Mario Vargas Llosa

Medailonky

Vytvořeno 12. 7. 2010 2:00

Autor: Hana Veselá

Čerstvým laureátem Nobelovy ceny za literaturu pro rok 2010 se stal peruánský romanopisec, povídkář, dramatik a esejista Mario Vargas Llosa, z jehož tvorby jsme na našich stránkách představili již dva romány: Ráj je až za rohem (2003) a Zlobivá holka (2006). Dnes se na oplátku zaměříme na samotného autora.

Mario Vargas Llosa se narodil 28. března 1938 ve druhém největším městě rodného Peru Arequipa. Své dětství strávil v Bolívii u matčiných rodičů. Celkem rychle a brzy se naučil číst a knihy se okamžitě staly jeho celoživotní vášní. Jeho rodina a zejména pak matka, která byla velkou čtenářkou, a strýc Louis ho v četbě a jeho vlastní tvorbě houževnatě podporovali. Už od studií na vojenském gymnáziu v Limě, kde poznal nesmyslnost drilu a násilí, toužil stát se spisovatelem a utíkal do fiktivního světu svých příběhů. Z tohoto období také pochází jeho první román Město a psi (1963), který zachycuje částečně jeho zážitky. Živit se pouze psaním představuje v Peru, kde se psaní považuje za jakýsi druh zábavy pro volný čas, jen bláznění mladých a nezkušených snílků, naštěstí ale pro nás čtenáře bylo Llosovo „šílenství“ stát se spisovatelem větší než tento společenský úzus. I když už od svých 16 let začal pravidelně publikovat v časopisech, jeho cesta k tomu stát se „opravdovým“ spisovatelem byla delší.

Llosa vystudoval právo na univerzitě v Limě a získal následně doktorát filosofie na univerzitě v Madridu. Živit se psaním bylo snad ještě pro jeho okolí přípustné, ale když se ve svých pouhých 19 letech oženil se svou o dvanáct let starší tetou, vdovou po zemřelém strýci, vyvolalo to vlnu nesouhlasu i ze strany jeho rodiny. Svůj vztah později vykreslil v románě Tetička Julie a zneuznaný génius (1970). Po studiích v Madridu se odstěhoval do Paříže, aby mohl psát, ale musel si zároveň projít i mnoha různými profesemi, aby se ze začátku uživil (byl např. profesorem španělštiny, redaktorem AFP, živil se i prací v rozhlase).

Tvorba Maria Vargese Llosy je velice bohatá a obsahuje přes teoretické eseje, dramata, povídky a  romány snad vše, určitě také proto patří mezi jednoho z nejpublikovanějších autorů Jižní Ameriky. Typickým rysem Llosových knih je jeho způsob rozehrání několika časových rovin a odlišných perspektiv, které si až následně čtenář po přečtení díla sám musí utřídit v hlavě a udělat si svůj vlastní názor. Tuto polyfonní linii pak můžeme vidět ve většině jeho tvorby. Llosa se takto snaží zachytit skutečnost, která není jen černá nebo bílá, a ukázat nám její šedou stránku. Lidské životy jsou často tak chaotické, že se často podivíme, kolik mají společných a naopak i odlišných stránek. Další důležitý bod pro Llosovu tvorbu je jeho kultura, která se neomezila pouze na peruánskou kulturu a realitu života. Jeho díla tak zůstávají svou všelidskou povahou platná pro každého čtenáře s vlastními individuálními sny a nadějemi. Za co přesně získal Nobelovu cenu? A co tedy patří k jeho největšímu přínosu? Porota ocenila Mario Vargase Llosu „for his cartography of structures of power and his trenchant images of the individual's resistance, revolt, and defeat“. („Za jeho zmapování struktur moci a jeho pronikavé zobrazování vzdoru, revolty a porážky jednotlivce.“)

Na závěr bychom měli ještě zmínit jeden důležitý okamžik v jeho životě, čímž bylo jeho politické smýšlení a působení v politice, zejména pak v 80. letech. I když byl ze začátku lákán komunistickými názory, po převratu moci na Kubě se distancoval a stal se liberálem. Roku 1990 dokonce kandidoval v prezidentských volbách za liberály a dostal se až do druhého kola, kde byl překvapivě poražen téměř neznámým Albertem Fujimorim. Po tomto neúspěchu se obrátil znovu ke psaní a odjel do kulturně spřízněného Španělska, kde dostal v roce 1993 španělské občanství, a rok nato byl oceněn Cervantesovou cenou. Mario Vargas Llosa dnes cestuje po celém světě, kde se účastní konferencí a přednáší, ale nikdy nepřestává psát, takže se brzy snad dočkáme jeho dalšího románu.