William Shakespeare – ten, který kradl verše z knihy osudu

Je považovaný ze nejlepšího anglického básníka a dramatika a vůbec za nejvýznamnější postavu evropského dramatu. Dochovalo se od něj 39 divadelních her, 154 sonetů, 2 dlouhé epické básně a několik dalších děl. A i navzdory mnohým nejasnostem z jeho života, spekulacím o jeho sexualitě, náboženství či vůbec jeho existenci nám po sobě zanechal mnoho nádherných myšlenek, které překřičí všechny hlasy senzacechtivých badatelů.

Narodil se do rodiny úspěšného rukavičkáře Johna Shakespeara, který později působil ve městské samosprávě, a Mary Ardenové, pocházející ze staré zemanské rodiny. Bydleli v Henley Street ve Stratfordu nad Avonou (Stratford upon Avon), tržním městečku nacházejícím se v středu Anglie.
Pokřtěný byl 26. dubna 1564, ale za den jeho narození bývá považovaný 23. duben. Avšak toto datum pravděpodobně není pravdivé, protože Shakespeare 23. dubna umřel. Předpokládá se, že jeho životopisci zaměnili datum jeho narození s datem jeho smrti.
Narodil se jako třetí dítě z osmi sourozenců. Měl tři bratry a čtyři sestry. Jeho dvě starší sestry však umírají, a tak se stává nejstarším potomkem.
Ve svém rodném městě vystudoval gymnázium (King Edward VI Grammar School), kde se intenzivně vyučoval latinský jazyk i klasické umění.
Ve věku osmnácti let se oženil s Anne Hathawayovou, která byla o osm let starší. Povolení k sňatku bylo vydáno 27. listopadu 1582 církevním soudem v diecézi ve Worcesteru. Svatba byla uskutečněna ve spěchu, pravděpodobně právě kvůli těhotenství Anne.
Šest měsíců po svatbě se novomanželům narodila dcera Susanna, pokřtěná 26. května 1583. Rok a půl na to na svět přicházejí její dva sourozenci, dvojčata Hamnet a Judith, pokřtění 2. února 1585.
Následující léta Shakespearova života jsou zahalena tajemstvím a vypráví nám o nich mnohé více či méně pravděpodobné teorie. Bývají označována také jako „ztracená léta“. Podle některých Shakespeare uprchl do Londýna před stíháním kvůli pytláctví, podle jiných působil jako venkovský učitel, hlídač koní v londýnském divadlu či soukromý učitel u Alexandra Hoghtona z Lancashire.
Ani pro jednu z teorií však neexistují důkazy, které by potvrdily její správnost, nebo naopak vyvrátily její možnost.
Nejstarší syn, Hamnet, z neznámých příčin umírá ve věku jedenácti let. Pohřbený byl 11. srpna 1596. Tato ztráta zanechala na mladém Williamovi hlubokou jizvu, která se projevila i v jeho pozdější tvorbě.
Neznáme přesné datum, kdy spisovatel začíná psát, ale víme, že několik jeho her se objevuje na londýnské scéně od roku 1592. První zmínka o jeho dílech je v kritice Roberta Greena, ve které vyčítá mladému dramatikovi snahu dosáhnout úrovně spisovatelů univerzitního vzdělání, což se mu podle kritika nemůže podařit.
V roce 1594 vycházejí v tisku jeho první dvě dramata.
V letech 1593 až 1594 jsou londýnská divadla uzavřena kvůli epidemii moru. V této době dramatik píše jako chráněnec hraběte Southamptonského. Po epidemii se stává členem skupiny Lord Chamberlain’s Men (Služebníci lorda komořího), která se dostává se mezi elitu dramatických skupin v Londýně. Ve skupině působí jako herec i dramatik.
V roce 1599 společnost přesídlí do divadla Globe. Shakespeare se stává jeho desetinovým vlastníkem, což mu zabezpečuje solidní zisky. Stává se zámožným mužem. Jeho příjmy mu dovolují koupit si druhý největší dům ve Stratfordu. Investuje do půdy a nemovitostí. Do té doby dostával za hru asi šest liber.  
Po smrti Alžběty I. v roce 1603 se skupina mění na King’s Men (Královskou společnost), když získává od nového krále Jakuba I. královské privilegium.
Roku 1613 divadlo Globe vyhoří a skupina se přesunula do divadla Blackfriars.
Po roce 1607 psal Shakespeare méně děl a od roku 1613 už žádné z her nebývá přisuzováno jeho autorství. Poslední tři hry napsal pravděpodobně s Johnem Fletcherem.
Pár let před svou smrtí se dramatik vrací do rodného Stratfordu, nicméně i nadále navštěvuje Londýn. V dubnu 1613 kupuje domek v Blackfriarském převorství.
Umírá 23. dubna 1616 po bouřlivé oslavě svých narozenin, na kterých ho v pití doprovázeli přátelé Ben Jonson a Michael Drayton. O dva dny později  se koná  pohřeb.
Ve své poslední vůli zanechává dcerce Susanně veliký majetek pod podmínkou, že ho nedotčený předá svému prvnímu synovi. O manželce se závěť skoro nezmiňuje, ale pravděpodobně automaticky dostala třetinu majetku, na který měla právo.

