Téa Obrehtová získala prestižní Orange prize za svou prvotinu Tygří žena

Aktuality

Vytvořeno 16. 6. 2011 20:22

Autor: Redakce

Orenge prize je udělována od roku 1996 anglicky píšícím autorkám celého světa. Mezi laureátky patří mimo jiné také Marilynne Robinsonová (v Argu 2008 – Ztrácení, edice AAA) a již samotná nominace je stvrzením kvality toho kterého titulu a oceněným se dostane mimořádné pozornosti médií i čtenářů. Součástí ceny je finanční odměna 30 000 liber a propagace románu vydáním ve speciální edici.

Nakladatelství ARGO chystá k vydání knihu Tygří žena na jaře příštího roku.

Jsme zpátky v bývalé Jugoslávii v roce 1990. Všechna hrůza, kterou je bolestivé připomínat: masakry v Brčku a Srebrenici, bombardování chlebových cest v Sarajevu, zničení mostarského mostu…

Nic z toho v prvotině Téy Obrehtové nenajdete, kniha hovoří o těch světlejších stránkách života. Mýty, jinotaje, ale i události z novin ilustrují složitost balkánské historie a rozkrývají původ podezřívání, pověr a každodenního násilí, které zcela zevšednělo i v dobách míru. Vyprávění zamíří zpátky zpět k druhé světové válce a ke konfliktům, které jí předcházely, a hledá mezi nimi spojitost.

Hlavní vypravěčkou příběhů je Natalie Stefanovičová, mladá doktorka žijící se svou matkou a prarodiči v bezejmenném balkánském městě na počátku 21. století. Natalie se ráda považuje za příliš a moderní, než by věřila starým pověrám a poslouchala zatuchlou lidovou hudbu. Má raději Springsteena, Dylana a Cashe.

Po klidném dětství se během Nataliina dospívání na Balkán vrací válka a náctiletá Natálie je i se svými přáteli vtažena do podivného života na hraně zákona. Kolem ní se dějí věci, které není jednoduché vysvětlit racionálně. Obřady a pověry Natálii dostihnou, stejně jako minulost celého poloostrova se svým podmanivým kouzlem.

Téa Obrehtová se narodila v Bělehradě v roce 1985, ale opustila jej, než válka propukla naplno, ve svých sedmi letech. Žila na Kypru a v Egyptě, do Spojených států se přestěhovala v roce 1997. Je fascinující, že barvité válečné detaily, které ve svojí knize popisuje, nezažila osobně. Stejně podrobně a podmanivě přitom vypráví její hrdinka příběhy generace svého dědečka. Jeho vzpomínky se připojí k jejím a výsledkem je živá koláž bez hranic v prostoru i čase.

Ohlasy:

„ Tygří žena je nadčasový příběh putující časem… Jeden z nejúchvatnějších vypravěčských talentů za dlouhou dobu. Jde o klasicky vyprávěný a neuvěřitelně promyšlený příběh. Téa Obrehtová napsala skvělou a velmi chytrou knihu.“

—RICK SIMONSON, Elliott Bay Book Company, Seattle, WA

„Po celou dobu čtení Tygří ženy jsem uvažoval o vztahu Téy Obrehtové s Borgesem a Garciou Marquezem. Číst tak nápaditou a distingovanou prvotinu je velmi vzácné.“

—BILL CUSUMANO, Nicola’s Books, Ann Arbor, MI

„Jak chytrý román s rychlým spádem. Tygří žena je intimní, osobní a přesto velký příběh. Sečteno a podtrženo: tohle je vážně úžasná kniha.“

—SHERYL COTLEUR, Book Passage, Corte Madera, CA

„Podle mě to bylo úžasné čtení. Mnohé scény jsou už natrvalo součástí mojí paměti.“

—SUSAN PEYRAT, Mrs. Dalloway’s, Berkeley, CA

„Brilantní mladá autorka… Obrehtová obratně splétá dohromady zdánlivě nesouvisející příběhy. Ty jsou vypráví tak přesvědčivě, že čtenáře naprosto polapí do každého z nich… Obrehtová je báječná vypravěčka.“

—ALICE MELOY, Blue Willow Bookshop, Houston, TX

Ukázka z knihy:

