Martin Kukučín

Lékař, cestovatel, prozaik, dramatik, publicista a překladatel. Tím vším byl Martin Kukučín, jeden z významných představitelů první vlny slovenského literárního realismu. Jeho díla se vyznačují hlavně tzv. laskavým humorem a snahou najít řešení vztahu zemanství – sedláctví.

Jeho život začal 17. dubna 1860 v Jasenovej, v malební vesnici na úbočí Choča na severu Slovenska. Martin Kukučín, vlastním jménem Matej Bencúr, se narodil do rodiny svobodného sedláka (šoltýsa) Jána Bencúra Juriša a Zuzany Bencúrové.

Spolu se dvěma bratry a jednou sestrou se proháněli po Jasenovském chotáru, ať už při pasení krav a ovcí nebo při polních pracích.

V jasenovské základní škole se jeho učení věnovali tři vynikající učitelé: Ján Laco, Ctibor Zoch, představitel štúrovské generace, a Ján Kožehuba, autor slovenských učebnic. Po dokončení základního studia začal navštěvovat první slovenské gymnázium v Revúcej. Později přestoupil na gymnázium do Martina a Banské Bystrice.

V Kláštore pod Znievom navštěvuje učitelský institut, odkud se domů vrací jako kvalifikovaný učitel. Dlouho však v Jasenové nevydrží. Po šesti letech učení opouští rodné město natrvalo.

Vrací se zpět do školy. V Šoproni si udělá maturitu, aby mohl pokračovat ve vysokoškolských studiích.

Odchází do Prahy, kde na Karlově univerzitě od roku 1885 studuje medicínu. V průběhu studií je aktivním členem ve slovenském akademickém spolku Detvan, dva roky dokonce působí jako jeho předseda. Začíná se uplatňovat jako překladatel a publicista. Píše fejetony o životě v Praze, divadelní kritiky i seriózní články o hladu na Oravě.

V roku 1893 skončí se studiem a začíná pracovat jako lékař v Selciach na ostrově Brač v Chorvatsku. V této době začíná publikovat v Slovenských pohľadoch své práce s dalmatskou tématikou. V roce 1904 se jeho manželkou stává Perica Didolićová.

Po třinácti letech strávených v Dalmácii spolu s manželkou odchází do Santiaga de Chile, kde vydrží dva roky. Od roku 1908 působí jako lékař v komunitě chorvatských přistěhovalců v Punta Arenas.

V roce 1922 se vrací domů. Po dvou letech však odchází do Jugoslávie a v roce 1925 odjíždí na chvíli do Jižní Ameriky, aby uspořádal své majetkové záležitosti. Na jaře 1926 se nadobro usazuje v chorvatských lázních Lipik spolu se svou nemocnou manželkou.

Zemřel 21. dubna 1928 v nemocnici v Pakraci. Byl pohřbený v Záhřebu na národním hřbitově Migoroj. 28. října 1928 byly jeho tělesné pozůstatky převezeny na Národní hřbitov v Martině.

Jeho dílo najdeme volně dostupné na internetových stránkách:
http://zlatyfond.sme.sk/autor/58/Martin-Kukucin/


Dílo:

Svou literární činnost začal povídkou Na hradskej ceste, kterou napsal v roce 1883. V prvních dílech čerpal zejména ze svého mládí, vesnického života a sedláckého údělu.

Už v této době, ještě před odchodem do Prahy, začíná psát díla jako Na jarmok, Dedinský jarmok, Na Ondreja, Hody, Hajtman, Obecné trampoty, kde se soustředil na drobnokresbu postav a kde se formoval jeho nový přístup k dobové slovenské próze.

V počátcích jeho tvorby převažovala groteska a humor, po roce 1918 se však jeho díla stávají tragičtějšími, nostalgičtějšími, nadále ale přetrvává víra v člověka. U Kukučína hovoříme o laskavém humoru. I navzdory tomu, že si ve svých dílech často dělá legraci z obyčejného vesnického člověka a jeho problémů, zlozvyků nebo chyb, nadále věří v možnost lepší budoucnosti a vyřešení všech těžkostí.

Přestože ve svých dílech často používá humor (možná právě proto hodně lidí nepovažuje jeho tvorbu za vážnou, inteligentní a hodnou zájmu), věnuje se složitým problémům.

