Michael Koryta

Medailonky

Vytvořeno 14. 6. 2012 2:00

Autor: Redakce

Americký spisovatel Michael Koryta (narozen 20. září 1982) napsal osm románů, za něž si vysloužil chválu od svých literárních vzorů a kolegů z žánru Stephena Kinga, Deana Koontze, Michaela Connellyho a Dennise Lehanea. Jeho dílo bylo přeloženo do více než dvaceti jazyků. Koryta absolvoval trestní právo na Indiana University. Začínal jako soukromý detektiv a novinový reportér, jako novinář Herald Tribune dostal několik novinářských cen. Od roku 2008 píše na plný úvazek. Žije střídavě ve floridském St. Petersburgu a v Bloomingtonu v Indianě.

Hodně rozhovorů a článků o Korytovi se točí kolem jeho mládí – ještě mu nebylo ani třicet, přitom ve spisovatelském řemesle se pohybuje už dobrých deset let. Michael Koryta skutečně neztrácel čas: V osmi letech si začal dopisovat se svými oblíbenými spisovateli, v šestnácti se rozhodl, že se stane spisovatelem krimi – a krátce nato si sehnal místo asistenta soukromého detektiva, aby pro své psaní nasbíral zkušenosti. Když s krimi románem Dnes večer jsem se rozloučila vyhrál cenu nakladatelství St. Martin's Press za nejlepší debut, ještě si nesměl sám kupovat alkohol. Jeho věk byl vždycky nožem o dvou ostřích – jedni jím byli fascinováni, druzí se chovali přezíravě. Koryta také kvůli svému věku dostává různé prapodivné otázky: Například na jedné autogramiádě se ho jedna žena dychtivě zeptala, zda umí vařit, protože kdesi četla, že mnoho mladých mužů dnes vařit neumí. Sám Koryta si svůj brzký úspěch vysvětluje především tím, že mu několik lidí dalo příležitost se přiučit jejich řemeslu: Šéfredaktor novin, pro které Koryta v začátcích psal, či soukromý detektiv, který tehdy ještě středoškoláka Korytu zaměstnal jako svého asistenta. Jediná zásluha, kterou Koryta přičítá sám sobě, je disciplína – psaní věnoval odjakživa mnoho času a sil a když byl jeho první rukopis odmítnutý, neztrácel čas sebelítostí a pustil se do dalšího.

V pětadvaceti měl Koryta za sebou čtyři vydané krimi romány a nominaci na cenu Edgara Allana Poea. Avšak místo toho, aby pokračoval ve slibně rozjeté kariéře, rozhodl se napsat duchařský příběh. Jeho dosavadnímu nakladateli St. Martin's Press se tento riskantní krok nelíbil. Po rukopisu románu Tak chladná řeka však skočilo nakladatelství Little, Brown, které jím bylo tak nadšené, že s autorem rovnou podepsalo smlouvu na dalších šest titulů. Tuto spolupráci hodnotí Koryta jako dosud nejšťastnější událost své kariéry.

Nápad napsat něco s nadpřirozenými prvky vzešel z konkrétního místa: Lázeňská městečka West Baden Springs a French Lick v Indianě byla až do Velké hospodářské krize prosperujícími letovisky, pak však byla na dlouhá desetiletí odsouzena k chátrání. Tato místa, jejich fascinující historie a legendy, které se vážou k tamním pramenům, vyloženě volaly po duchařském příběhu – a Koryta volání uposlechl. „Myslím, že člověk by vždycky měl následovat příběh, který chce být vyprávěn, a zbytek už se nějak poddá. Nechci se upsat žádnému žánru, jen jednotlivým příběhům.“

Nový žánr si Koryta zamiloval. S jeho dosavadními krimi romány měl pořád hodně společného – napětí, záhadu – ale zároveň měl v sobě další rovinu. Zpracovat nadpřirozené prvky tak, aby zápletka fungovala, byla pro Korytu nová výzva. Koryta věří, že když spisovatel takovou výzvu přijme, dopadne to jedině dobře. Sám cítil, že tuto osvěžující změnu nutně potřebuje: Když psal pátou detektivku, byl už z celého žánru tak unavený, že detektivky ani nemohl číst. Od chvíle, co si zkusil jiný žánr, zase si může vychutnat všechny své oblíbené autory krimi.

