Karl May

Medailonky

Vytvořeno 25. 6. 2010 2:00

Autor: Andrej Lobotka

Jako malí jsme jeho knihy zbožňovali. Svět, který stvořil, byl plný hrdinů, kteří se odvážně prali za jiné a bojovali za spravedlnost. Byli silní a neporazitelní. Neomylní a vždy na správné straně. Jeho černobílý svět, kde padouši zůstávali padouchy a vždy byli po zásluze potrestáni, jsme hltali stránku za stránkou, knihu za knihou a doufali, že i my jednou budeme moci o sobě říct, že jsme alespoň z poloviny takoví bojovníci, jako byli indiáni a zálesáci z knih Karla Maye.

Narodil se 25. února 1842 v německém Ernstthalu do chudobné rodiny tkalce Heinricha Augusta a Christiny Wilheminy Mayových jako páté dítě v pořadí. Vlivem nedostatku potravin a špatných podmínek prostředí, ve kterém vyrůstal, trpěl křivicí a zrakovou poruchou až do pěti let, kdy se lékařům podařilo znovu mu navrátil zrak.

Avšak špatný tělesný stav se nepodepsal na jeho schopnosti učit se. Hned od počátku se ukázalo, že bude patřit k nadaným dětem. Studoval latinský, anglický i francouzský jazyk. Učil se hře na klavír, housle a varhany. Jeho otec, který rozpoznal jeho talent, ho nutil pořád studovat. Někdy přitom používal i přesvědčování ve formě fyzických trestů.
Mladý Karl si v té době nejvíc rozuměl se svojí starou matkou Johanne Christiane May, která, ač nevzdělaná, byla skvělou vypravěčkou příběhů.

Ve čtrnácti letech nastupuje do učitelského semináře ve Waldenburgu, ze kterého je však vyhozen poté, co ukradne šest svíček. V roce 1861 úspěšně ukončuje studia v Plauen a nastupuje jako pomocný učitel v Glauchau. Zakrátko je však propuštěn, protože se podle všeho zapletl s o mnoho let mladší manželkou domácího.

Odchází na školu v Altchemnitz, kde ho spolubydlící falešně obviňuje z krádeže hodinek (alespoň podle výpovědí samotného autora), za co je Karl May odsouzen k šesti týdnům vězení a zákazu vykonávání učitelského povolání.
Do výkonu trestu nastupuje 8. září 1862 v Chemnitzu v Sasku.
Tyto události ho hluboce zasáhly a byly příčinou jeho nervového zhroucení. Po propuštění se dostává do těžké situace. Bez práce, společensky odsouzen a s psychickými problémy se zaplétá do dalších problémů. Spáchá několik přestupků a je 8. června 1965 odsouzen ke čtyřem letům nucených prací a uvězněn v Zwickau.
Pro dobré chování byl propuštěn 2. listopadu 1868. Vrací se do Ernstthalu, kde ho informace o smrti jeho babičky znovu psychicky položí. Jeho přestupky přetrvávají. Odcizuje biliárové koule, jinde utěrku či cigaretovou špičku. Dnes je jeho choroba lehce rozpoznatelná jako disociativní porucha osobnosti. V minulosti však byl jako nebezpečný recidivista znovu zadržen policií.

Při převozu do Bräunsdorfu se mu podaří utéct.  Počátkem ledna 1870 je opětovně zatknut a následně odsouzen k dalším čtyřem letům ve vězení Waldheim, které si odpykával v době od 3. května 1870 do 2. května 1874.
Ve vězení začíná psát své povídky o cestách do dalekých zemí. Pod různými pseudonymy se je snaží uveřejňovat v časopisech. Nakladatel Heinrich Gotthold Münchmeyer si všiml jeho talentu a nabídl mu práci redaktora.

V roce 1875 se autor stěhuje do Drážďan a naplno se věnuje své spisovatelské kariéře. V této době také vzniká povídka Old Firehand, kde se poprvé objevuje později po celém světě proslavený Vinetou.
Pro Münchmeyera napíše i historický román, svůj první, Poslední cesta Quitzowů.
O rok později pro neshody s Münchmeyerem odchází a píše jako nezávislý autor povídek. Přijímá místo v týdenníku Frohe Stunden, kde vychází jeho druhý román Zajatí na moři.

