Sarah Parsley: Baví mě vytváření příběhů, které předtím neexistovaly

Vytvořeno 26. 6. 2024 1:00

Autor: Veronika Pechová

O sobě říká, že je cestovatelka a spisovatelka. Svá první literární dílka psala již v dětském věku, ale opravdovou knížku vydala až mnohem později, když v roce 2021 debutovala jako spisovatelka historickým románem Třetí zahrada. Od té doby má na svém kontě již několik titulů, a ještě k tomu Sarah Parsley vymyslela charitativní projekt Kde autoři pomáhají a letos připravuje s kolegy třetí ročník, pod názvem Cena odvahy, jehož výtěžek půjde na rodiny policistů a hasičů, kteří byli zraněni nebo zemřeli při výkonu povolání.

Od malička jste si ráda vymýšlela příběhy a později je začala i psát. Jednou jste řekla, že lásku k jazyku máte v rodině. Všichni jsou vášniví čtenáři a vypravěči, a sem tam se najde i písmák a kronikář. Pamatujete si, o čem byla vaše první literární dílka? A co další zájmy?

Tuším, že první byly povídky z každodenního života. Škoda, že se nedochovaly. Mezi mé další zájmy patří kreslení a celkově tvoření, příroda, historie a výlety na krásná místa.

Pocházíte z Roudnice nad Labem a od roku 1999 žijete v zahraničí. Jak k tomu došlo, že vás osud zavál mimo rodnou zemi? Byla v tom vaše touha poznávat svět?  

Na tohle je těžká odpověď. Všechno byla náhoda, nic jsem si dopředu neplánovala, ale nakonec jsem ráda, že můžu poznat jiné země, kultury a jazyky.

O sobě říkáte, že jste cestovatelka a spisovatelka a od roku 2010 žijete s manželem a dcerou v manželově rodné vlasti, v Austrálii. Kde všude jsem jste jako cestovatelka byla? A píšete si také cestovatelské deníky?

Kromě Austrálie jsem žila například v Itálii, Británii či Irsku. Na dovolené jsem byla v mnoha zemích, pokaždé jsem si slibovala, že si začnu psát cestovatelský deník, ale nikdy jsem to neudělala, což mě teď opravdu mrzí, byl by to nekonečný zdroj inspirace do mých knih. Několik autentických zážitků je ale zachyceno v knize Jak chutná naděje a něco málo z Irska jsem popsala v románu Vanilkové Vánoce.

Co rozhodlo, že jste se ponořila do psaní a v roce 2021 debutovala na knižním poli historickým románem Třetí zahrada, který má dvě volná pokračování Trnitá cesta a letos vyšel třetí díl Vůně šafránu? Budou i další pokračování?

Asi nemůžu říct, co rozhodlo, jako se vším, byl to pozvolný proces. Snažila jsem se jen zaznamenat některé nápady, k nim později přibyly další. Postupně tak vznikl celý román. Původně jsem jej psala pro sebe, ale u přátel měl úspěch, tak jsem vyzkoušela nakladatelství a ono to vyšlo.

K trilogii plánuju poslední volné pokračování, které se bude odehrávat přibližně po dvaceti letech. Tím bych opustila svět Třetí zahrady, ale ne románů z minulosti, které mě moc baví.



Pod svým jménem Šárka Hieková jste vydala knížku Možná už zítra a teenagerům jste věnovala knížku Jak chutná naděje. Říkáte, že příběhy vidíte všude kolem sebe a píšete to, co i sama čtete. K napsání knihy Vanilkové Vánoce vás inspirovala stará fotografie vaší dcery v princeznovských šatičkách, když vám pomáhala při pečení. A co inspirovalo k napsání knížky Babičky nemají nikdy čas?  

Babičky nemají nikdy čas jsem doposud nenapsala, je to zatím ve formě poznámek a jakési podrobnější osnovy. Musím ještě dokončit dva rukopisy, a pak se na ni s velkou chutí vrhnu. Inspirovalo mě moje dětství na vesnici, kde se mísily tradice s moderní dobou. Jako základ použiju vzpomínky mé i mých přátel a pověsti z našeho okolí, které sbírá a sepisuje moje máma. Doufám, že se mi je podaří humornou formou zachytit a zakonzervovat.

Také jste spoluautorkou knih Letní kraťasy (2021) a Zasněžené příběhy (2023), které vznikly v rámci projektu Kde autoři pomáhají. Co vás přivedlo do tohoto projektu? Čím vás oslovil?

 Projekt jsem sama vymyslela a dodnes si vzpomínám, jak k tomu došlo. Dvě z mých psacích kolegyň, stejně jako já, čekaly na vyjádřeni z nakladatelství. Čekání je to občas nekonečné, a tak jsme si navzájem stěžovaly, jak pomalu to utíká a kdy už se nám někdo ozve. Ležela jsem zrovna v posteli a blesklo mi hlavou, že se musíme nějak zabavit, jinak se z toho čekání zblázníme. I přes pokročilou hodinu jsem kolegyním hned napsala, že jsme všechny tři už vypsané, máme za sebou nějaké ty povídky, nechybí nám sebereflexe, kdy dokážeme poznat, zda už je text zralý k vydání, a nebojíme se máknout. Později jsme k sobě přibraly ještě čtvrtou autorku, a za pomoci dalších lidí se z původního záměru vydat pouze elektronickou knihu, stala kniha tištěná. Výtěžek šel na dětský hospic a my čtyři jsme dostaly ještě před vydáním dlouho očekávané smlouvy na naše rukopisy. Pak už zcela intuitivně následovaly Zasněžené příběhy, kde jsme vybírali na psí útulek. A tady už můžu napsat měkké i, protože se k nám přidali i dva mužští kolegové. Mnoho dalších autorských skupin se našim charitativním projektem inspirovalo. Ještě bych ráda zmínila, že právě připravujeme třetí ročník, pod názvem Cena odvahy, jehož výtěžek půjde na rodiny policistů a hasičů, kteří byli zraněni nebo zemřeli při výkonu povolání.

Máte ráda knihy, ve kterých je humor, sarkasmus, ironie, nadsázka, romantika, zajímavé prostředí a šťastný konec. V jednom rozhovoru jste řekla, že nemáte oblíbeného autora ani vzor. Jaká knížka vás v poslední době zaujala?

V poslední době mě nejvíc zaujala kniha od mé kolegyně z charitativních sborníků Jany Jánské. Její román Mrazivá náruč je syrový psychothriller, který se s přehledem vyrovná zahraničním knihám.

Co vás baví na psaní? Je to ta možnost žít různé životy v různých prostředích nebo i stoletích?

Rozhodně všechno to, co jste vyjmenovala. Plus hraní s naší krásnou malebnou češtinou, vytváření příběhů, které předtím neexistovaly a částečně i uchovávání střípků vzpomínek.

Řadu let žijete v zahraničí. Co pro vás znamená domov, kde je ten váš?

Když jedu do Česka, říkám, že jedu domů, ale když se vracím do Austrálie, také říkám, že jedu domů. Jsem ráda, že jsem měla možnost poznat oba světy. Mým nejoblíbenějším místem je však Hamráček. Malebná vesnička na vysoké stráni nad meandrem Labe, odkud je ten nekrásnější výhled na horu Říp a tajemné České středohoří.

Texty neprošly textovou korekturou.