Magnesia Litera 2013 - Nominace

Aktuality

Vytvořeno 1. 4. 2013 3:00

Autor: Redakce

12. ročník prestižních literárních cen Magnesia Litera se nezadržitelně blíží a my již známe uchazeče o ceny v jednotlivých kategoriích. V článku najdete seznam nominací a odůvodnění poroty. Nezbývá, než si už jen počkat na dubnové vyhlášení výsledků.

Litera za prózu
Anna Blažíčková: Teď něco ze života (Triáda)
Zuzana Brabcová: Stropy (Druhé město)
Sylva Fischerová: Evropa je jako židle Thonet, Amerika je pravý úhel (Druhé město)
Jiří Hájíček: Rybí krev (Host)
Jakuba Katalpa: Němci (Host)
Jiří Kratochvil: Dobrou noc, sladké sny (Druhé město)

Litera za poezii
Milan Děžinský: Tajný život (Host)
Petr Hruška: Darmata (Host)
Jakub Řehák: Past na Brigitu (fra)

Litera za knihu pro děti a mládež
Pavel Čech: Velké dobrodružství Pepíka Střechy (Petrkov)Jiří Dvořák: Rostlinopis (Baobab)
Marka Míková: Mrakodrapy (Argo)ČEZ Litera za literaturu faktu
Milena Bartlová: Skutečná přítomnost (Argo)
Stanislav Komárek: Muž jako evoluční inovace? (Academia)
Jiří Křesťan: Zdeněk Nejedlý (Paseka)

Litera za nakladatelský čin
Lenka, Bobková, František Šmahel a kol.: Lucemburkové (Nakladatelství Lidové noviny)
Josef Váchal: Sv. František z Assisi Dobráček (Academia/Galerie Kodl)
Ivan Wernisch: Živ jsem byl! (Druhé město)

Litera za překladovou knihu
Roberto Bolaňo: 2666 (Přeložila Anežka Charvátová, Argo)
Richard Pietrass: Z lemu snu (Přeložila Věra Koubová, Revolver Revue)
Ljudmila Ulická: Daniel Stein, překladatel (Přeložila Alena Machoninová, Paseka)

DILIA Litera pro objev roku
Pavel Horák: Bohumil Laušman – politický životopis (Mladá fronta)
Alena Dvořáková za překlad knihy Cormac McCarthy: Suttree (Argo)
Jaroslav Žváček: Lístek na cestu z pekla (Paseka)

Kosmas Cena čtenářů

Magnesia Litera – Kniha roku 2013 


Odůvodnění porot
Litera za prózu
Anna Blažíčková: Teď něco ze života
Triáda, Praha 2012, 456 stran.
Nemá každý takové štěstí, aby vedle vědeckého díla, jež mohlo vycházet až v posledním desetiletí jeho života, měl po svém boku ženu autorku, jež se rozhodla napsat obsáhlé svědectví: věnované nezdolnému optimistovi Přemyslu Blažíčkovi a zároveň době, již spolu prožili. Není to pouze privátní svědectví, na to je Blažíčková příliš zkušená autorka, aby nemířila výš. Ono „něco ze života“ je život sám, a to nejen Přemyslův a Anny. Blažíčková napsala jímavě analytickou knihu o životě se svými přáteli od padesátých let; od roku 1962 do manželovy smrti čtyřicet let společného života. Vyprávění je ryzí, upřímné, jenom zdánlivě prosté, Blažíčková totiž nepíše souvislý děj od začátku do konce, ale vyprávění komponuje s časovou volností tak, jak svědectví o odborné práci, o soužití mezi kolegy i o životě rodiny vyžaduje. A s tím nepřehlédnutelné lidské svědectví o společnosti a době. Jenom začátku diktuje rytmus sám čas, ale konec – to už je jímavé, ale přesné a nesentimentální vzpomínání na Přemkovu nemoc a jeho nedobojovaný zápas o život, který se s ním od mládí, kdy přišel o ruce, věru nemazlil.