V roce 1880 se oženil s Emmou Linou Pollmerovou, avšak manželství, které zřejmě fungovalo jenom velice krátkou dobu, se po třinácti letech rozpadlo.
Dva roky po svatbě obnovuje spolupráci s Münchmeyerem a v příštích šesti letech pro něj napíše pět mnohasvazkových kolportážních románů, z kterých většinu ani nepodepsal svým jménem. Šlo o nekvalitní díla psaná pro pobavení čtenáře. Byly plné na tu dobu nemravných a nemorálních scén.
Později, když se roku 1900 provalilo, kdo je jejich skutečným autorem, způsobily Karlu Mayovi hodně problémů. Následujících deset let se snažil soudně zakázat jejich vydávání a spojování děl se svým jménem, ale byl úspěšný až těsně před svou smrtí.
Roku 1887 se spisovatel stává spolupracovníkem časopisu Der Gute Kamera, ve kterém vyšla právě jeho klasická dobrodružná díla: Syn lovce medvědů, Duch Llana Estakada, Karavana otroků, Inkův odkaz, Poklad ve Stříbrném jezeře, Petrolejový princ, Červenomodrý Metuzalém a Černý mustang.

Nakladatel Friedrich Ernst Fehsenfeld začal vydávat Mayovy romány a povídky knižně od roku 1892, a tak se čtenáři mohou seznámit nejdřív s příběhy z Orientu, ve kterých Kara ben Nemsi, totožný s Old Shatterhandem, bojuje za spravedlnost a lepší svět. Mayova popularita prudce roste. Uchvátil doslova všechny.
K cyklu Ve stínu padišáha se přidává Vinnetou, Old Surehand, V zemi Mahdího, Satan a Jidáš…

Snad všechny děti znají červeného džentlmena, indiánského náčelníka, který přijme za svého pokrevního bratra bělocha Old Shatterhanda, s nímž se potom snaží, když ne zastavit, tak alespoň zpomalit vymírání vznešené a k zániku odsouzené indiánské rasy.
Postavy Mayových knih jsou jednoduché. Buď dobré, nebo zlé. Celý svět je černobílý, až příliš logický. Ti zlí touží po penězích a pomstě a ti dobří se je snaží nezištně zastavit a nastolit spravedlnost.
Vedle Vinetoua a jeho společníka se seznámíme s velikým množstvím hrdinů: Sam Hawkens, Klekí-petra, Inču-čuna, Old Firehand, Old Surehand, Dick Stone, Will Parker, Tetka Drollová… Proti nim stojí celá plejáda nepřátel, u kterých se jen málokdy ukáže svědomí a nějaká dobrá stránka.
Ačkoli dobrodružné knihy nebývají řazeny ke kulturnímu dědictví, které stojí za ochranu, Mayovy knihy vyvolaly doslova hysterii. Staly se vzorem spravedlnosti, čestnosti, svobody a síly v nás všech. Vyvolávaly v lidech touhu po lepším světě a budily naději, že takový svět je možný.

Sám spisovatel se začíná ztotožňovat se svým románovým hrdinou a tvrdí, že příběhy jsou vlastně opisem jeho skutečných cest po Americe a Orientu. Vydává plakáty, na kterých je vyobrazen jako slavný zálesák a náčelník Apačů. Ty se rozprodávají po tisících.
Autor se však nakonec skutečně rozhodl navštívit dějiště svých románů a roku 1899 cestuje do Orientu. Dostal se až po Sumatru a tato patnáct měsíců trvající cesta přinesla těžké poznání o rozporu mezi realitou a románovými představami spisovatele.
Napíše další dva romány A mír na zemi! a V Říši stříbrného lva, ve kterých už můžeme najít mnohem realističtější pohled na daleké země.
Na scéně se hned nato objevuje skandál ohledně kolportážních románů a soudní procesy s ním spojené.

V roce 1903 se rozhodne ukončit nefungující, bezdětné manželství a rozvádí se. 30. března si za manželku bere Kláru Plöhnovou.
To využívá  jeho protivník, Rudolf Lebius, který se ho snaží veřejně ponížit. Píše do novin urážlivé články, sepisuje Mayovu minulost z nejhorších stránek. Autorovo nevydařené manželství, kriminální minulost i staré kolportážní romány mu ničí pověst a přinutí ho neustále se soudně bránit.
V roce 1908 podnikne cestu po USA a dojmy, které si z krajiny doveze, dají podnět k vzniku čtvrtému dílu cyklu Vinetou.
Roku 1910 spisuje svou autobiografii Můj život a mé cíle. V prosinci 1911 vyhrává soudní spory, ve kterých je Lebius odsouzen za těžkou pomluvu. Avšak brzo poté, 30. března 1912, v důsledku vysílení a prodělání zápalu plic umírá Karl May na srdeční mrtvici.

Člověk by mohl namítat, že Mayovy knihy v dnešní době působí jako pohádky. Pohádky, kde dobro zvítězí a zlo je poraženo. Ale možná právě to je to, co z nich dělá oblíbenou literaturu. Ta naděje, že po světě ještě chodí někdo, kdo věří ve spravedlnost a potrestání všech vrahů, zlodějů, chamtivců. Víra, že kdesi tam venku se nachází další džentlmen připraven bojovat a položit svůj vlastní život za lidskost a přátelství.