Susanna si v roce 1607 vzala lékárníka Johna Halla. Měli spolu jedno dítě, dceru Alžbětu, která se sice dvakrát provdala, ale umřela bezdětná.
Judith si dva měsíce před otcovou smrtí vyvolila za manžela Thomase Quineyho, obchodníka s vínem. Jejich tři děti však umírají také bez potomků.
Tím pádem Shakespearův rod zaniká.

William Shakespeare byl pohřben před oltářem v kostele Holy Trinity Church dva dny po své smrti.
V minulosti si dramatikova pověst musela obhájit své postavení. Začalo se objevovat mnoho bizarních teorií o tom, jestli vůbec žil. Někteří „badatelé“ zašli tak daleko, že začali prosazovat myšlenku, že šlo jen o pseudonym Francise Bacona.
Další z teorií, které se zdají být pro mnoho lidí zajímavými, jsou debaty o Shakespearově sexualitě. Mnozí se snaží najít v jeho dílech důkaz, že byl homosexuál či bisexuál.
Pozornosti neušlo ani bádání po jeho víře. Někteří tvrdí, že byl katolíkem, ač vyznávat katolicismus bylo v té době v Anglii zakázáno. Skutečnou pravdu se už ale patrně nikdy nedozvíme.


Dílo

William Shakespeare je renesančním dramatikem a v jeho díle nenajdeme stopy náboženské literatury ani pravidel, jaké církev zastupovala. Ženy v jeho díle jsou emancipované,  čestné a hrdé. Jeho postavy už nejsou středověké jako u většiny jeho současníků.
Pro jeho dramata je typický blankvers – nerýmovaný sylabotónický jambický verš o pěti stopách, který vznikl v anglické literatuře. Sonety psal formou anglického sonetu. Tj. podle schématu ababcdcdefefgg či abbacddceffegg.
Tvorba se dá rozdělit do tří období. V letech 1591–1600 psal zejména komedie a historická dramata, ve kterých jde obvykle o otázku legitimní moci. Poukazoval na to, že moc vyvolává jenom další tužbu po moci.
Po roce 1601 až do roku 1608 přichází období pesimizmu a smutku. Začíná psát tragedie. V historických hrách byl sociální pořádek ohrožen, ale pokaždé bylo možné ho obnovit. To v jeho tragediích už neplatí. Jeho hrdinové čelí světu, ve kterém už neplatí tradiční hodnoty a normy.
Od roku 1608 píše sonety a hry, které mají charakter romance. Je z nich cítit rezignaci, smíření se životem a přibližováni se smrti. Řešení konfliktu je jen zdánlivým východiskem nebo jen věcí náhody.

