Leden – měsíc Umberta Eca

Aktuality

Vytvořeno 5. 1. 2012 1:00

Autor: Redakce

Nakladatelství Argo vás zásobuje kvalitní literaturou již dvacet let. Vzhledem k významnému výročí jsme se rozhodli oslavit jej s vámi. Každý měsíc roku 2012 bude mít proto vlastní téma pojící se s tituly našeho nakladatelství.

Leden – měsíc Umberta Eca

Klíčový autor nakladatelství Argo oslaví 5. ledna 2012 význačné životní jubileum. K osmdesátým narozeninám vychází v Argu jeho nejnovější kniha Od stromu k Labyrintu a zároveň leden vyhlašujeme měsícem Umberta Eca v našem nakladatelství.
Nejnovější kniha Umberta Eca vychází v lednu 2011.     

Od stromu k labyrintu 

Ve své nejnovější knize předkládá Umberto Eco své studie o historii znakových teorií. Popisuje dva modely encyklopedického poznání, z nichž jeden vychází z ideje stromu (systematického větvení pojmů) a druhý z ideje labyrintu. V dalších kapitolách pak hledá sémiotickou reflexi ve filozofických systémech od Platóna a Aristotela přes Tomáše Akvinského či Viléma Ockhama ke Kantovi, ale nemenší pozornost věnuje rétorickým spisům (například barokním výkladům o metafoře) či kabalisticky založenému učení o „kombinatorickém umění“ (Raymondovi Lullovi a Picovi della Mirandola). Tato materiálově mimořádně bohatá kniha shrnuje Ecovy různorodé výzkumy z posledních desetiletí, autor jí však dokázal vtisknout přehlednou monografickou podobu. 

Ukázka 

Existuje soubor povídek napsaných Borgesem a Casaresem, příběhy dona Isidra Parodiho. Don Isidro Parodi ve vězení naslouchá vyprávění a hlášením výstředních a nepříliš důvěryhodných postav a nakonec vždy dokáže hádanku rozluštit – a dokáže to proto, že považuje za významný určitý údaj, o němž se vyprávění zmiňuje. A čtenář je nakonec v pokušení položit si otázku, proč tomu nepřišel na kloub i on, když měl v rukou stejné karty jako Isidro Parodi.
Borgesova lest spočívá v tom, že ve vyprávění hromadí velké množství detailů a na všechny klade stejný důraz (neboli všechny jsou vyprávěny s nulovou emfází), a tudíž není důvod, proč by si čtenář měl zapamatovat detail A spíš než detail B. A fakticky není ani žádný důvod, proč by měl detail A považovat za významný don Isidro. Jenže don Isidro je geniální šílenec, ještě větší než Funes, protože nejenže nic nezapomíná, ale svém proudu paměti, jímž je posedlý, dokáže vyzdvihnout jedinou věc, která je důležitá pro řešení problému. Tím, že nám Borgesův text vypráví o postavě, která si pamatuje všechno, nám ve skutečnosti metanarativně vypráví o čtenáři, který si nepamatuje nic, a o textu, jenž se všemožně snaží, aby čtenáře donutil zapomenout.   
Všechny texty, o nichž jsme se zmínili, nás nutí zapomínat tím, že nás zahrnují neuspořádanou přemírou detailů. Nikdo si nemůže pamatovat, co je v zásuvce Leopolda Blooma popsané v předposlední kapitole Odyssea. Protože jde o mikrokosmos, v němž je všechno, nikdo nedokáže říci, co tam skutečně je (ledaže by onu kapitolu přečetl stokrát: ovšem potom by to bylo mechanické vštěpování, jako když se učíme zpaměti básničku).
Lze sice namítnout, že zapomínání produkované textem je přechodné, že je to vedlejší účinek snahy o interpretační úspornost. To je pravda: ponoříme-li se do četby dobrého románu, nedokážeme zapomenout na vlastní milostnou tragédii (nanejvýš se dokážeme trochu rozptýlit), ale stejně tak je pravda, že někteří lidé tvrdí, že zmírnili utrpení bolestné vzpomínky, když se tělem i duší oddali práci, která je zcela pohltila. V každém případě to, co text vykonává, není shodné s tím, co měl na mysli Gesualdo, když načrtával řadu nemožných technik pro vymazávání jednotlivých položek z naší paměti. Nicméně když si ho znovu důkladně přečteme, proti své vůli zjistíme, že nám Gesualdo metaforicky popisoval způsob, jímž nás text do jisté míry nutí dávat do závorek (neboli zapomenout alespoň po dobu čtení) to, o čem nechce hovořit.
Text v podstatě zatemňuje onu obrovskou část světa, která ho nezajímá, a zakrývá ji vrstvou sádry; představy, které máme o světě, nahradí představami vlastními, náležejícími výhradně jeho možnému univerzu, aby se „velmi pozorně a usilovně“ vryly do naší imaginace a opanovaly ji. A ještě lepší je, čteme-li li text (nebo se na něj díváme, je-li vizuální), jako bychom se s ním a v něm izolovali „v noční tmě a tichu“, aby ona „intenzivní, živá myšlenka“ nových obrazů „vyhnala původní představy“. Tím, jak nás text do sebe vtahuje, nás očišťuje od světa, který existoval před ním a o němž nemluví a neodkazuje na něj, jako by to byla „mohutná bouře s větrem, krupobitím, zvířeným prachem, troskami domů, míst a času, povodněmi, které vše zdevastují“; jako by to vzhledem k vnějšímu světu byl „člověk nepřátelský […], jenž s družinou ozbrojenců na ona místa vtrhne, zuřivě se jimi prožene a biči, holemi a zbraněmi vyžene představy, zmasakruje postavy, zničí obrazy a donutí utéci dveřmi a vyskákat okny všechna zvířata a pohyblivé osoby, jež se v oněch místech nacházely“; a nakonec nám odhalí jiný svět, kde je svým způsobem „jasné počasí, mír a klid“.

Umberto Eco

(nar. 1932 v Alessandrii) absolvoval studia filozofie na univerzitě v Turíně, působil jako vysokoškolský učitel, pracoval v televizi a v nakladatelství Bompiani. Jako romanopisec debutoval roku 1980 slavným Jménem růže (Il nome  della rosa, česky 1988), po němž následovalo Foucaultovo kyvadlo (Il pendolo di Foucault, 1988, česky 1991), Ostrov včerejšího dne (L’isola del giorno prima, 1994, česky 1995) a Baudolino (2000, česky Argo 2001), Tajemný plamen královny Loany (La misteriosa fiamma della regina Loana, 2004, česky Argo 2005). Pražský hřbitov (Il Cimitero di Praga, 2010) je zatím jeho posledním románem, za který již získal prestižní Paveseho cenu. V Česku se stal román K nihou roku v anketě Lidových novin .

Koncem ledna chystáme Pražský hřbitov jako e – knihu.