Ladislav Mňačko

Medailonky

Vytvořeno 12. 12. 2010 1:00

Autor: Andrej Lobotka

Slovenský spisovatel, publicista a reportér Ladislav Mňačko prožil nevšední, zajímavý a trochu i smutný život, což se samozřejmě odrazilo i v jeho dílech. Narodil se 28. ledna 1919 ve Valašských Kloboukách na Moravě. Celé své dětství a dospívání však strávil ve slovenském Martině, kam se krátce po narození přestěhoval i s rodinou. Vyučil se zde drogistou, ale na živobytí si vydělával jako dělník na stavbě.

Po vyhlášení Slovenského státu se roku 1939 pokusil o útěk do Sovětského svazu. Jeho pokus však dopadl neúspěšně. Nepovedl se mu ani druhý pokus o útěk, když se snažil o překročení německo-holandské hranice. Byl chycen a za svůj čin internován v koncentračním táboře a následně poslán na nucené práce do dolů při Essenu.
Roku 1944 se mu povedlo ze zajetí uprchnout. Stal se členem partyzánské skupiny na Valašsku a nakonec i brigády J. Žižky. Těsně před koncem první světové války utrpěl těžká zranění.
Je třeba říct, že autor byl zpočátku horlivým přívržencem komunistického režimu, ale s postupem času se jeho přesvědčení bortilo. Členem komunistické strany se stal již roku 1945.
Po vyléčení z válečných zranění pracoval jako redaktor pro Rudé právo a Pravdu. V letech 1954 až 1966 zastával pozici zpravodaje v mnoha evropských a asijských zemích, a tak se stal zapisovatelem všech významných událostí odehrávajících se v tehdejším světě. Od roku 1956 pracoval jako šéfredaktor Kulturního života.
Mezi reportážemi najdeme i takové, které se věnovaly politickým tématům, jako byly Izrael (1949), Dobrodružstvo vo Vietname (1954), Vody Oravy (1955), Ďaleko je do Whampoa (1958), U2 sa nevracia (1960) či Já, Adolf Eichmann (1961), stejně jako reportáže, ve kterých opisoval aktuální nepolitické události. V díle Rozprával ten kapitán zachycuje povodně na Dunaji a vypráví o hrdinství obyčejných lidí, kteří pomáhali:
„Špinaví, zpocení, neholení chlapi, sotva se drželi na nohou, a museli, museli do toho jít znovu a znovu, ti od techniky pracovali až osmnáct hodin u těžkých strojů, jinak to nešlo a jinak ani sami nechtěli.“ Mňačko, L. Kapitán mi vyprávěl. Praha: Nakladatelství politické literatury, 1965, s. 28.
Prvním významným úspěchem v jeho tvorbě bylo dílo z roku 1959 s názvem Smrť sa volá Engelchen, ve kterém nám vypráví příběh zániku vesničky Ploština. Po tom, co Ploštinu opustí partyzánská posádka, jíž obyvatelé poskytovali jídlo, přístřešek a pomoc, osadu obsadí německé komando, které zaživa upálí dvacet sedm chlapů.
Významnou postavou knihy, a dalo by se říct i nejtragičtější postavou nejen slovenské literatury, je Marta, které válka bere úplně všechno, včetně její důstojnosti. Marta působila jako „večerní a noční společnice“ německých důstojníků, od nichž získávala cenné informace, které následně předávala partyzánům.
Následky politických procesů, které se odehrávaly v padesátých letech, podal Mňačko veřejnosti v souboru jedenácti reportáží s názvem Oneskorené reportáže, které vyšly roku 1963. Vypráví nám v nich příběhy lidí, kterým cizí svědectví zničilo život, kariéru i rodinu.
V roce 1966 vychází novela Nočný rozhovor, ve které se autor vrací k podobné tématice jako v díle Smrť sa volá Engelchen. Děj je situován do poválečného Německa. Spisovatel se na stránkách knihy snaží hledat odpovědi na otázky ohledně dobra a zla.
Posledním dílem, které autor vydal doma, byl román Ako chutí moc, který mluví o totalitních praktikách tehdejšího Československa.

