Ivo Andrić a jeho rodná Bosna

Ivo Andrić je srbský prozaik a laureát Nobelovy ceny. Narodil se v Dolci u Travniku, dětství strávil ve Višegradu, vystudoval gymnázium v Sarajevě a následně filozofii v Záhřebu, Vídni, Krakově a Štýrském Hradci. Po první světové válce působil jako jugoslávský diplomat na nejrůznějších místech Evropy. Druhou světovou válku prožil v Bělehradě. Po osvobození zastával řadu významných politických a kulturních funkcí.

Z díla uveďme jeho prvotinu Ex ponto (1918), Nemiri (1919, Neklidy), Putování Aliji Djerzeleza (1920), Travnička hronika (1941-42, Travnická kronika), Na drini ćuprija (1942-43, Most přes Drinu), Gospodjica (1943-44, Slečna) a Prokleta avlija (1954, Prokletý dvůr).

Do literatury Ivo Andrić vstoupil s mladou generací chorvatských básníků, kteří se vyhraňovali na pozadí poetiky moderny a byli v úzkém kontaktu s evropskými moderními uměleckými směry začátku 20. století, avšak ve svém uměleckém vývoji pokračoval jako prozaik v kontextu srbské meziválečné literatury. Nepatřil do žádné školy, k žádnému směru či proudu, které vznikaly a působily v srbské nebo jihoslovanské literatuře. V ústraní budoval svůj svět, svoji poetiku, vyvíjející se na rozhraní tradičního realismu a meziválečného modernismu. Jeho práce byly přijímány kladně jak kritikou, tak i veřejností. Byl v něm spatřován výrazný a svérázný talent. Andrić čerpal při své tvorbě z několika pramenů: z tradice lidových pohádek, z domácí literární tradice bosenské a srbské povídky, rovněž z evropské tradice realistické a psychologické prózy, jedním z důležitých pramenů byla i evropská filozofie (Kierkegaard, Schopenhauer, Nietzsche), meziválečná fenomenologie i filozofie orientálního fatalismu.

Podíváme-li se na jeho dílo po formální stránce, nikterak nevyniká experimenty, ba spíše naopak působí nenápadně, tradičně. Znakem jeho formy je přirozenost a samozřejmost. Zdá se, jako by autor formě nevěnoval valnou pozornost, že ji nechává jen tak plynout, ale opak je pravdou. Velkou pozornost věnoval jak jazyku, tak i stylu. Studoval staré zápisy i lidovou slovesnost, poslouchal hovorový jazyk, z toho všeho pak vybíral slova, komponoval větu, přičemž nezapomínal ani na estetický a sémantický účinek. Když ho označíme za sochaře, který místo hlíny modeloval jazyk, vystihneme téměř dokonale jeho spisovatelské umění.

Za zmínku také stojí psychologická kresba charakterů, kde jsou viditelně využity poznatky z evropské psychologie. Portréty jeho postav jsou často velmi dobrými psychologickými studiemi určitých typů lidí a jejich psychických poruch. Kořeny lidské tragédie jsou hledány v samotném člověku, v temných, neviditelných a neznámých silách, které často tak silně ovlivňují jeho chování, že dělá věci i proti své vlastní vůli. Někde se jedná o patologické poruchy, někde zas jen o neadekvátní reakce na situaci.

Literární tvorba Iva Andriće je charakteristická duchovní a formální jednotou, kterou můžeme pozorovat již v prvních básních v próze. Andrićovo vidění člověka a jeho osudu je výrazně tragické. Jeho díla jsou charakteristická tragickou vizí člověka a jeho osudu do takové míry, že tato vize tvoří základní tón děl.

Ztvárnění osudu ženy v Andrićových dílech má dvě alternativy, v jednom případě je ženská postava pasivní obětí násilí (Mara milostnice), v druhém se jedná o hrdinku, která se bouří proti násilí a proti zvyklostem v mužském světě (Z časů Aniky). Ale v obou případech hrdinka končí tragicky. Vůbec převážná část hrdinů Ivo Andriće má tragický osud, jsou oběťmi nejasného, snad až metafyzického zla, avšak kořeny osudu a zla samého nejsou tajemné, osudové nebo iracionální, jak bychom na první pohled mohli usuzovat. Vše zlé je vždy následkem určité události nebo konkrétních činů, zlo je zde vyjádřením jisté společenské situace a společenských vztahů. Hrdinovo chování je pak determinováno existujícím společenským pořádkem, hrdina sám je individuální, biologický jedinec, avšak zároveň je i jedincem společenským. Jsou zde tedy dvě roviny, které jsou obsažené téměř ve všech Andrićových hrdinech, a to rovina individuálně-biologická a rovina veřejně-společenská. A právě neslučitelnost těchto dvou rovin vyvolává základní rozpor a základní konflikt,  následně pak i osobní tragédii. Chce-li člověk zůstat sám sebou, zachovat si identitu, nebo dokonce i realizovat své touhy a sny, nutně se dostává do konfliktu se společností a s jejím zkostnatělým uspořádáním. Člověk ve své podstatě zůstává vždy humánním jedincem, i když lze při pohledu na jeho chování o humanitě leckdy pochybovat.

Samotná Bosna je u Andriće ztvárněná jako země temna, kde vládne násilí a strach (Travnická kronika). Člověk, jeho osud a štěstí je něčím bezvýznamným v rukou iracionálních a absurdních sil času, kde si nikdo není jistý svou budoucností. Dobro se projevuje jen velmi slabě a zřídka. Jedná se o nepřístupnou, těžce pochopitelnou zemi, která žije sama pro sebe, nemá ráda změny, neboť změny pro ni znamenají zlo a nebezpečí, které může být ještě daleko horší než už existující krutá realita.

Autorův sloh může občas působit jako příliš zevrubný a epicky rozvláčný, ovšem musíme si uvědomit, že autorův sloh je zde neoddělitelně spjat se zobrazovanou realitou, se světem, který Andrić svým vyprávěním před našima očima vyvolává. Nespokojuje se s pouhou evokací historického prostředí a osudů z dávných dob, ale snaží se i o proniknutí dobovou a sociální podmíněností k obecně lidskému základu a nadčasové platnosti.


Zdroj obrázků: Wikipedie.cz