Ľudovít Štúr aneb jak vznikla slovenština

Ľudovít Štúr byl vedoucí osobností své doby. Působil jako politik, jazykovědec, básník, novinář, literární teoretik a kritik. Byl známý jako skvělý řečník a odvážný člověk, který stál za svým přesvědčením. Obětoval svůj život slovenskému národu a boji za jeho práva. Pomoc svým lidem a vlasti byl pro něj nejvyšší prioritou. Celá generace autorů dostala pojmenování podle něj – štúrovci. Patřil mezi ně A. Sládkovič, M. M. Hodža, J. M. Hurban, J. Kalinčiak, S. Chalupka, J. Kráľ a J. Botto.

Narodil se 28. listopadu 1815 v Uhrovci. Otec Samuel působil jako organista a učitel. Mladému Ľudovítovi se dostalo kvalitního vzdělání. V Uhrovci navštěvoval základní školu a potom pokračoval ve studiu na evangelickém gymnáziu v Rábě (dnešní Györ).
Po dvou letech odchází na evangelické gymnázium do Bratislavy. Ihned po příchodu do školy se stal členem Společnosti česko-slovenské. Netrvá dlouho a stává se jejím aktivním a svědomitým členem.
Roku 1835 získává místo předsedy (bývali jimi zpravidla profesoři). Společnost podniká množství slavností za účelem prohloubení národního povědomí. Jednou z nejvýznamnějších akcí byla národní slavnost na Devíně.
24. srpna 1836 se tu sešli mladí umělci, kteří budou později označováni jako štúrovci. Zazněl tu Štúrův projev, po kterém následovalo mnoho básní a písní. Účastníci přijali druhé, slovanské jméno (Ľudovít Štúr přijal jméno Velislav) a přísahali věnovat svůj život boji za národní osvobození.
Právě proto Štúr zůstává po celý život svobodný i přes svůj blízký vztah s Máriou Pospíšilovou a Adelou Ostrolúckou. To samé žádal i od ostatních. Kvůli tomuto názoru se často dostával do sporu se Sládkovičem, Hurbanem a Kalinčiakem.
V následujícím školním roku se Štúr stává náměstkem profesora Palkoviča, vedoucího Katedry reči a literatúry česko-slovenskej.
V tom stejném roce se vystupňuje nespokojenost studentů se senátem a učiteli. Následkem je zákaz činnosti všem studentským spolkům. Štúr se proto pokouší přesunout cíle a záměry Společnosti do náplně seminářů.
Ve svých studiích pokračuje v Halle, kam odchází ve svých 24 letech. Po dvou letech se vrací zpět do Uherska a začíná svůj boj o udržení národních práv.
Stupňují se radikální zákroky úředníků a policistů vůči snahám zvýšit vzdělání a kulturu nemaďarských národů. Za generálního inspektora evangelické církve byl zvolen Karol Zay, který zastával myšlenku jediného a jednotného národa v Uhersku. Snažil se překazit Štúrovy plány opět získat místo pod profesorem Palkovičem. Zay chtěl po smrti profesora katedru definitivně zrušit.
Po dlouhých průtazích však Ľudovít Štúr opět začal přednášet.
Tlaky na slovenské obrozence se nadále zostřují, a tak v roce 1842 iniciuje žádost panovníkovi. Chtějí ochranu před perzekucí, zachování Katedry reči a literatúry česko-slovenskej, možnost uveřejňovat obranné spisy. Čtyřčlenná deputace je vyslána se Slovenským prestolným prosbopisom, který je však úplně zamítnutý poté, co panovník poslal žádost na vyjádření k uherskému palatinovi do Budína.
Roku 1843 přichází Ľudovít Štúr s myšlenkou vytvořit jednotný slovenský jazyk, který by spojil katolický i evangelický proud Slováků. Za základ vybral středoslovenské nářečí.