Zuzana Brabcová: Stropy
Druhé město, Brno 2012, 200 stran.
Málokdy je čtenář vystaven tak pozoruhodnému vnímání několika hlavních postav. Děj se odehrává v psychiatrické léčebně, ale to podstatné není příběh, nýbrž to, jak autorka skrze své postavy vidí, popisuje a hodnotí to typické i výjimečné, co její, převážně hrdinky, prožívají. Autorka přemýšlí skrze metafory a jazyk je nikoli instrumentem, ale médiem tvrdé reflexe, která nikomu nic neodpouští. Lyrické pasáže se přirozeně mísí s naturalistickými popisy, niterné přemítání s břitkým hodnocením několika žen z různých společenských vrstev na detoxikačním oddělení nemocnice. Román častokrát stírá rozdělení mezi vnitřním a vnějším světem a přitom padá mnoho konvencí, jak těch literárních, tak těch společenských. Ani stylistická brilance však není to nejpodstatnější, co oslovuje čtenáře. Snad je to úporné přemítání o osudu nesourodé skupiny nemocných žen, skrze něž nám autorka dává nahlédnout do naší stejně nesourodé přítomnosti. Román Stropy, jako kdyby tak ilustroval starobylé pravidlo, že čím je román konkrétnější, tím více se nás bude, možná paradoxně, dotýkat.

Sylva Fischerová: Evropa je jako židle Thonet, Amerika je pravý úhel
Druhé město, Brno 2012, 78 stran.
Poslední novela Sylvy Fischerové se na první pohled může jevit jako cestopisná reportáž; její záběr je nicméně mnohem širší. Kromě strhujícího srovnávání jakési geografické esence dvou kontinentů, pojetí kultury i úplně běžných, všednodenních detailů, autorka vykresluje intimní příběh milostného vztahu. Ten však vystupuje pouze nenápadně, mezi historkami z putování, bolestnou zprávou o smrti blízkého přítele, zábavnými detaily z krajanského života a ostatně neustále se navracející elementární otázkou po smyslu tvorby a po tom, zda je člověk práv nazývat se básníkem. V krátké próze se autorka dotýká svých klíčových témat – dokáže je pojednat s nadhledem, křehkostí a zároveň jímavě. Rozbíhavost v motivech, odbočky, citace, použití cizích jazyků – stručně: literární mnohovrstevnatost – dělá z její prózy jeden z nejpozoruhodnějších a nejpřesvědčivějších titulů loňského roku.

Jiří Hájíček: Rybí krev
Host, Brno 2012, 340 stran.
Stavba atomové elektrárny v Temelíně a vodního díla Hněvkovice připravila o domov mnoho rodin. Doba na přelomu osmdesátých a devadesátých let přinesla i významné společenské změny, které rovněž zasáhly do lidských osudů. Autor, znalec jihočeského prostoru a mentality zdejších obyvatel, sleduje některé z nich očima Hany, která se vrací do polozatopené rodné vesnice po patnácti letech strávených v cizině. Hodlá se setkat nejen se členy své rodiny – otcem zatvrzele lpícím na rodné tradici sedláků a s bratrem, vězněným za spornou autonehodu, ale i se spolužačkami a dávnými láskami, které pro ni hodně znamenaly. Elektrárna a marný boj obyvatel proti ní se stávají kulisami pro dramatické mezilidské vztahy, příběhy obyčejných lidí v neobyčejné situaci, vyprávěné tradičním způsobem. Autor líčí děj a postavy plasticky a přesvědčivě, prostým stylem vytváří kvalitní literární celek.

Jakuba Katalpa: Němci
Host, Brno 2012, 250 stran.
Čtyřsetstránkový román mladé autorky, která byla za svou prvotinu Je hlína k snědku nominována na Literu pro objev roku, nabízí další z pohledů na složité vztahy Čechů a Němců před polovinou dvacátého století. Dramatický osud německé učitelky, přeložené za války z Říše do Sudet, vrcholí těžko vysvětlitelným a sotva omluvitelným zanecháním jejího novorozeného dítěte náhradním rodičům v Praze a odchodem do Německa. Příběh se odvíjí retrospektivně pátráním vnučky hrdinky po motivech tohoto činu a nabízí čtenářům kompozičně bezchybně zvládnutou, žánrově čistou, nepopisnou prózu, jejíž předností není jen varovný příběh, ale i dramatická zkratka, úderné pointy kapitol a úsporný dialog. Autorka uplatňuje metodu dvojího pohledu na klíčové údobí dějin, na jedné straně pohled mocných, na druhé pak pohled bezvýznamných. Jsou to kamínky do mozaiky této složité doby, která původní antipatie k Židům proměnila v jejich bezohlednou likvidaci. V románu tak vystupuje přemíra epizodních postav, které svým jednáním, jakýmsi náznakem kolektivního povědomí, rozšiřují naše vnímání dobového kontextu a tragických událostí.

