Zuzana Hubeňáková: Jsem osoba jednoduchá, nepohrdnu humorem a rozervané duše nechám spíše automechanikům

Vytvořeno 24. 6. 2024 1:00

Autor: Veronika Pechová

Psaní ji bavilo již v dětství, ale až později se o něj začala vážně zajímat. Zkusila blog a jak sama přiznává, chtěla si na něm otestovat, jestli její psaní někoho zajímá. Zajímalo, dokonce se brzy stala blogerkou roku. V roce 2015 ji vyšla první knížka. Od té doby vydala Zuzana Hubeňáková další a v současné době připravuje knihu fejetonů a reportáží Stále hratelná. Už dva roky je jednou ze scénáristů vědomostní soutěže Na lovu.

Pocházíte z vesničky Poličná na Valašsku. Maminka vystudovala chemii a také ráda psala a své texty posílala do časopisů. Vy jste odmala tíhla ke psaní a vymýšlela jste si vlastní příběhy a psala kamarádkám slohové práce. Co vás ještě bavilo? Jaké bylo vyrůstat s třemi mladšími bratry?

Vyrůstala jsem v domě plném kluků ze sousedství, moje dospívání bylo tedy dost o karate, Jean-Claude van Dammovi nebo Bruce Leem, kterému jsme jako praví světáci říkali Brůk. Na chodbě bytovky jsme mastili karetní hry, především žolíka a autobus. Na té samé chodbě s námi bydlel pes rasy ořech jménem Bobík a hodně času jsme trávili v lese zvaném Březík, který se vyznačoval tím, že v něm moc nerostly břízy. Byl to les rebel.

Vyrůstala jsem s jedním z bratrů, další dva žili u tatínka, nevídala jsem je tedy bohužel denně. I ten nejstarší z nich byl (a zpupně stále je) mladší než já. Protože rodiče podcenili jeho výchovu, musela jsem ho občas trochu usměrnit, aby z toho kluka něco bylo. Byla to dřina, ale celkem se to povedlo. Jen si tedy nedávno povzdechnul: „Nejdřív mě bila matka, pak sestra, teď mě bije žena a brzo bude dcera“. Takže je zřejmé, že je to měkkota. Snad to z něho někdo vymlátí. Jak vidíte, život na Valašsku si žádá odolnost. Mé dcery mají štěstí, že jsem se na bratrovi naučila vychovávat a je zvládám už bez násilí.

Co vás přivedlo ke studiu na VŠE obor marketing a informatika? Sama jste jako ekonomka také pracovala.

V podstatě omyl. Myslela jsem si, že manager informací je něco pro lidi, kteří rádi sbírají informace a pak s nimi pracují podle vlastního uvážení. Bohužel až na místě se ukázalo, že informatika je mnohem více o počítačích než o drbech, ale to už nebyla cesta zpátky, tak jsem to dodělala. Když už jsem tedy ta inženýrka, dělala jsem před mateřskou důležitou a střihla si manažerskou pozici v administrativním oddělení mezinárodní IT firmy.

K psaní jste se nakonec dostala, když jste v roce 2013 napsala svůj blog o Movembru, což je kampaň v rámci boje proti rakovině prostaty mužů. V té době jste čekala druhou dceru, s rodinou jste se přestěhovala do Liberce a cítila se osamělá, a tak jste zkusila psát. Podařilo se a přišly další příspěvky a brzy jste se stala objevem roku a v roce 2014 jste vyhrála v soutěží Blogerka roku a v dalších ročnících jste byla ještě několikrát nominována. Proč jste si zvolila právě blog, a ještě jej píšete?

V podstatě jsem si na něm testovala, jestli moje psaní někoho zajímá. Zajímalo, tak jsem se rozhodla oblažovat národ častěji. Blog byl tou dobou nejoblíbenější a nejsnazší cestou. Nepíšu ho od doby, co jsem začala psát za peníze. Blog je totiž zadarmo, a to je méně výhodné, než když je něco za peníze, to se málo ví.

Pravda je taková, že jsem na něm přestala publikovat i kvůli tomu, že nejsem zas takový grafoman, abych měla pravidelně zásobu dobrých námětů a chtěla jsem si udržet radost a lehkost psaní, což se při počátcích kloubení psaní reportáží, práce a rodiny dařilo hůř. Funguju ale na facebookové stránce Vstupte bez klepání nebo na Instagramu.



V roce 2015 vám vyšla první kniha humorných fejetonů Vstupte bez klepání. Humornou knihu Deníček moderního páru aneb Ženy jsou z Venuše a muži jsou debil jste napsala spolu s blogerem a autorem Dominikem Landsmanem. Jak s vám spolu pracovalo a jak došlo ke spolupráci?

Dominik tvrdí, že jsme se seznámili, protože jsem ho otravovala kvůli křtu své knížky. A má pravdu. Líbil se mi jeho první Deníček moderního fotra, tak jsem oslovila stejné nakladatelství a poprosila je, aby se s ním spojili a domluvili mi ho jako kmotra knihy. Úsměvný fakt: knížka měla dva kmotry. Tím druhým byla Alena Mornštajnová, která se mě tenkrát ptala, jestli bych jí neporadila, jak zvýšit prodeje její prvotiny Slepá mapa. Myslím, že si nakonec poradila více než dobře.

