Dante, Peklo a tvé ohyzdy

Medailonky

Vytvořeno 24. 2. 2014 2:00

Autor: Renata Vaďurová

Kdyby po mně někdo chtěl, abych během doby potřebné pro vykouření jedné cigarety  zvolila z celé světové literární palety jednoho autora, jedno jméno ze všech dokonalých psavců, nutil by mě ke zkratce, k hledání, k výběru, k pokoře, k jistotě. Muselo by to být jméno zvučné, ale i tiché, spisovatel prověřený časem historickým i časem přítomným, spisovatel obsáhlý i konkrétní. A ač mám k superlativům nedůvěru, musela by jeho tvorba být jimi naplněná. Musel by to být ten pravý.

Mezi všemi je jím Dante Alighieri.

Spisovatel italského dávnověku, který promlouvá k člověku dnešní doby hlasem pevným a jasným, hlasem libým a nepodbízivým. Navzdory plynoucímu času spisovatel ryze přítomný a opravdový. Spisovatel pevně vědoucí a vedoucí svého čtenáře. Spisovatel-guru. Spisovatel, který se s bázní, ale i s pokorným přijetím nevyhnutelnosti vydal tou cestou, po níž budeme vedeni všichni. Cestou všelidskou i jednotlivou. Vydal se po ní a protrpěl ji. Tím, že prošel peklem – v sobě a sebou, mohl nabídnout očistec i ráj. Mohl by být ráj bez pekla? Dantova odpověď je jednoznačná. Smrtelníci na své pouti, ve svých blouděních i lesích, ve svých Getsemanských zahradách mají mnoho možností, ale jen jedinou záchranu, jedinou cestu. A to vůbec ne samozřejmou. Peklo je možnost, nikoliv příkaz.  Peklo je možnost našich pádů. A vede nás. Podle překladatele Vladimíra Mikeše je „Dante první novověká ‚moderní‘ cesta domů peklem“. Peklo tedy nikoliv jako stav, ale jako vědomá možnost návratu k sobě samému, až ke své podstatě, k Mikešově „samému dnu bytí“. K našemu domovu, ať je jím nám cokoliv, tedy vede cesta. Světlo této myšlenky pomáhá Dantovi na mnoha místech pekla, v těžkých, snad nepřežitelných okamžicích, kdy v mdlobách mu přestává sloužit vědomí. Peklo nezmenšené, nezkreslené, ale nadějeplné. Všichni toužíme domů z lesa. A abychom se dostali domů, musíme být ochotni uvědomit si les, musíme být ochotni prožít peklo.

Dante člověkem své doby

Člověk, který formuluje utrpení jako cestu, si nemůže utrpení vymyslet, stvořit myslí, musí jej prožít. Podle mého názoru je určitý typ básníků nutně vystaven i vnější formě utrpení, které mu pomáhá přetvářet jeho samého i jeho tvorbu. To utrpení souvisí s časem a místem, které nemůže být náhodné. Takový člověk pak vlastně intuitivně životní příkoří a problémy volí. Mohu-li si pomoci soudobou paralelou – kým by byl I. M. Jirous bez undergroundu? Čím underground bez něj? A kým by byli bez minulého režimu? Obdobně: kým by byl Dante bez své doby?

Opravdovost Dantova díla je potvrzena opravdovostí jeho života. Dante byl člověk politický a angažovaný. Ať nám toto slovo může znít jakkoliv zprofanovaně, angažovanost, občanská i politická, znamená zájem, činy, ochotu riskovat, vlastní osobní nasazení.  Florencie na přelomu 13. a 14. století byla složitým místem. Suverénní italské samostatné městské státy byly rozpolceny konfliktem mezi císařstvím a papežstvím, ve Florencii tyto spory propukají s tu větší, tu menší intenzitou. Pro soudobého člověka je složité vyznat se ve jménech i pohnutkách propapežských guelfů či procísařských ghibellinů, identifikovat stranu „bílých“ či stranu „černých“, pro Danta to však byla nejenom konkrétní jména, zasazená do Komedie, ale především životní soupeři, ovlivňující zásadním způsobem jeho bytí. Kvůli politickým půtkám musel odejít do vyhnanství, kvůli svým životním názorům se přes nabízenou amnestii nikdy do svého rodného města nevrátil, místem jeho úmrtí se stává Ravenna. Příznačné pro politika-filozofa je pak určité přesáhnutí politického uvažování do představy sjednocující nejenom znesvářené strany, ale celou rozdrobenou Itálii.