Jiří Kratochvil: Dobrou noc, sladké sny
Druhé město, Brno 2012, 296 stran.
Dějiště, u Kratochvila, jak jinak, Brno; tentokrát v jediném, kruciálním dni dějin: 30.dubna 1945, kdy Wehrmacht prchal a před městem byla Rudá armáda. Dva propojené příběhy: Jindřicha Steinmanna, který se úkrytem zachránil před transportem Židů a vrací se do svého domu, osídleného už revolučními gardisty, pak Kosti Pakkaly, finského Rusa, který s Kubou Pikulou ze staré textilácké rodiny hledá Američana se zázračným penicilinem. Nultá hodina, kdy se ještě nerozhodlo, ale v kratičce pozastaveném čase se rozhodne, jaký bude ten poválečný čas. Tady hledejme základní pojem i poslání knihy: „svět není a nikdy nebude spravedlivý, je krutý a nenávistný, zlo se však může uskutečnit jen za občasné asistence dobra“. V Kratochvilově nultém čase odehrává se vše, přítomné (ona nultá hodina 30. dubna), minulé (válka) i budoucí („přivítali budoucím okupantům ohnivý přivítání“) ve fantaskním chumlu. Román vášnivého vypravěče, v němž mu „příběhy běhají jako králíci, stačí jednoho vytáhnout za uši“, nezapírá však námahu se zpracováním, „které se nedokážu vzdát, protože co bych si potom počal s těmi králíky?“ Nezaměnitelný osobitý rukopis, v němž reálný příběh má fantaskní děj s kouzelnou kočkou Kaňkou (jako u Bulgakova), s neuvěřitelným množstvím skutečných detailů životních, historických i hmotných. Co lidí, příhod, dějů Kratochvil napěchoval do oné nulté hodiny, skutečného, zázračného, leč vždy pravdivého, je k nevíře. Chybně se mu vyčítá postmoderní artistnost, příběhy jsou realita, pravdivěji srozumitelná skrze hravou fantazii.

Litera za překladovou knihu
Bolaño, Roberto: 2666 (ze španělštiny přeložila Anežka Charvátová)
Argo, Praha 2012, 856 stran.
Chilský básník a prozaik Roberto Bolaño (1953 – 2003) strávil většinu života za hranicemi své vlasti. Poznal prostředí vyvrženců na okraji společnosti i svět umělecké bohémy, těžkou manuální práci i výsluní literární slávy. Horečně žil i psal. Četné texty jeho rozsáhlého díla vyšly (a vycházejí) až posmrtně. Proslavil ho román Divocí detektivové (1998; česky 2009 v překladu Anežky Charvátové), který získal řadu prestižních cen a byl přeložen do mnoha jazyků. Zejména anglická verze přispěla k celosvětovému bolañovskému kultu. Ten pak ještě posílily překlady nejobsáhlejšího Bolañova románu 2666 (2004), jehož vydání se autor už nedožil. 
Anežka Charvátová i v tomto překladu potvrdila schopnost osvojit si autorův těkající a zároveň scelující pohled, fragmentárnost jeho výpovědi i propojení jejích střípků a vytušit to, co při prvním přečtení uniká. Dešifrovat obrovské množství odkazů a narážek na světové historické, politické a kulturní souvislosti, mnohdy ukrytých v metafoře či symbolu. Zachovat různorodost žánrových a stylistických rovin. A to vše na rozsáhlé narativní ploše (1127 stran originálu). Překlad Anežky Charvátové je svrchovaným tvůrčím činem, který obohacuje českou překladatelskou tradici o nové polohy, vlastní literatuře počátku 21. století.

Pietraß, Richard: Z lemu snu (z němčiny přeložila Věra Koubová)
Revolver Revue, Praha 2012, 82 stran
Sbírka tří desítek krátkých básní s názvem Traumsaum vznikla při autorově stáži v inspirativním prostředí zámku Rheinsberg, skvostném sídle pruských knížat a králů. Často ještě v polospánku vyplynulo ze snů první spontánní vnuknutí; to potom za dne básník rozvíjel do reflexivnější podoby, v níž konkrétní zážitky přesahují, byť hravými verši, do vážnější a obecnější polohy. Jde o téměř ucelený příběh, samostatný útvar, z něhož každým čtením či poslechem čas ožívá, či znovu teprve nastává, ačkoli autor sám už vstoupil do koloběhu všedního dne. Záleží mu na tom, aby jeho básně vyjadřovaly pravdu beze šminky, proto se nutně vyhýbá každé lživé zdobnosti a falši. Jeho jazyk překypuje hravostí a hříčkami.
Překladatelka Věra Koubová je jednou z nemnohých, kdo dovede převést do češtiny texty dokonce vrcholně hermetické. Dokázat odemknout překladem prakticky jakýkoli cizí poetický text českému čtenáři, a zejména texty mnohovrstevně šifrované, je dokladem jejího velkého umu. Soubor básní Traumsaum – Z lemu snu přeložila naprosto bravurně. Její překlad skvěle vystihuje a zprostředkovává všechny nuance originálu. Díky dvojjazyčné podobě vydání se o tom lze přesvědčit velmi snadno