Původně zastával názor vytvoření společného československého jazyka. Takovýto záměr však vyžadoval ústupky, které ani jedna strana nebyla ochotná podstoupit, a tak se časem Štúrovy názory omezily pouze na vytvoření jednotného slovenského jazyka.
11. července 1843 se Štúr, Hodža a Hurba střetli na Hurbanově faře v Hlbokom, kde dohodli plány a přesný postup zavedení nové spisovné slovenštiny do života. O šest dní nato navštívili Jána Hollého na Dobrej Vode. Jako tvůrce „bernolákovčiny“ a významného slovenského obrozence ho chtěli jako prvního obeznámit se svým plánem. Hollý jim jejich záměr schválil.
Ve stejném roce se však situace na škola stávala stále složitější. V prosinci 1843 byl Štúr zbavený svého postu. Na protest proti tomuto kroku odstoupilo 22 studentů ze studií. Třináct z nich potom dokončuje své studium v Levoči.
V srpnu 1844 se konalo shromáždění Tatrína v Liptovskom sv. Mikuláši, prostřednictvím kterého chtěl Štúr spojit slovenské vzdělance různých náboženství.
O rok později dostává Štúr od panovníka povolení na vydávání vlastních novin. A tak začínají vycházet Slovenské národné noviny s přílohou Orol tatranský. Jsou psané v nové slovenštině, která si našla mnoho přívrženců, ale zároveň i odpůrců. Kritizovali ji například J. Kollár a P. J. Šafárik.
Roku 1846 vydává Štúr Nárečja Slovenskuo alebo potreba písaňja v tomto nárečí a Nauku reči Slovenskej. V dílech pojednává o gramatikách pravidlech spisovného jazyka. Poukazuje na mnohé jevy a vysvětluje je na příkladech. Dílo se řadí ke kvalitním gramatickým příručkám slovenského jazyka.
Na čtvrtém shromáždění Tatrína došlo k dohodě evangelíků a katolíků na společném používání nové slovenštiny. Ke změnám v jazyku došlo ještě roku 1851–52 reformou M. Hattala a M. M. Hodži. Takto upravený jazyk se brzy stal jazykem všech Slováků.
Roku 1847 vystoupil Štúr na Uherském sněmu, který se konal v Bratislavě. Zastupoval město Zvolen.
Rok 1848 přinesl problémy. Uhersko získávalo stále větší nezávislost, což by mělo za následek znásobení maďarizace. Byli zkoncipovány Žiadosti slovenského národa, které navrhovaly rovnoprávnost Maďarů a Slováků. Obsahovaly národně-politické, demokratické a sociální požadavky. Nebyly však přijaty.
Štúr organizuje Slovanský sjezd v Praze. Kvůli těmto aktivitám byl na něj vydán zatykač, ale i přesto se mu podařilo zúčastnit se sjezdu.
15. až 16. září byla ve Vídni vytvořená Slovenská národná rada. Jejími členy byli Štúr, Hurban a Hodža. Odmítala podrobení se maďarské moci a vyzývala k ozbrojenému boji za národní práva.
Po revoluci se postavení slovenského národa zhoršuje. Štúrovi je zakázáno vydávat noviny a pokusy o oficiální povolení pro Tatrín také ztroskotávají.
Rok 1851 byl pro Štúra nešťastným rokem. V lednu mu zemřel bratr Karol, Ľudovít se stěhuje do Modry, aby se postaral o jeho děti. Stále se snaží tvořit, ale žije zde pod neustálým policejním dozorem. O půl roku později umírá jeho otec.
Roku 1853 umírá také jeho dlouholetá přítelkyně Adela Ostrolúcka a jeho matka.
O dva roky nato umírá i sám Štúr. V prosinci roku 1855 se při pokusu o přeskočení potoka nešťastnou náhodou postřelil do nohy. Umírá 12. ledna 1856 v Modře ve věku čtyřiceti let.




Přehled díla
–    Dumky večerní (1838)
–    Cesta z Lužic vykonaná z jara 1839 (1839)
–   Starý a nový věk Slováků (1841)
–    Die Beschwerden und Klagen der Slaven in Ungarn über die gesetzwidrigen Uebergriffe der Magyaren; Sťažnosti a žaloby Slovanov v Uhorsku na protizákonné prechmaty Maďarov (1843)
–    Das neunzehnte Jahrhundert und der Magyarismus; Devätnáste storočie a maďarizmus (1845)
–    Nárečja slovenskuo alebo potreba písaňja v tomto nárečí (1846)
–    Náuka reči slovenskej (1846)
–    Das Slawenthum und die Welt der Zukunft; Slovanstvo a svet budúcnosti (1851)
–    O národních písních a pověstech plemen slovanských (1852)
–   Spevy a piesne (1853)

Ľudovít Štúr byl muž, který šel za svými cíly. A jeho cílem byl slovenský národ. Bojoval za jeho kulturní, ale i sociální, demokratická a národní práva. Bojoval za to, aby se ostatní mohli hrdě hlásit ke své minulosti, jazyku a kultuře bez toho, aby byli pronásledovaní nebo zatýkaní. Bojoval, aby ostatní už bojovat nemuseli.




Zdroj obrázků: www.stur.sk