Jeho názorům dnes nemusíme rozumět, ale jejich opravdovost cítíme a chápeme. Pevnost a průzračnost postoje jsou jednoznačným poselstvím. Vědomě prezentovaná snaha neulehčovat, nezjednodušovat a neuhýbat, „neschopnost kompromisu“ pomáhá pochopit nejenom člověka, ale i člověka-básníka. Možná i zrod jeho básnického díla, jež nelze vždy hledat v oblasti imaginativní či fantazijní. Zvláště Peklo nelze číst i vykládat bez souvztažnosti ke konkrétní době a jejím konkrétním problémům. Právě pevnou zakotveností ve svém čase je Dante vlastně stále přítomný a aktuální. Ba co víc – Dante je vlastně básník velmi konkrétní až realistický. Mandelštam jej odvážně, ale podle mého soudu výstižně nazývá básníkem bez fantazie, doslova říká: „Ani jediné slovo není vymyšlené.“ Podle Pokorného v celé Komedii převládají postavy známé přímo z florentské historie, pak obecně z italských dějin, teprve následně z historie jiných národů. Materiálem je tedy Dantovi osobní zkušenost – bezprostřední, životní či získaná pomocí vzdělání.

Jako nejsou vymyšlené jednotlivé postavy, nejsou vymyšlené ani stavy, pocity a prožitky. Nemohou být vymyšlené, protože jsou prožité, zažité i odžité! Protože utrpení je vždy reálné. Ne znalost historických podrobností Dantovy doby, ale zpřítomnění jejich dopadů a vlivů na jeho dílo umožňuje i umocňuje četbu jeho díla. O realistických vlivech Dantova utrpení, přímo o prožití jeho pekla hovoří ostatně i Boccaccio, podle něhož Dantův „vous zkroucený“ i „osmahlá tvář“ svědčí o tom, že prošel peklem.