Ulická, Ljudmila: Daniel Stein, překladatel (z ruštiny přeložila Alena Machoninová)
Paseka, Praha 408 stran
Převodem dokumentárního románu L. Ulické Daniel Stein, překladatel zprostředkovala Alena Machoninová českým čtenářům fascinující příběh mimořádného, reálně existujícího člověka, jehož dramatické osudy sleduje v široce pojatém světě dramatického 20. století. Jeho osudy jsou zdánlivě plné protikladů. Tento polský žid a zároveň křesťan pracoval za války jako tlumočník na gestapu a zachránil stovky nevinných lidí, skrýval se v partyzánském oddílu, překládal pro NKVD, později byl knězem, průvodcem, zakladatelem svérázné církve… Za všech okolností však směřoval k jedinému cíli – ke konání dobra, ke konkrétní pomoci svým bližním, k hledání vlastní identity i smyslu víry a poslání člověka. Desítky dalších postav, žijících v různých částech světa a spjatých s protagonistou v minulosti nebo v přítomnosti, spojuje v jediný celistvý tvar dokumentárního románu. Koláž dokumentů, korespondence, filozofických úvah a vyprávění tvoří jedinečný celek.
Překladatelka Alena Machoninová měla nesmírně obtížný úkol. Musela zvládnout jak faktografickou stránku knihy – velké množství reálií (osobních i místních jmen z prostředí Polska, Izraele, Palestiny, Běloruska) i citací liturgických textů. Soustředila se na vystižení přesného významu úvah i konkrétních detailů, bohatství myšlenek i emocí. Podařilo se jí zachovat atmosféru doby i fluidum jedinečné osobnosti, láskyplně a poučeně zachycené autorkou. Alena Machoninová umožnila čtenářům, aby se spolu s ní vydali na cestu dobrodružství, kterým pro ni práce na překladu byla, a objevovali spolu s ní 20. století v širokém i hlubokém záběru prostřednictvím jedinečného lidského osudu.

Litera za nakladatelský čin
František Šmahel, Lenka Bobková (eds.): Lucemburkové. Česká koruna uprostřed Evropy
Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2012, 930 stran.
Druhý svazek edice České panovnické dynastie si v ničem nezadá s předcházejícími Přemyslovci. Publikace Lucemburkové. Česká koruna uprostřed Evropy, která vznikla za redakčního vedení Františka Šmahela a Lenky Bobkové, nabízí obraz relativně krátké, ale kulturně a politicky velevýznamné epochy našich dějin. Celková kompozice svazku, v němž jednotlivé eseje, směřující k tématu z různých historiografických perspektiv (kromě historiků přispěli do svazku archeologové, numismatici, kunsthistorici atd.), vytvářejí spolu s bohatým dokumentačním materiálem kompaktní celek, umožňuje různé varianty čtení/prohlížení, což je strategie odpovídající nárokům tohoto typu knih.

Josef Váchal: Sv. František z Assisi Dobráček
Academia / Galerie Kodl, Praha 2012
Dosud nezveřejněná kolekce monotematicky zaměřených akvarelů z 20. let 20. století představuje dílo Josefa Váchala v působivém bibliofilském provedení, které odpovídá nárokům na tento typ publikace. Soubor je cenným svědectvím Váchalovy mimořádné invence a řemeslné dokonalosti, v tomto případě mimo jeho výsostný žánr dřevorytu. Faksimile zpřístupňuje veřejnosti kresby, které jednak reprezentují autorův typický „podvratný“ zájem o katolickou ikonografii a zároveň jsou svědectvím o významné fázi Váchalova tvůrčího vývoje, kterou kunsthistorici kladou do období po první světové válce.

