bohatý a hlavně promyšlený (můžeme jej najít na internetových stránkách Emily Dickinson Lexicon http://edl.byu.edu/index.php).

Při vlastním psaní, tak evidentně vycházela ze své vlastní „definice“ poezie, kterou najdeme v jednom z jejich dopisů Higginsonovi: „If I read a book and it makes my whole body so cold, no fire can warm me, I know that is poetry. If I feel physically as if the top of my head were taken off, I know that is poetry. These are the only way I know it.” („Když čtu knihu a celé mé tělo ztuhne, že žádný oheň mě nemůže rozehřát, pak vím, že je to poezie. Když mám pocit, jako by moje hlava vzlétla, pak vím, že je to poezie. Tohle jsou jediné způsoby, jak to vím.“)

Texty jejích básní v originále s mnohými českými překlady můžete najít na stránkách: http://alarmo.nostalghia.cz/emily/ed.htm. My zde uvedeme alespoň jednu ukázku:

326

I cannot dance upon my Toes –
No Man instructed me –
But oftentimes, among my mind,
A Glee possesseth me,

That had I Ballet knowledge –
Would put itself abroad
In Pirouette to blanch a Troupe –
Or lay a Prima, mad,

And though I had no Gown of Gauze –
No Ringlet, to my Hair,
Nor hopped to Audiences – like Birds,
One Claw upon the Air,

Nor tossed my shape in Eider Balls,
Nor rolled on wheels of snow
Till I was out of sight, in sound,
The House encore me so –

Nor any know I know the Art
I mention – easy – Here –
Nor any Placard boast me –
It’s full as Opera –



Neumím tančit po špičkách –
nikdo mě nevedl.
Však uvnitř mysli nejednou
mě jásot posedl,

že kdybych znala balet,
z víru mých piruet
primabalerína zešílí
a sboru ztuhne krev.

Ač nemám šaty z pavučin
a vlasy s vrkoči
a s rukou k nebi nehopsám
jak ptáci – pro oči,

a nestáčím se do koule,
nekroužím před zraky
na kolech sněhu, zas a zas
volána diváky,

ač nevědí, že znám umění,
jímž se tu obírám,
a nechválí mě plakát –
plní se opera.