Literární činnost Arnošta Lustiga

Medailonky

Vytvořeno 10. 1. 2015 2:00

Autor: Ingrid Chytilová

Arnošt Lustig je znám především literární tvorbou, v níž zachycuje lidské utrpení a ponížení. Příběhy jeho postav jsou zasazeny do historického kontextu – období druhé světové války a do přesně vymezeného prostoru ghetta či koncentračního tábora. Ve svých prózách chce poukázat především na nepokořitelnost člověka a jeho schopnost překonávat obtíže a vzdorovat nepřízni osudu. Podle Milana Jungmanna „Lustig přímo žízní dozvědět se, „co je na dně člověka“, co z něho zůstane, když je sám a sám proti zlu, hrůze, bolesti, noci – a konečně když je sám proti smrti“. [1]

Arnošt Lustig debutoval roku 1958 povídkovými soubory Noc a naděje a Démanty noci, jež vycházely v časopisech Kultura, Květen, Nový život nebo Tvorba. Oba povídkové soubory se vyznačovaly dramatickým napětím a výraznou povahokresbou aktérů. Ve většině případů se protagonisty těchto povídek staly děti, které se ocitly v mezních situacích (ztráta domova, rodiny). Svět, do něhož se dostaly bez vlastního přičinění, je připravil o šanci prožít bezstarostné dětství. V roce 1964 režisér Jan Němec natočil film Démanty noci. Jedná se o příběh dvou chlapců, kteří unikají z vlaku mířícího do transportu smrti. Po několika dnech se jim podaří dojít do vesnice, kde jsou pronásledováni vesničany. Za tento film byl Jan Němec oceněn Velkou cenou města Mannheimu v roce 1964 a o rok později obdržel Cenu kritiků v Pesaru. Třetí povídkový soubor s názvem Ulice ztracených bratří, který vyšel roku 1959, se nesetkal s tak příznivým ohlasem jako první dva povídkové soubory. Z tohoto souboru byla velmi populární povídka Můj známý Vili Feld, jež roku 1961 vyšla samostatně, později byla autorem přepracovaná v román Král promluvil, neřekl nic. Autor tento román charakterizoval jako román o mravním svědomí člověka, který vypráví o přátelství dvou lidí, obchodníka Viliho Felda a vypravěče Jindřicha Krause, jejichž příběh se odehrává během tří dnů v Římě, kde se po válce potkávají. Arnošt Lustig chce poukázat na to, jak je důležité mít přátele v těžkých životních situacích: „Je to o tom, co se s lidmi může sběhnout, co je dobré a špatné, co člověk dělá, když volba není mezi dobrým a zlým, ale mezi horším a nejhorším.“ [2]

V roce 1962 vyšla novela Dita Saxová, příběh osmnáctileté dívky, které se podařilo přežít koncentrační tábor. Dita Saxová se nesmířila s poválečnou realitou – několikrát uvažovala o sebevraždě. Dita dostala šanci žít, ale nevyužila ji a rozhodla se dobrovolně ze světa odejít. Myslí si, že sebevraždou vykoupí smrt své rodiny. Arnošt Lustig se v jednom z rozhovorů s Miroslavem Koubou vyjádřil o Ditě slovy: „Mír jí nedal, co čekala. A jednoho dne se zabila. Šok z její smrti mě přiměl ptát se po jejím osudu a shledal jsem, co shledávají všichni lidé o svých blízkých, že neznáme dobře ani sebe, natož ty druhé. Výsledkem šoku a hledání odpovědi na otázku, proč se zabije mladý člověk, zdánlivě šťastný člověk, je moje knížka.“ [3] Režisér Antonín Moskalyk v roce 1967 natočil film se stejnojmenným názvem Dita Saxová. Podle Arnošta Lustiga je rozdíl mezi filmovou Ditou a Ditou v knize: „Filmová Dita je smutná od prvního kroku a stejně smutná i zahyne. V knížce se Dita snaží svůj smutek maskovat a neobtěžovat jím druhé. Knižní Dita klade otázku proč, filmová na ni odpovídá. Nakonec za film je odpovědný režisér, za povídku autor.“ [4]