Ivan Wernisch: Živ jsem byl (Druhé město 2012)Ivan Wernisch: Zapadlo slunce za dnem, který nebyl (Petrov 2000, 2001)
Ivan Wernisch: Píseň o nosu (Petrov 2005)
Ivan Wernisch: Quodlibet aneb jak se komu co líbí (Druhé město 2008)
Publikace Živ jsem byl je již čtvrtou vydanou čítankou literárních kuriozit, jejichž sběru se Ivan Wernisch věnuje téměř polovinu svého života. Po třech převážně básnických antologiích v ní předkládá editor soubor chronologicky uspořádaných textů autorů, kteří nepatří a nikdy nebudou patřit do kánonu české literatury, ale bez nichž by mapa našeho písemnictví byla neúplná. Wernischovy čítanky, za nimiž je spousta detektivní a editorské práce, jsou ovšem nejen zdrojem zábavného čtení, ale i zábavného poučení o (nejen literárních) dějinách. Stovky textů, které Wernisch zařadil do svých knih, tvoří jen zlomek děl literárních outsiderů, grafomanů, příležitostných veršotepců, kteří snad ani neměli ambice vstoupit do „velké“ literatury. Přesto se nelze nad některými z nich ubránit otázce, přinášejí-li ty oficiální čítanky vždy ukázky z děl tak nesporně vyšší umělecké hodnoty.

Litera za knihu pro děti a mládež
Pavel Čech: Velké dobrodružství Pepíka Střechy
Ilustroval Pavel Čech. Petr Novotný - Petrkov, Havlíčkův Brod 2012. 216 stran.
Autorské obrazové album s komiksovými stavebními postupy zprostředkovává strhující příběh čtrnáctiletého chlapce. Podle kudrnaté hlavy ho bezpečně poznáváme z předchozích knih Pavla Čecha (O Zahradě, Tajemství ostrova za tajemnou ohradou, Dědečkové). Tentokrát musí hrdina především překonat svou osamocenost a strach, avšak podobně jako jinde je nutno obstát v mnoha dalších životních zkouškách. Pepík Střecha je nucen čelit rozličným nebezpečím, musí prokázat svou bytostnou hodnotu. Dopomohou mu osudová setkání: se starým panem Antonínem, vysloužilým námořníkem nebo dívkou Elzemírou, novou spolužačkou, možná jeho první láskou. Společně čtou starou, náhodně nalezenou dobrodružnou knihu, a protože jí chybí závěr, domýšlí ho. V příběhu se přirozeně prolíná reálná, snová a fantazijní rovina, prostupují se časy, odehrává se příběh v příběhu. Autor se netají svým zaujetím pro romantickou krajinu, pro starobylá a opuštěná místa, nechybí zahrada s uzavřenou brankou a polorozpadlé domy, schodiště, kopce, stromy a skály, exotický ostrov s pokladem a majákem. Na dalších významech nabývají oblíbené symbolické předměty a motivy. Zatímco výtvarná složka knihy je založena na olejomalbě, která umocňuje plastičnost obrazu a posiluje intenzitu citového zážitku, komiksová technika spolu s textovou strukturou posouvá děj, přispívá k porozumění obsahu a rozlišení postav, což vede k narativní konkrétnosti, a především k dešifrování mnoha skrytých poselství.

Jiří Dvořák: Rostlinopis aneb Podivuhodné pravdy a výmysly ze zeleného světa
Ilustrovala Alžběta Skálová. Baobab, Praha 2012. 68 stran.
Rostlinopis s podtitulem Podivuhodné pravdy a výmysly ze zeleného světa je překvapivá ilustrovaná encyklopedie, která je založena na tradičním uměleckonaučném principu, kdy v jednotlivých „portrétech rostlin“ jsou informativní texty obohaceny o pestré beletrizační postupy. Odvíjí se tak před námi příběhy botaniků (ponejvíce těch náhodných), parafráze legend i bájí, ale i imaginativní a snové představy o našem „ekosystému“. Didaktický aparát „dobrých otázek“, návazných textů a hádanek podněcuje ve čtenáři schopnost vnímat přírodu jako opravdový zážitek i s vhodnou mírou dramatického napětí. Slovesná část Rostlinopisu od Jiřího Dvořáka souzní s výtvarnou koncepcí Alžběty Skálové, jejíž cit pro barvy, křehkost a stavbu v ilustracích rostlin je mimořádný, ale nechybí jí ani schopnost vyjádřit zkratku v naučných kresbách. Encyklopedie ve výsledném skvěle zvládnutém grafickém tvaru kombinuje návrat k tradičnosti, až téměř archaičnosti v tom nejlepším slova smyslu ve výtvarném řešení a rozmanitou nápaditost ve způsobu zpracování informací. Knížka ze zeleného světa má široké možnosti uplatnění a využití v rodinném kruhu a školní praxi.