Z pozadí vzniku Tak chladné řeky je zřejmé, že prostředí Koryta přikládá velkou váhu, což ochotně potvrzuje: „Prostředí je pro mě hrozně důležité, obvlášť v příbězích o nadpřirozenu. Čtenář si musí připadat ve známém, nebo alespoň uvěřitelném světě, aby spolkl ty nadpřirozené prvky. Moje poslední knihy hodně čerpají z míst, kde se odehrávají. Bez těch míst by neexistoval žádný příběh.“

A co ještě ho na novém žánru fascinuje? „Na duchařských příbězích je lákavý ten přetrvávající vliv minulosti. To samozřejmě do jisté míry platí i v reálném světě, každý nějak pociťujeme tíhu minulosti v našem každodenním životě. Ale duchařské příběhy ten vliv romantizují, minulost se aktivně prolíná s přítomností.“

Tak chladná řeka měla být původně jen novela, jíž chtěl Koryta učinit zadost nutkavému nápadu, že na mýtech okolo lázeňských pramenů v Indianě by mohlo být něco pravdy. Knihu dokonce plánoval vydat pod pseudonymem, aby neohrozil svou kariéru v oblasti krimi. Když ale začal psát hlasy svých protagonistů, tak ho to bavilo, že se rozhodl pro větší formát. „Chtěl jsem psát o egu, ješitnosti a ambicích a rovnováze, která se mezi nimi musí udržovat. Jsou lidé, jejichž ambice nabobtnají do narcisismu a egoismu a jejich vztahy se pod tou vahou zhroutí.“ Po nadšené reakci Little, Brown se veškerá nejistota ze změny žánru rozplynula a dnes prohlašuje Koryta Tak chladnou řeku za své nejoblíbenější literární dítě – právě proto, že pro něj představovala výrazný posun.

Spisovatelé, kterým Koryta dříve posílal fanouškovské dopisy, jsou dnes jeho kolegy a přáteli. Jedním z nich je i Dennis Lehane. Když se na základě jednoho takového dopisu poprvé sešli tváří v tvář, byl Lehane překvapen Korytovou snahou být pořád lepším a lepším spisovatelem. „Měl to v hlavě srovnané. Hodně začínajících spisovatelů se chce bavit o trhu nebo o tom, jak sehnat toho správného agenta. Michael se ptal: Jak se můžu zlepšit? Koho bych měl číst? Jak se dostanu do hloubky?“ Když Lehane otevřel kurz tvůrčího psaní, Koryta se zapsal jako student. „Všichni jsme se ho ptali: Proč chodíš na kurz, když už budeš vydávat druhou knihu?“ Však také Koryta brzy povýšil na asistenta učitele a dnes vede vlastní kurzy.

Ideály Korytu nikdy neopustily. Nad pracovním stolem má pověšené verše z písně Snow Is Gone Joshe Rittera, které si čte vždy před tím, než začne psát: „Zpíval jsem nadšeně, zpíval jsem z plna hrdla, tys vždycky vypadala trochu znuděně. Zpívám z lásky ke zpěvu – smiluj se nad tím, kdo zpívá proto, aby byl milován“ Na vysvětlenou říká: „To se mi strašně líbí, takhle by měl člověk přistupovat k jakékoli formě umění. To je moje filozofie: Psát v první řadě proto, že to mám rád. Psát příběh, který mě oslovil.“