Dante milující

Pocity však nejsou jenom utrpení, jako Peklo není celá Komedie. K plné škále pocitů našich já je zapotřebí láska. „Blažená“ neboli Beatrice je jméno, které Dantovi umožnilo vyjádřit lásku trvající, povznášející, očišťující, tvořivou, pozemskou i nadzemskou. Lásku, kterou jej Vergilius povzbuzoval i v pekle, lásku, která jej vedla do ráje, lásku, „z níž pohyb Slunce má i všecky hvězdy“, tj. lásku jako princip života. Kdo byla žena, jež tak zásadně ovlivnila Danta? Mohla vůbec nějaká žena takovou být? Žena tohoto jména pravděpodobně existovala, potvrzena je Boccacciem, byť teprve 80 let po její smrti. Její existenci naopak paradoxně popírá Dante sám, když setkání s ní doprovází číselnou symbolikou devítky, což odporuje náhodnému životnímu principu. Dantovští badatelé se zatím většinou shodli na tom, že jistá Beatrice byla dcerou florentského bankéře Folka Portinariho přibližně v Dantově době. Málokdo však dnes spojuje reálnou postavu této ženy s její literární podobou. Dantova láska totiž tvoří tuto ženu průběžně po celý život i jeho tvorbu. Knihou o lásce je i jeho Vita nuova (Nový život) – soubor básní zasazených do prozaického rámce. Dante autobiograficky zachycuje setkání a lásku k ženě, zároveň však akcentuje filozofii zduchovnělé lásky. „Sladký nový styl“ zachycuje motiv ženy – anděla určitého zjevu, který povznáší a proměňuje. Taková láska nemůže být vnímána tělesně či doslovně, je k ní přidán psychologický a filozofický rozměr. Žena zde vystupuje spíše jako ideál, protože láska sama se tímto ideálem stává. Reálnost této ženy je spíše reálností ženství, anebo ještě přesněji: postojem k ženskému principu, k tomu, že je to ONA, kdo vede, povzbuzuje, směřuje k ráji. Anebo ještě jinak: je o Dantův vztah k onomu ONA, který mu umožňuje cestu dál. Reálnost této ženy je tedy spíše reálností vztahu samotného. Láska je vlastně naplněna a realizována pouhým jejím umožněním. Od lásky smyslové přes duchovní tak směřujeme k lásce mystické. Podle Vybíralové Beatrice přestává býti pouze milovanou ženou, v různých možnostech interpretace a proměn, ale stává se přímo samotnou Teologií. Ženský princip coby obraz pokory, lásky i blízkosti k Bohu pak plně reflektuje mariánský kult, duchovně zaměřenému Dantovi jistě velmi blízký. Vztah k ženě jako k té, jež je Bohu nejblíže, je jeden z nejpřirozenějších křesťanských postojů.

Dante vzdělaný

Dalším pilířem podporujícím Danteho i jeho dílo – a vůbec umožňující jeho vznik – byla jeho vzdělanost. Právě po smrti reálné Beatrice se mu studium stává jakousi útěchou. Z dob jeho mládí je známo i jméno jeho milovaného učitele Bruneta Latiniho, ve škole řádu dominikánů Santa Maria Novella přišel do styku s filosofií sv. Tomáše Akvinského i s nově objevovanými spisy starověkého Aristotela. Na universitě v Bologni se vzdělával jmenovitě v umění rétoriky a jeho prostřednictvím se sbližoval s antickými římskými autory. Nicméně Dantovu vzdělanost nelze omezovat pouze na dobu studií, J. Pokorný, znalec a autor Dantova životopisu, uvádí, že „je zřejmé, že (Dante – pozn. aut.) nepřestal studovat celý život“. Dokládá to Dantovou znalostí latinských klasiků, francouzské rytířské epiky a lyriky, znalostí Bible a církevních teoretiků, historie a práva. Pokorný poukazuje především na Dantovu komplexnost vědění, k níž přiřazuje i jeho znalosti přírodních věd: výklad o krvi, první autor zmiňující hodinový strojek, znalost postavení planet podle zvěrokruhu, obecně nadprůměrnou znalost astronomie. Mandelštam přidává Dantovu znalost plachetní mořeplavby, jež inspiruje k vnímání Dantovy práce s energií.

Tento výčet Dantových znalostí má dvojí vlastnost – představuje nám umělce a pomáhá pochopit principy jeho tvorby. Pomáhá pochopit, v čem tkví Dantova aktuálnost. Pouze jeho vzdělání mu umožnilo proniknout k podstatě své doby, jeho znalosti a schopnosti mu umožnily pak tím i tuto dobu překročit. Zdůrazňuji: nikoliv školometské znalosti, ale soustavné vzdělávání je důkaz i odkaz nejenom Dantovy moudrosti, ale i moudrosti jeho díla.

Dante věřící

Dantovo dílo je vystavěno na pevných základech občanské angažovanosti, lásky a moudrosti (ne nutně v uvedeném pořadí). Nebe i pekla se však mohlo dotknout jedině jeho vírou. Šalda Komedii označil jako „báseň dotýkající se samého životného nervu každého křesťana“, jako „boj o spásu vlastní duše i o spásu všeho křesťanstva“. A čtenář – byť v různých časech – je Dantovým dílem opravdu obnažen až na nerv, který jsme si zvykli chránit, chránit do té míry, že se k němu ani sami nepřibližujeme. Protože bolí. A bolest připomíná. A připomínka vyčítá.