V povídce Neprebudený nám autor vypráví tragikomický příběh odehrávající se na vesnici, kde rozumově zaostalý husař Ondráš Machuľa podlehne svým představám o své lásce k Zuzce a naivně věří, že se stane jejím manželem.
Zuzka se však provdá za jiného, což Ondrášovi láme srdce. Během svatební hostiny začne hořet a právě kvůli Ondrášovu vztahu k Zuzce ho všichni podezírají.
V jedné z hořících budov zůstávají husy, které už není možné zachránit. Ondráš se o to ale pokusí. Vběhne do budovy a umírá.

V povídce Rysavá jalovice stejným humorným způsobem líčí následky alkoholu na život lidí z vesnice.

Jeho zájem o vesnici se postupně vytrácí a přechází ke složitějším společenským a mravním problémům (Keď Báčik z Chochoľova umrie…, Na podkonickom bále, Dies irae). V díle Keď Báčik z Chochoľova umrie se věnuje otázce zemanství, které odsuzuje. Popisuje zde jeho úpadek a nedává mu žádnou šanci na nápravu.

Dom v stráni je společenský román, který zachycuje příběh lásky sedláckého děvčete a bohatého statkářova syna. Na stránkách románu autor odhaluje postupný rozpad patriarchální společnosti v sedláckých rodinách a soustřeďuje se na propastné rozdíly mezi statkáři a sedláky.

V době svého pobytu v Jižní Americe napsal pěti svazkové dílo Mať volá, ve kterém popisuje osudy chorvátských  přistěhovalců, jejich život, zápas o výdělek, ale i neutichající tužbu po domově.

K napsání historických románů Lukáš Blahosej Krasoň a Bohumil Valizlosť Zábor ho inspirovaly události z obdoba štúrovského hnutí.

Divadelní tvorbě se věnoval Kukučín jen okrajově. K napsání první hry Komasácia ho inspiroval rušný pražský život, který poznal během svých studií na vysoké škole.

Drama Obeta je divadelní verzí románu Lukáš Blahosej Krasoň a ve hře Bacúchovie dvor autor rozebírá problematiku vystěhovalectví. Čerpá z vlastních zkušeností a předkládá nám pocity, jaké ho doprovázely, když se vrátil do své rodné vlasti.

Mezi jeho knihami najdeme i mnoho cestopisů, ve kterých zachycoval své dojmy z jednotlivých navštívených zemí. Píše o domácích lidech, ale i o těch, kteří do cizí země přišli. Ať už dobrovolně, nebo nedobrovolně.


Přehled tvorby:

Romány:
– Dom v stráni (1903 – 1904)
– Mať volá 1 – 5 (1926 – 1927)

Historické romány:
– Lukáš Blahosej Krasoň (1929)
– Bohumil Valizlosť Zábor (1930)

Divadelní hry:
– Komasácia (1907)
– Bacúchovie dvor (1922)
– Obeta (1924)

Cestopisné črty:
– V Dalmácii a Čiernej Hore (1898)
– Prechádzky po Patagónii (1923)
– Prvá zvada (1896)
– Svadba (1896)
– Parník (1896)
– Štedrý deň (1897)
– Baldo et comp. (1900)

Črty z prostředí dědiny:
– Na jarmok
– Dedinský jarmok
– Na Ondreja
– Hody
– Hajtman
– Obecné trampoty
– Z teplého hniezda
– Panský hájnik
– Na svitaní
– O Michale
– Ako sa kopú poklady
– Pozor na čižmy
– Veľkou lyžicou
– Sviatočné dumy
– Tri roje cez deň
– Na obecnom salaši
– Z našej hradskej
– Pred skúškou
– Na stanici
– Regrúti (1891)
– Visitatio canonica (1887)
– Tichá voda (1892)
– Preháňanky
– Za ženou
– Dedina v noci
– Mladé letá (1889)
– Keď báčik z Chochoľova umrie (1890)
– Na podkonickom bále (1891)
– Zakáša – darmo je! (1891)
– Koniec a začiatok (1892)
– Dve cesty (1892)
– Mišo (1892)
– Nie milí, nie drahí (1892)
– Dies irae... (1893)
– Neprebudený (1886)
– Rysavá jalovica (1903)

Navzdory tomu, že mu jeho rodná zem vždy chyběla, nedokázal se – nebo nechtěl – se do ní vrátit natrvalo.Můžeme vést diskuze o tom, zda je přemístění jeho ostatků v souladu s jeho rozhodnutím dožít život na Dalmácii. Ale v jednom se musíme shodnout.

Martin Kukučín byl obětavý světoběžník, který pomáhal jako lékař všem, kteří to potřebovali. Během svého putování světem i životem poznal mnoho krajin, lidí a jejich osudů. A o těchto osudech nám vypráví prostřednictvím svých knih.


Zdroj obrázků: Wikipedie.org