Hudba je nejen zdrojem povzbudivých citátů, je doslova Korytovým pohonem při psaní. „Zezačátku jsem potřeboval sluchátka prostě proto, že jsem psal na koleji a můj spolubydlící se kvůli tomu nehodlal nijak omezovat. Pak jsem si všiml, jak moc hudba ovlivňuje náladu textu, a začal jsem s tím pracovat – pouštět si tu a tu skladbu k té a té scéně. Někdy začnu být až pověrčivý: Když mi při nějakých skladbách jde psaní od ruky, pouštím si je pořád dokola. Asi jako když sportovci odmítají svléknout své „šťastné“ ponožky. Ke každé knize se mi vybaví jakýsi soundtrack – alespoň pár skladeb, které mám s její tvorbou spojené.“

Za vznik příběhu Tak chladné řeky je do velké míry zodpovědná jedna jediná skladba: „Short Trip Home“ slavného houslisty Joshuy Bella. Bell stejně jako Koryta pochází z Bloomingtonu v Indianě a v roce 2007 se podílel na slavném pokusu deníku Washington Post, při němž třičtvrtě hodiny nepoznán koncertoval v metru. Tříapůlminutová smyčcová skladba rozvířila Korytovu fantazii: „Představil jsem si malého virtuose, jak v době Velké hospodářské krize hraje na ulici a před ním leží otevřené pouzdro na mince. Celý příběh tajemného Campbella Bradforda se odvíjí od téhle představy!“

Denně Koryta napíše minimálně 1500 slov, sedm dní v týdnu. Dělá si záznamy, kolik který den napsal, a součty za týden, měsíc, rok, aby měl o své produkci přehled. Když si neví rady se zápletkou, vyrazí na túru nebo si alespoň zaběhat. „Je to úplný opak sezení u stolu a někdy tím slušně rozhýbu i práci na knize.“

Svého povolání si Koryta nesmírně váží: „Je to privilegium, dostávat zaplaceno za to, že vyprávím příběhy. Je to ta nejlepší práce na světě – alespoň já si nic lepšího nedokážu představit.“ Kdyby býval neprorazil, dost možná by vedl život jako hrdinové některých jeho knih – byl by soukromým detektivem. Když k této profesi v šestnácti poprvé přičichl, chtěl hlavně sbírat zkušenosti pro své budoucí psaní, jistý opravdový zájem v tom však byl také. Nejradši pracoval na případech, ve kterých šlo o svěření dětí do péče a jeho úkolem bylo doložit, že jeden z rodičů pro své děti představuje nebezpečí. „Když jde o děti, úspěch přináší obzvlášť velké uspokojení. Viděl jsem dost příšerných rodičů, kteří byli odhodlaní dostat děti do své péče.“

Koryta své knihy rád představuje i mimo rodnou Ameriku: „Je napínavé sledovat, jak lidé z různých koutů světa moji tvorbu vnímají. Například ve Francii nebo Nizozemsku lidé hodně berou detektivky jako společenský komentář k dění v Americe. To se mi moc líbí.“ Třeba se Michaela Koryty někdy dočkáme i u nás.

BIBLIOGRAFIE
2004: Tonight I Said Goodbye (1. titul detektivní série o Lincolnu Perrym) – vydal Knižní klub v prosinci 2010 pod názvem Dnes večer jsem se rozloučila
2006: Sorrow's Anthem (2. titul detektivní série o Lincolnu Perrym) – vydal Knižní klub v květnu 2011 pod názvem Hymna zármutku
2007: A Welcome Grave (3. titul detektivní série o Lincolnu Perrym)
2008: Envy The Night (samostatný detektivní román)
2009: The Silent Hour (4. titul detektivní série o Lincolnu Perrym)
2010: So Cold the River (samostatný „duchařský“ román) – vydá Knižní klub 12.6.2012 pod názvem Tak chladná řeka
2011: The Cypress House (samostatný „duchařský“ román)
2011: The Ridge (samostatný „duchařský“ román)
2012: The Prophet (vyjde v září)

oficiální web: http://www.michaelkoryta.com