Dante nerelativizuje, nekličkuje, neobchází. Je křesťan a s plným vědomím a plný víry volí cestu peklem. Boží vůle trvá, ať je Dante kdekoliv – ať jsme kdekoliv, ale kroky na naší pouti jsou kroky nás samotných. Každého jednotlivce. V tomto smyslu je, řekla bych, až neuvěřitelné, že představitelé tehdejší církve nechápali, a proto ani neodsoudili Dantovu provokativnost a odvahu. Dante ve svém díle dalece přesáhl myšlenky věřícího člověka, když zpodobnil – a to naprosto reálně zpodobnil – peklo, očistec i ráj. Troufalost až opovážlivost takového činu je nezměrná. Svou básní obsáhl to, na co se většina lidí bojí byť jen pomyslet, co vytěsňuje. Procházením pekla je analyzován nejenom okolní svět, Dante samotný, ale i čtenář – je nutně vtažen do kruhů, vtažen do procházení vlastního nitra. Peklo se stává sebezpytem duše.

Jak Danta číst?

Zdánlivě jednoduchá otázka. A zdánlivě jednoduchá odpověď: v čase přítomném jako rozhovor. Dantovo Peklo je přítomné v tom smyslu, jako je filozofie i teologie stále přítomná, jako jsou přítomné stále tytéž otázky. Variantně časem, místem a možnostmi jsme vlastně titíž. To lidské v nás, touhy, obavy, neznalosti i jistoty Dante odhaluje a nabízí. Otázkami po podstatě lidského konání je Dante stále reálný a přítomný. Jeho překladatelé jej vtahují do svého času a prostoru a svým překladem vedou ten nejintimnější dialog, Osip Mandelštam otevřeně říká: „Číst Dantovy zpěvy a nespojovat si je se současností je nemyslitelné. Proto přece byly napsány. Jsou to střely vyslané k ulovení budoucnosti. Volají po komentáři ve futuru. Čas je pro Danta obsahem historie, chápané jako jediný synchronní akt, zatímco historie je zase společným obsáhnutím času všemi, kteří jej společnými silami objevují a odhalují. Dante je antimodernista. Jeho současnost je nevyčerpatelná, nezměrná a nepřeberná.“ Dantovo dílo je srozumitelné v naší přítomnosti, spontánní srozumitelnost je mrtvá, což umocňuje všeobsáhlou platnost tohoto díla. Vždyť stále i nyní jsme na cestě k Bohu, vlastními pekly očišťováni hledáme… Dantovo dílo žije v rozhovoru s našimi životy. A to dokonce v tom nejpodstatnějším rozhovoru. Interpretovat způsob Dantovy řeči je nesnadné. On sám nabízí čtyři interpretační roviny: doslovnou, alegorickou, morální a anagogickou. Většina interpretací zdůrazňuje rovinu alegorie, přičemž ale tato sama o sobě není s to vyložit dílo celé. Z tohoto úhlu pohledu chci vyzdvihnout přístup již několikrát zmíněného Osipa Mandelštalma, podle něhož „proniknout k smyslu básně znamená dostat se z jednoho břehu na druhý přes širokou řeku, ucpanou čínskými džunkami, jež plují různými směry“. Interpretace je tedy pohyb mezi břehem mého já a břehem díla, přičemž tento pohyb je mnohostranný, nejednoznačný a rozhodně ne přímý. Kvalita záleží na březích i na pohybu. Interpretace je prací básníka, jeho díla i čtenáře. Vědoma si svého břehu, musím napsat, že můj výklad a mé chápání Dantova Pekla má blízko k podobenstvím z Bible – jsou doslovná a přitom nedoslovená. Konkrétní a přitom obecně platná. Dantovo Peklo je pro mě podobenství jeho i mého pekla.