Roku 1967 odešel Mňačko do Izraele. Svým činem chtěl vyjádřit nesouhlas s postojem Československa k izraelsko-arabské válce. Za tento krok byl zbaven občanství a vyloučen ze strany. Po několika měsících jej však vláda rehabilitovala, a on se tak mohl vrátit domů. Ale ne nadlouho. Hned po srpnové intervenci vojsk Varšavské smlouvy emigroval do Rakouska. Usadil se u Eisenstadtu.
V exilu se začal intenzivně věnovat psaní, zatímco doma byla jeho díla během normalizace zakázaná a on byl vyloučen ze Svazu slovenských spisovatelů.
Hned po emigraci mu vyšly v němčině knihy, které později byly přeloženy i do jiných jazyků. Roku 1968 to byla politická esej Agresori a roku 1970 dílo s názvem Siedma moc s podtitulem Skúsenosti a obžaloba, ve kterém se zaměřil na poslední srpnový týden roku 1968, kdy očekával návrat vládní delegace z Moskvy.
První slovenskou knihou vydanou v zahraničí byl satirický román Súdruh Münchhausen, ve kterém se autor opět věnuje životu a politice Československa během prvních let normalizace. Potomek barona Prášila, Münchhausen, se za pomoci svého průvodce, soudruha Hnidu, československého komunisty, jednoho z našich nejlepších publicistů, skvělého myslitele a zapáleného revolucionáře, snaží pochopit život v naší krajině, poznat její lidi a společnost. Mimo jiné se vydají i na hokejový zápas, který se mění v katastrofu, jelikož národní mužstvo začíná vyhrávat:
„Nechápem, prečo si víťazstvo národného mužstva beriete tak k srdcu. V športe to už tak býva…“
„Aj šport musí u nás podliehať zásadám revolučnej disciplíny. Je vylúčené, aby si na ihrisku každý robil, čo sa mu zachce. Podľa taktického plánu sme už mali prehrávať štyri nula… to si ale odskáču! To si odskáču, všetci… Takto medzinárodne blamovať Republiku revolučných rád!“
Ale naštěstí si nakonec naši hokejisté uvědomili, čeho se dopustili:
„Zápas nadobudol celkom nečakaný dramatický priebeh. Za posledné štyri minúty podarilo sa obrancom a útočníkom domáceho mužstva vsietiť do vlastnej bránky ešte päť gólov, takže po konečnom hvizde rozhodcu bol stav šesť tri pre hostí.“Mňačko, L. Súdruh Münchhausen. Bratislava: Slovenský spisovateľ, 1990, s. 101,103.
K další tvorbě spisovatele patří dílo Jeden prežije (1973), které pojednává o lidské osamělosti, Slávnostný prejav (1976), kde si pro změnu bere na paškál život na Západě, Gigant (1978), ve kterém si dělá legraci z moderních bestsellerů, či parodické dílo Na východ od Inturistu, ve kterém popisuje paradoxy, které se dějí mimo zraky turistů cestujících do socialistických zemí.
Roku 1989 se spisovatel vrátil domů a opětovně navázal kontakty se slovenským literárním světem.
Stavěl se proti rozdělení tehdejšího Československa a podporoval myšlenku společného státu. Po rozpadu republiky si v roce 1993 vybral za svůj domov Prahu. Zemřel po krátké nemoci na selhání srdce. Stalo se tak 24. února 1994 v Bratislavě.
„Videl som veľa. Vedel som dosť,“ říká spisovatel v úvodu k románu Súdruh Münchhausen. My se nyní prostřednictvím jeho knih můžeme dozvědět, co všechno autor viděl a věděl. A že to opravdu stojí za náš čas, protože díla, která za svého života stvořil, jsou opravdu kvalitní a i dnes nám mají pořád co říct. Napovídá tomu i skutečnost, že knihy Ladislava Mňačka byly přeloženy do všech evropských jazyků a jeho řádky si lidé mohli přečíst i v japonštině či čínštině.