Shakespearova díla v angličtině najdeme volně dostupné na těchto internetových stránkách:

www.openshakespeare.org
internetshakespeare.uvic.ca

shakespeare.mit.edu


Přehled tvorby:

Komedie
–    The Comedy of Errors; Komedie plná omylů (1593)
–    The Taming of the Shrew; Zkrocení zlé ženy (1594)
–    The Two Gentlemen of Verona; Dva šlechtici veronští (1595)
–    A Midsummer Night's Dream; Sen noci svatojánské (1596)
–    The Merchant of Venice; Kupec benátský (1597)
–    Love's Labour's Lost; Marná lásky snaha (1959)
–    Much Ado About Nothing; Mnoho povyku pro nic (1599)
–   As You Like It; Jak se vám líbí (1601)
–    The Merry Wives of Windsor; Veselé paničky windsdorské (1601)
–    Twelfth Night, or What You Will; Večer tříkrálový (1602)
–    All's Well That Ends Well; Konec dobrý, všechno dobré (1603)
–    Measure for Measure; Půjčka za oplátku (1606)
–    Pericles, Prince of Tyre; Perikles (1609)
–    The Winter's Tale; Zimní pohádka (1611)
–    The Tempest; Bouře (1612)
–    The Two Noble Kinsmen; Dva vznešení příbuzní (1613)

Tragédie
–    Titus Andronicus (1594)
–    Romeo and Juliet; Romeo a Julie (1595)
–   Julius Caesar (1599)
–    Hamlet (1604)
–    Othello (1605)
–    King Lear; Král Lear (1606)
–    Macbeth (1606)
–    Antony and Cleopatra; Antonius a Kleopatra (1607)
–    Timon of Athéna; Timon athénský (1608)
–    Coriolanus (1608)
–    Cymbeline; Cymbelín (1609)
–    Troilus and Cressida

Historické hry
–   Henry VI (tři díly); Jindřich VI. (1591)
–    Richard III (1593)
–    Richard II (1596)
–    King John; Král Jan (1597)
–    Henry IV (dva díly); Jindřich IV. (1598–1600)
–   Henry V; Jindřich V. (1599)
–    Henry VIII; Jindřich VIII. (1611)

Básně
–    Venus and Adonis; Venuše a Adonis (1593)
–   The Rape of Lucrece; Znásilnění Lukrécie (1594)
–    The Passionate Pilgrim; Vášnivý poutník (1599)
–    The Phoenix and the Turtle; Fénix a hrdlička (1601)
–    A Lover's Complaint; Nářek milenčin (1609)
–    Shakespeare's Sonnets; Sonety (1609)

Apokryfy (hry, jejichž autorství bývá občas přisuzováno W. Shakespearovi)
–    Arden of Faversham
–    The Birth of Merlin
–    Locrine
–    The London Prodigal
–    The Puritan
–    The Second Maiden's Tragedy
–    Sir John Oldcastle
–   Thomas Lord Cromwell
–    A Yorkshire Tragedy
–    Edward III
–   Sir Thomas More


I když jsou některé z představ, které o Williamu Shakespearovi máme, pravdivé či nepravdivé, i když jsou v jeho životě mnohá tmavá místa, která se nám už nepodaří vysvětlit, nakonec záleží jen na jediném. Na verších.
Na verších, ve kterých najdeme všechno. Lásku, hněv, radost, bolest, smích i pláč. Najdeme v nich fikci i drsnou realitu, které můžeme vyčíst v jeho slovech. Příběhy, které v průběhu svého života zaznamenal na papír a předvedl na jevišti, dodnes chytí každého za srdce. Jsou to příběhy, které nikdy neumřou. Nikdy nezestárnou. Jsou to příběhy, které po jeho smrti inspirovaly nespočetné množství umělců a ještě dlouho inspirovat budou.
Jsou to příběhy, které jsou zrcadlem jeho duše, a tudíž představují nejlepší způsob, jak ho poznat.