Dantova číselná symbolika

Ještě před výkladem díla samotného si dovolím doušku věnovanou formě Dantova díla. Jasná číselná symbolika je jedním z klíčů k jeho dílu. Devítkou je symbolizována sama Beatrice. Poprvé spatřena v jeho devíti letech, její smrt je datována na 8. červen 1290 – tedy podle Vybíralové „Beatricina duše tedy odešla podle arabského počítání v první hodině devátého dne, podle syrského počítání v devátém měsíci roku (…) a podle křesťanského počítání v roce, kdy bylo dokonalé číslo (tedy 10) dovršeno devětkrát“. Podle zmíněné autorky je to jasný důkaz toho, že datum Beatricina úmrtí je skutečné, nikoliv vymyšlené, protože Dante potřeboval tři různé kalendáře, aby jej mohl symbolicky vyložit. Čísla nás provázejí i Komedií: 3 části, 33 zpěvů, tercíny.

Trojka jako symbol Nejsvětější Trojice, tedy trojjedinosti. Definici triadického principu nabízí literární kritik Igor Fic: „Vše dobré, co nás v životě potkává a k čemu vědomě i nevědomky směřujeme, se děje ve znamení čísla tři. Znamená plnost, jednotu, celek, prostě ‘všechno‘ a ‘vše‘. Není nic mimo to, co je trojí. Vše, co je trojí, je zároveň trojjediné. Dualita je střet, triáda značí sjednocení protiv. Triáda představuje minulost, přítomnost, budoucnost, triadické vyjádření obsahuje počet, střed a konec všeho bytí. Jen triadickým výnosem dosáhneme jednoty a plnosti.“ Forma obsáhla dokonalost.

Dantovo Peklo

Komedie (Boccacciem doplněná o přídomek Božská) je Dantovým největším dílem a zároveň nejkomentovanějším dílem světových literárních dějin. Při jejím čtení vyvstává praktický problém, jaký způsob čtení vlastně zvolit, zda pouze text samotný, zda text společně s komentářem, příp. zda nastudovat nejprve komentář a číst posléze. Tato až hypertextová možnost čtení jej posouvá až do postmoderního rozmělnění, což dílu samotnému ubírá, ba přímo škodí. Četba Dantova díla je sama intenzivním zážitkem, nevyžadujícím přerušování, protože účinek díla tkví v celku, nikoliv v jednotlivostech.

První částí je Peklo.

Od prvních veršů nás básník přivádí rovnou do středu života a těsně k sobě samému. Přivádí nás do situace z nejintimnějších a nejtěžších – do samoty, hrůzy, děsu, do téměř posledních chvil jeho života. Ohrožován šelmami a zlem, bloudí, ztrácí naději a padá. Už ne mladý, ještě ne starý… A strašně sám. Víru střídá beznaděj, která způsobuje pád. Beznaděj, která předjímá klesání. Ve chvíli z předposledních, chvíli těžké a dlouhé, doslova chvíli bez slunce, se zjevuje záchrana. Ke křesťanovi v době jeho temna přichází jako záchranná podpora antický přítel. Duchovní přátelství, které překlenuje čas, místo, ale ojedinělým způsobem překonává a zároveň spojuje velké myslitelské celky. Antika a křesťanství si v osobách Danteho a Vergilia podávají ruce a společným dílem kráčejí ke spáse. Kráčejí cestou pravou – trnitou, kráčejí peklem, ale mohou kráčet, protože jdou spolu. Jejich cesta je vůlí Boží, která podepírá jejich rozhodnutí, slabé chvíle a zároveň, která jim otevírá peklo. Dialogičnost jejich vztahu umožňuje Dantovi rozebírat nejniternější postoje, pocity a strachy a zároveň ústy Vergiliovými prezentovat moudrost, odvahu a vědoucnost. Dante-básník se přirozeně pro čtenáře stylizuje do role Dante-poutníka, avšak nezapomínejme, že Vergilius – ač dějinná postava – je především Dantovým dílem, opravdový Dante je tedy syntézou tohoto dialogu.