Literární kritika nejvíce ocenila novelu Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou, která vyšla v roce 1964. O dva roky později byl za ni Arnošt Lustig oceněn Státní cenou. Autor dokázal v novele spojit dvě skutečné události: na jedné straně událost, v níž jsou bohatší Židé vykořisťováni Němci, a na druhé straně příběh polské herečky židovského původu, jež v zoufalství bere osud do vlastních rukou. Je to novela o odvaze, důstojnosti, lásce, ale především touze po odplatě.

Roku 1968 vychází soubor povídek pod názvem Hořká vůně mandlí, která obsahovala čtyři novely: Dům vrácené ozvěny, Člověk ve velikosti poštovní známky, Právo bez boha, Chvíle hned po ránu. Na konci 60. let 20. století proslavil Arnošta Lustiga román Miláček, který vycházel z autobiografické zkušenosti válečného dopisovatele, sledujícího atmosféru arabsko-izraelského konfliktu.

K židovské tematice se váže také novela Nemilovaná (Z deníku sedmnáctileté Perly Sch.), která byla napsaná v americkém exilu v roce 1976 a vyšla v ´68 Publishers Toronto v roce 1980. Kniha je rozdělena do tří částí, jež jsou prokládány otázkami hlavní postavy. I v této novele bychom objevili jedno ze základních témat Lustigových próz: „za jakou cenu lze přežít, respektive kam až sahají meze sebezáchovného pudu, které ještě oddělují člověka od živočicha.“ [5] Jelikož si nepřeje, aby se zlo šířilo dál, napadne ji jako řešení vojáka zabít. Je evidentní, že nepociťuje lítost nad svým činem a že k tomu přistupuje jako k vykonání pomsty za oběti nacistického systému. Je přesvědčena, že kdyby se jí ta samá možnost opět naskytla, nezaváhala by ani na okamžik: „Za chvíli sejdu po dřevěných schodech a naposled uslyším, jak vržou, jako by vedly svůj tajný život, jako všechno a všichni. Slyším v sobě ozvěny, které někdy přicházejí, skoro stejně neslyšné jako světlo těch pohaslých hvězd. Kdybych musela, udělala bych to znova. Je to, jako bych byla něčím, jako je anténa napojená na všechno.“ [6] Arnošt Lustig za novelu Nemilovaná obdržel v roce 1986 Národní židovskou knižní cenu za nejlepší román roku.

V 90. letech 20. století vycházejí novely: Tanga (Dívka z Hamburku, 1992), Colette (Dívka z Antverp, 1992). V novele Tanga z Hamburku je hlavní dívčí postavou Soňa Inge Grossová přezdívaná Tanga, s níž se personální vypravěč seznamuje ve vězeňské cele terezínského ghetta, kam byl společně s kamarádem Adlerem uvězněn poté, co je nachytali při krádeži margarínu. Dívka se chová sebevědomě, ale jakmile má nastoupit do vlaku, který míří do koncentračního tábora smrti, sebevědomí se vytrácí. Její jméno a příjmení navždy zmizí a nahradí je číslo šedesát šest. Tanga prochází v krátkém časovém okamžiku psychickou a tělesnou proměnou. Z krásné dívky se stane unavená, v obličeji zestárlá žena.

Novela Colette, dívka z Antverp, která vyšla roku 1992, vypráví o dívce, která se na podzim roku 1942 ocitá v koncentračním táboře. Protagonistkou je mladá, krásná Colette, které je dána možnost žít. Colette se začne scházet s Vili Feldem, u něhož nachází lásku a porozumění. Časová souslednost vyprávění je narušována neustálými retrospektivami. Dívka z Antverp, jak je jí přezdíváno, symbolizuje letícího ptáka, jenž nakonec umírá.