„Víte, jak se jmenujete?“ ptám se ho. Pořád cítím silné nutkání, že bych měl něco dělat, a tak mu prsty roztáhnu víčka a zahledím se mu do očí. Se zájmem si mě prohlíží.
„Ach ano,“ říká, „Gavo.“ Dál tam trpělivě sedí, zatímco mu sahám na čelo a hmatám tep. Potom řekne: „Omlouvám se, ale opravdu bych se rád napil vody.“
O půlminutu později to Dominik bere přes vesnici poklusem ke studni a cestou prý proběhne kolem Marka, který na něj volá: „Já vám to říkal, nebo snad ne?“ Já mezitím otevírám svou lékařskou brašnu, vytahuju z ní nástroje a poslouchám Gavovo srdce, které mu stále neoblomně bije pod tenkými žebry. Ptá se mě, kdo jsem, a já mu říkám, že jsem doktor Leandro z toho a toho praporu a že se nemusí bát. Dominik se vrací s vodou, Gavo naklání vědro, aby se mohl napít, a já si všimnu kapek krve na vnitřním polstrování rakve. S Dominikem oba zkoumavě obhlédneme Gavovu hlavu. No jasně, jsou tam, v hnízdě jeho vlasů vězí dvě kulky jako kovové oči. Teď vyvstává otázka: měli bychom s ním vůbec hýbat nebo se pokoušet kulky vyjmout? Co když je vytáhneme a mozek mu pak těmi otvory vyteče jak nedovařená vajíčka? A pak se bude opravdu strojit pohřeb a budeme muset celou vesnici obvinit z pokusu o vraždu, nebo nás do toho nějak zapletou, a celé to skončí katastrofou pro všechny.
Takže se ho ptám: „Jak se cítíte, Gavo?“
Vyprázdnil vědro a pokládá si je na kolena. Vypadá občerstvený. „Už mnohem lépe, děkuju,“ odpoví. Pak se podívá na Dominika, poděkuje mu v maďarštině a pochválí ho, jak zkušeně si počínal s páčidlem.
Soustředím se na to, co teď řeknu. „Střelili vás dvakrát do hlavy. Musím vás vzít do nemocnice, abychom mohli rozhodnout, jak vás nejlépe ošetřit.“
Ale Gavo má dobrou náladu. „Díky, to není třeba,“ odmítá. „Už je pozdě, měl bych vyrazit na cestu.“ A chytí se za okraje rakve, a jako by se nechumelilo, vysouká se ven. Zvedne se z něj malý obláček prachu a klesá k zemi, a on tam stojí v malém kostelíku, vzhlíží k vitrážím a ke světlu, které proudí dovnitř, jako by se prodíralo vodou.
Vstanu a přinutím ho, aby si znovu sedl, a říkám mu: „Tohle už nedělejte, prosím vás, váš stav je velice, velice vážný.“
„Tak vážný není,“ usmívá se. Sáhne si na hlavu, nahmatá vzadu kulky a přitom se na mě celou dobu přátelsky usmívá jako dobytče. Úplně vidím, jak si bříšky prstů přejíždí kolem projektilů, a celou dobu, co se jich dotýká, k němu natahuju ruce, abych ho zastavil, a doslova vidím, jak koulí očima, jak je vyvaluje, kdykoli kulky zatlačí na mozek. Což se samozřejmě neděje. Jenomže člověk to stejně vidí. Potom Gavo řekne: „Já vím, že se vám to musí zdát děsivé, doktore, ale tohle se mi nestalo poprvé.“
„Co prosím?“ říkám.
„Jednou mě v bitvě střelili do oka, u Plovotje,“ svěří se mi.
„Loni?“ ptám se, protože u Plovotje byly politické nepokoje a několik lidí tam zemřelo, a navíc mám dojem, že se s tím okem musel nějak splést, protože má obě oči v pořádku.
„Ne, ne, ne,“ odporuje. „Za války.“
Bitva u Plovotje, ta za války, se odehrála před nějakými patnácti lety, takže to není úplně nemožné. Jenomže pořád je tu ještě okolnost, že Gavo má obě oči zdravé, a já se právě rozhodl, že si ho prostě pro teď nebudu všímat, a říkám si, jasně, ty výstřely mu z mozku opravdu nadělaly fašírku. Povídám mu, že chápu, že má velké bolesti, a že tyhle věci je těžké přijmout. Jenže se na mě usmívá tak usilovně, že zmlknu a přísně se na něj zadívám. Možná je to poškozením mozku, možná šokem, možná prostě ztratil hodně krve. Stačí říct, že se na nás dívá s tak hlubokým klidem, až se ho Dominik na cosi zeptá maďarsky, a dokonce i mně je jasné, že se ho ptá, jestli je upír, nebo ne. Gavo se jenom zasměje – potěšeně, laskavě jako pokaždé – a Dominik vypadá, že nemá daleko do pláče.
„Špatně jste mě pochopili,“ říká Gavo. „Není to nic nadpřirozeného – já nemůžu umřít.“
Vytřeštím oči. „Co tím chcete říct?“
„Není mi to dovoleno,“ říká.
„Nerozumím.“
„Není mi to dovoleno,“ opakuje. Jako kdyby říkal: můj zdravotní stav mi nedovolí, abych tancoval kolo nebo se oženil s ženou, která je při těle.
Něco mě donutí se zeptat: „Tak jak vás tedy utopili?“
„Neutopili, jak vidíte.“
„Lidi z vesnice odpřisáhnou, že jste byl mrtvý, když vás vytáhli z vody ven a dali vás do rakve.“
„Jsou to velice milí lidé. Setkali jste se s Markem? Jeho sestra je skvělá žena.“ Oběma rukama učiní všeobjímající vřelé gesto.
„Jak si mohlo dvacet lidí myslet, že jste mrtvý, když jste se, jak říkáte, neutopil?“
„Hovořil jsem s jistým džentlmenem, a protože ho zrovna nepotěšilo, co jsem mu říkal, podržel mě pod vodou,“ říká Gavo. „Možná jsem ztratil vědomí. Někdy se pod tlakem snadno unavím. Takové věci se stávají.“