K peklu vede brána, která má tímto dvojí rozměr. Jednak je vzkazem, pekelným transparentem Danteho Dantovi, jednak je bránou do jiného času, jiné dimenze. Z přítomnosti do věčnosti. Z časnosti do bezčasí. Mandelštam v této souvislosti uvádí pojem „zmagnetizování slovesnými časy“ či „terror praesentis“, kdy samo užití času je příznačné a často formující následný děj. Dante koncipuje své dílo jednak jako vzpomínku, jednak jako výzvu do budoucna. Zároveň postupuje přísně chronologicky, dodržujíc sílu času přítomného.

Za branou nastávají chvíle smyslů. Dante využívá zrak, čich i hmat, veškerou lidskou možnou představivost pro co nejreálnější vystižení hrůzy, děsu, odporu a hnusu. Hřích je obnažován na samou podstatu. Plastičnost Dantova zachycení pekla je ohromující a účinná. Snad proto se jeho dílo stává trvalou inspirací především výtvarných, nikoliv literárních umělců.

Dantovo peklo v soustředných kruzích vtahuje oba básníky do sebe, čím blíže středu, tím závažnější provinění a tím horší tresty. V symbolicky devíti terasách jsou hříchy rozděleny podle nauky Aristotelovy v pojetí Tomáše Akvinského. Dantova a Vergiliova pouť je zároveň setkáváním – s Dantovými současníky, s významnými osobnostmi dějin. Toto defilé na propadlišti světa je Dantovi jakousi bolestí i zadostiučiněním, stejně jako katarzí. Ať už omdlévá hrůzou, či lační po podrobnostech, Dante nepřestává hříšníky identifikovat a konkretizovat. A vyslovením jejich jména i zvěčňovat. Atmosféra pekla je přesvědčivá zvláště zachycením nereálně reálné krajiny. Postavy se tu vznáší, tu zanořují a vynořují, plaví, v pekle jsou všechny základní zemské živly – voda, země, vzduch, oheň, ale i písek a led, a přesto je charakter pekla vlastně „antikrajinářský“. Dante popsal nepopsatelné. A ve chvíli, kdy prochází středem Země, jako by byl i sám sebou, svou schopností zastaven a udiven.

Za žádných okolností však Dante neustává ve své cestě, „my musíme dál a ne stát“ je jeho heslem i motivací. Východisko je v pohybu, dynamice, proudu. Ani peklo samotné neznamená ustrnutí, ale spíše pohyb v zacyklení, proud bez směřování. Naší nadějí je dynamika cesty ve smyslu směru, prozářeném nadějí v cíli. Motiv cesty je mnohovrstevnatý – od doslovného po nejvyšší význam sestoupení samotného Krista do temnot v době Velikonoční.

Před ohyzdy

Avšak „dá-li ti Bůh být z plodů četby živ, sám, čtenáři, se postav před ohyzdy“. S Dantem jde v jeho stopách i čtenář, i já jsem procházela bahnem, kalem, smůlou, nepoznávala jsem jména hříšníků, ale hříchy samotné. Odvahu stanout před následky hříšného jednání, před svým vlastním pekelným dnem jsem ale nalézala jen velmi ztěžka. Je to odvaha tichých, úzkých zpovědnic, kde šepot nevede k sebepoznání, ale k pohlédnutí na vlastní ohyzdy, k jejich přiznání a překročení. Jak obrovskou lekci a obrovský díl moudrosti nám tím Dante předal! Ke spáse, k jasu nevede poznání svého já, ale jeho překračování – nikoliv psychoanalýza, ale zpověď je bránou.