Literární činnost Arnošta Lustiga byla oceněna řadou významných literárních cen, například National Jewish Book Award za Ditu Saxovou a Nemilovanou, National Book Award za Modlitbu pro Kateřinu Horovitzovou. Roku 2009 byl nominován na mezinárodní literární cenu Man Booker Prize.

[1] JUNGMANN, Milan. Umělec tragického vidění. In Obléhání Troje. Praha. 1969, s. 12.
[2] KOUBA, Miroslav. Dobrý den, pane Lustig (myšlenky o životě). Praha: Aequitas. 1999, s. 114.
[3] KOUBA, Miroslav. Dobrý den, pane Lustig (myšlenky o životě). Praha: Aequitas, 1999, s. 115.
[4] KOUBA, Miroslav. Dobrý den, pane Lustig (myšlenky o životě). Praha: Aequitas, 1999, s. 120.
[5] KOUBA, Miroslav. Dobrý den, pane Lustig (myšlenky o životě). Praha: Aequitas, 1999, s. 116
[6] LUSTIG, Arnošt. Nemilovaná (Z deníku sedmnáctileté Perly Sch.). Praha: Odeon, 1991, s. 215

Seznam literatury:

Primární literatura

LUSTIG, Arnošt. Krásné zelené oči. Praha: Mladá fronta, 2007. 430 s.
LUSTIG, Arnošt. Bílé břízy na podzim. Praha: Československý spisovatel, 1966. 85 s.
LUSTIG, Arnošt. Colette: dívka z Antverp. Praha: Kvarta, 1992. 206 s.
LUSTIG, Arnošt. Dita Saxová. Praha: Československý spisovatel, 1962. 210 s.
LUSTIG, Arnošt. Krásné zelené oči. Praha: Andrej Šťastný, 2003. 347 s.
LUSTIG, Arnošt. Lea z Leeuwardenu. Praha: Mladá fronta, 2005. 167 s.
LUSTIG, Arnošt. Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou. Praha: Československý spisovatel, 1964. 115s.
LUSTIG, Arnošt. Nemilovaná: (Z deníku sedmnáctileté Perly Sch.). Praha: Odeon, 1991. 218 s.
LUSTIG, Arnošt. Neslušné sny. Praha: Hynek, 1995. 368 s.
LUSTIG, Arnošt. Noc a naděje. Praha, 1959. 159 s.
LUSTIG, Arnošt. Tanga: dívka z Hamburku. Praha: Kvarta, 1992. 140 s.
LUSTIG, Arnošt. Tma nemá stín. Praha: Československý spisovatel, 1991. 172 s.

Sekundární literatura

BAUER, Miroslav. Literatura je jediná nesmrtelnost člověka. Tvar, 1995, roč. 14, č. 16, s. 9.
HAMAN, Aleš. Deštivé odpoledne Arnošta Lustiga. Lidové noviny, 2002, roč. 259, č. 15, s. 20.
HAMAN, Aleš. Prózy Arnošta Lustiga a dnešní čtenář. Tvar, 1992, roč. 3, č. 10, s. 4–5.
CHYTILOVÁ, Ingrid. Kategorie času v románu Krásné zelené oči. Bakalářská práce. Brno: Masarykova univerzita, 2009.
JUNGMANN, Milan. Dobré srdce v cizím světě. In Obléhání Tróje. Praha: Československý spisovatel, 1969. s. 74–76.
KOUBA, Miroslav. Dobrý den, pane Lustig (myšlenky o životě). Praha: Aequitas, 1999. 247 s.
LUSTIG, Arnošt. I nelidskost je lidská. Rozhovor Arnošta Lustiga s Vladimírem Sůvou. Nové knihy, 1991, roč. 21, č. 11, s. 13.
SUCHOMEL, Milan. Zadržitelný sestup Arnošta Lustiga. Host do domu, 1960, roč. 7, č. 4, s. 186.