Diderot jako romanopisec

Medailonky

Vytvořeno 8. 9. 2011 2:00

Autor: Alena Oudová

Denis Diderot se narodil 8. října 1713 v Langes v Champagne do rodiny nožířského mistra. V roce 1721 vstoupil do jezuitské koleje v Langru. V daném období byly veškeré středoškolské instituce i instituce nižšího školství téměř výlučně v rukou jezuitů. Později byl svým otcem poslán do Paříže do církevní koleje Harcour. V devatenácti letech opustil studium a vydal se na dráhu úředníka v kanceláři kurátora. Později toto místo opustil a po jistou dobu se oddával životu, který lze označit jakožto požitkářský. Toužil se stát svobodným umělcem a věnovat se spisovatelství a vědě.

Velmi často se může zdát, že Diderotův význam byl zastíněn přínosem dalších významných myslitelů osmnáctého století, především pak Voltaira a Rousseaua. Pravdou je, že Diderotův vliv byl skrytější povahy, nicméně ve svých důsledcích stejně průkazný. Jeho nejvýznamnějším počinem je beze vší pochyby jeho snaha shrnout veškeré dosavadní lidské vědění do jednoho celku v rámci Encyklopedie. V roce 1745 se na Diderota obrátil pařížský tiskař a nakladatel Le Breton s žádostí o přeložení univerzálního slovníku z anglického jazyka pro potřeby široké francouzské veřejnosti. Diderot se spoluprácí souhlasil a na díle začal spolupracovat  s matematikem, fyzikem, astronomem a filozofem Jeanem le Rond d´Alembertem. Jelikož se původní dílo projevilo jako nedostačující požadavkům dané doby, navrhl Diderot nakladateli takový naučný slovník – encyklopedii, jež by obsáhla současně všechny obory lidské činnosti a sumarizovala by lidské vědění. Když tak přesně v polovině osvíceného osmnáctého století vydává Diderot Prospekt k Encyklopedii aneb Racionální slovník věd, umění a řemesel, ohlašuje dílo nebývalé hodnoty, které má podle něj sloužit „jak k vedení těch, kteří by pocítili odvahu pracovat pro vzdělávání jiných, tak k osvícení těch, kteří se vzdělávají jen sami pro sebe“. Diderot rozdělil celou látku Encyklopedie do tří částí na vědy, svobodná umění a mechanická umění. První díl vyšel v Paříži v roce 1751 a jeho vydání doznalo nebývalého zájmu. S dalšími díly, které byly publikovány v ročních periodách, sílily také řady předplatitelů, spolupracovníků, ale také nepřátel Encyklopedie. Na práci na ní se podíleli mimo jiné Montesquieu, Voltaire, Rousseau, Condillac, Helvétius, Quesnay, Holbach, Turgot, Condorcet, Saint-Lambert, Jaucourt a celá řada dalších odborníků. Proti Encyklopedii se postavili státní královská rada, pařížský parlament, cenzura, církevní hodnostáři, jezuité i jansenisté.

Ač je Diderot neodmyslitelně spojován především s Encyklopedií, které zasvětil značnou část svého života a která byla jedním z nejpokrokovějších děl své doby, působil též jako autor filozofických a estetických děl a jako romanopisec. Diderot byl současně autorem divadelních her – Le Fils naturel (Nemanželský syn) z roku 1757 a Le Pére de famille (Otec rodiny) z roku 1758. Především druhé jmenované dílo bylo pro Diderota velmi osobním, jelikož do něj vnesl řadu svých vlastních zkušeností a zážitků ze svého manželství. Nicméně se hra setkala s neúspěchem, a tak se Diderotova dramatická dráha omezila pouze na dvě hry výše zmíněné.

Významná, přestože v pozadí Encyklopedie značně nedoceněná, je Diderotova dráha prozaická. Jedním z jeho nejznámějších románů je Jacques le fataliste et syna maitre, překládaný jakožto Jakub fatalista a jeho pán. Jedná se o satirický román, který vtipně kritizuje život ve Francii 18. století. Označení „fatalista“ v sobě v případě tohoto románu nenese negativní podtext, v daném případě se jedná pouze o autorovu invenci, jíž podtrhuje lidový charakter a vitálnost vypravěče celého příběhu. Na rovině formy románu Diderot dokumentuje volnost zažitých morálních uvědomění o tom, co je dobré a co špatné, co je správné a co nesprávné, co je přípustné a co nepřípustné. Toto dokumentuje mnohdy celými epizodami v knize popisovanými, přičemž se v některých pasážích obrací přímo na čtenáře, připouští a odmítá jeho námitky, diskutuje s ním o morálce, o umění i o společnosti.

Další Diderotův román Le Neveu de Rameau (Rameauův synovec) je satirickým románovým dialogem s filozofickým podtextem. Odehrává se v jedné z pařížských kaváren Café de la Régence na Palais-Royal. Dialog je částečně sepsaný jakožto reakce na Palissovu útočnou a vysmívající se hru Filosofové. Postavy vedoucí dialog jsou pojmenovány jakožto „Já“ a „On“. Dialog je veden mezi Diderotem a životním ztroskotancem pařížských ulic, synovcem významného hudebního skladatele Diderotovy doby Rameaua. Jedná se o střet vyznavače umravněného zásadového života a naproti němu vyznavače bohémského života. Nicméně, jak je již uvedeno v samotném úvodu knihy, setkání s člověkem takového ražení v lidech uvolňuje něco z jejich přirozenosti a člověk je schopen prohlédnou svět a lidi, kteří jej obklopují.

Román La Religieuse (Jeptiška), jedno z nejvýznamnějších Diderotových děl, bylo vydáno až po autorově smrti, tedy v roce 1817, a to proto, že nevyhovoval podmínkám soudobé cenzury. Jedná se o zásadní a přelomové dílo, v němž se Diderot pouští do kritiky řeholního stavu a klášterního života. Hlavní hrdinkou příběhu je Zuzana Simoninová, která byla ve svých šestnácti letech poslána do kláštera. Klášterní život si sama nevyvolila, proto se vzepřela složení řeholního slibu.

Přestože se řada Diderotových děl setkala s odporem církve i mocenské třídy, nikterak to neovlivnilo jeho pozici mezi předními francouzskými mysliteli 18. století. Diderot nebyl pouze všestranným talentem v rozličných oblastech lidského vědění, byl současně také kvalifikovaným, erudovaným organizátorem vědecké práce.