Ke spolupráci na knize Deníček moderního páru došlo tak, že Dominika napadlo napsat knihu plnou největších vztahových klišé z pohledu muže a ženy, a tak mě požádal o spolupráci. Podle svých slov další spisovatelku nezná, tak to holt padlo na mě. Respektive zná, ale Božena Němcová mu neodpovídala na Facebooku ani po několika urgencích, tak se na ni vykašlal, když je tak nafoukaná. Spolupráce to byla především rychlá. Dominik má neuvěřitelný talent psát lehce a rychle, za což ho obdivuju a nenávidím zároveň. Mimochodem teď jsme zase kolegové – oba pracujeme ještě s Natálií Schejbalovou alias Tady Tali jako scénáristi vědomostní soutěže Na lovu.

Následují další humorné knížky – Postřehy teplákové bohyně (2017), román Můj bratr albatros a jiná rodinná zvěrstva (2020), Chameleón v lentilkách (2022) a v roce 2023 vám vyšla povídková kniha Bobky a fajnový koření. Co připravujete nového?

Právě se připravuje další kniha s názvem Stále hratelná. Budou to opět fejetony a reportáže. Také jsem se vlivem své neskonalé drzosti, s jakou přijímám výzvy a práce, o kterých nevím vůbec nic, dostala k možnosti spolupracovat na scénáři na opravdický film. Z toho jsem radostí na infarkt! Moc si přeju, aby to vyšlo a projekt se dotáhl do konce.

Kniha Můj bratr albatros a jiná rodinná zvěrstva má také audio verzi a načetla ji Andrea Elsnerová. Jak jste s ní spokojená? Troufla byste si načíst sama své knížky? Budou mít i vaše další knihy audio verzi?

Upřímně řečeno moc nevím, protože mám obecně problém poslouchat svoje vlastní knihy, číst je na veřejných akcích, nebo vidět sama sebe v televizi. V mé hlavě jsou mé věci i tělo mnohem vtipnější, krásnější a štíhlejší, takže mě realita dost šokuje. Celou knihu jsem tedy nikdy neslyšela, ale pořád si říkám, že k tomu musím sebrat odvahu a jednou si to takhle s odstupem dát.

Nakladatelství podle mých informací koketují se zpracováváním knih za pomoci AI, takže je možné, že si namluvím vlastní knihu, aniž bych kdy páchla do nahrávacího studia. Uvidíme, kam nás pokrok dovede.

Kde nacházíte inspiraci pro své příběhy? A co knížky pro děti nebo detektivní příběhy? Neláká vás to?

Knihy složené z reportáží jsou trošku snazší v tom, že vznikají postupně, podle toho, jak v Magazínu Mladé fronty vycházejí moje texty. Novela Můj bratr albatros byla inspirována zprávou v rádiu, ve které mluvili o únosu ženy, který si objednal její manžel u svých obstarožních kamarádů. Ona je v klidu přeprala a chlapci z toho měli pak akorát mrzení. Mně to nějak pobavilo a dopsala jsem si ten příběh po svém. Kniha Bobky a fajnový koření je moje nejniternější. Je v ní i jedno moje bolavé téma, ač zpracované s humorem. Povídky vznikaly poměrně dlouho a v každé je tak trochu naznačeno, že věci nemusí být vždy takové, jaké se zdají.

Zatím jsem v sobě neobjevila jiný talent než dělat humory, takže to na detektivku ještě nevidím. Ale třeba i na to jednou dojde. Koneckonců vtipná detektivka je díra na českém trhu!

V jednom rozhovoru jste řekla, že píšete pro radost a psaní milujete. A jak to máte se čtením? Máte oblíbené autory nebo knížky?

Miluju psaní, ale i čtení. Jsem osoba jednoduchá, nepohrdnu humorem a rozervané duše nechám spíše automechanikům. Tu a tam ráda zaslzím například u románů mé milé Aleny Mornštajnové, se kterou se úplnou shodou náhod tu a tam můžu sejít na kafe, protože je sousedkou mého tatínka. Miluju knihy Fredrika Backmana, kde se snoubí humor s hlubší myšlenkou a jistým poselstvím. Až budu velká, také bych ráda do knih dostala hlubší poselství.

Co pro vás znamená slůvko relax: Dočetla jsem se, že ráda tvoříte, malujete, šijete a jste zapálená zahradnice.

Jsem báječná zahradnice. Pokaždé, když mě přes plot pozoruje soused, neodpustí si poznámky o hloupém sedlákovi s největšíma zemákama. Pěstuji intuitivně. Stejně tak i šiju. Koneckonců i vychovávám. Nebaví mě studovat návody, takže to tak nějak mastím hlava nehlava a pak se raduju, když sama po letech zkoušení přijdu na něco, co ostatní dělají už po staletí. Jinak mám teď v osobním životě poněkud turbulentnější období, takže relaxuju prací prokládanou jinou prací narušenou domácími pracemi. Ale jistě si zase jednou k tomu šicímu stroji sednu, věřím tomu!

Texty neprošly textovou korekturou.