Marka Míková: Mrakodrapy
Ilustrovala a graficky upravila Alexandra Švolíková. Argo, Praha 2012. 144 stran.
Tři části knihy Mrakodrapy otevírají tři různé pohledy na současné velkoměsto, které může být tajemné, zrádné, ale i pestrobarevné, hravé, poetické. Do bláznivého balábile moderní megapole vstupujeme s malou Luckou a jejím tátou, kteří se proplétají mezi newyorskými mrakodrapy a uvažují o tom, kdo v nich asi tak může žít; pozorují je a sledují očima udivených návštěvníků tohoto pro Evropana zvláštního světa. A už v tomto „prologu“ k Mrakodrapům se postupně, jakoby mimochodem začíná rýsovat klíčové téma knihy - že i uprostřed nepřehledného světa se člověk může cítit bezpečně, když má vedle sebe někoho, kdo ho má rád, když ví, kam patří. V druhém příběhu s další dětskou hrdinkou, desetiletou Emou, navštívíme různá patra jediného mrakodrapu. Ema, která v něm hledá cestu domů, projíždí sem tam jednotlivými podlažími, a přitom prožije místy až bláznivá či bizarní dobrodružství, v nichž se skutečnost neustále mísí s fantastickými prvky. Svět mrakodrapu je v tomto příběhu tak záhadně veliký, až s tím přichází závrať nejen z výšky, ale i z moderního světa. V jeho minus jedenáctém podlaží lze najít jatka, kde se nepřetržitě zpracovává maso, stejně jako v horních patrech například cukrárnu, kde lze házet šlehačkovými dorty. Knihu uzavírá poslední příběh o mrakodrapech, tentokrát v San Francisku, které ožívají a sledují svět pod sebou z nadhledu, ze své, „mrakodrapí“ výšky a dodávají knize zvláštní, poetické vyznění. Marka Míková pracuje nápaditě a vtipně se změnami perspektivy a časových rovin, které nejsou jen projevem a důsledkem dětské hry, ale také prostředkem k objevování světa. Mrakodrapy jsou tak originálním podobenstvím o současném světě, který nemusí být jen zdrojem depresí a traumat, ale také úžasných zážitků.

Litera za poezii
Milan Děžinský: Tajný život
Host, Brno 2012, 80 stran.
Pátá sbírka Milana Děžinského (nar. 1974 v Kyjově; v současnosti působící v Roudnici nad Labem jako učitel angličtiny) je sice nerozsáhlá, nicméně bohatě obvrstvená konotovanými významy, kulturou a tradicí.Rytmus její básnické řeči je rytmem povlovného vyprávění, v němž se příběh zadírá do utkvělých obrázků: připomínajících jednotlivá zastavení Tarkovského autobiografických filmů. Z přesného vidění se rodí přesnost pojmenování, z té posléze subverzivní mnohoznačnost, vrstvená proměnlivost patřeného. Přesah k obecněji platnému, drama a příběh zůstávají na čtenáři. Rezignace na explicitní výklad, interpretaci spočívá v tom, že před – právě až čtenářovou – interpretací stojí tu pohled autorův, jeho způsob doteku věcí. Ohledávající skryté významy, nebezpečí schoulená pod povrchem. Všímat si hemžení netečných účastníků života znamená pro Děžinského být v něm až osudově účasten: chce své čtenáře přimět k zaujetí stanoviska, k dotváření příběhů; neboť z života většiny bližních neznáme než fotografie, z nichž se usilujeme rekonstruovat děj filmový. Milan Děžinský je tedy básníkem učeným, který život pulzující obnaženou tkání svalů schraňuje a zachraňuje v konkrétnosti představ; ty nejpůsobivější jsou pak stejně objevné jako překvapivé i přesné: „Švestka koncem listopadu/voní psím granulátem.“ Jaká hrůza může být ukryta ve všednosti. Vyjdeme-li ze zažitých stereotypů a domyslíme-li možnosti slov i věcí do důsledků, abychom viděné od zkušeností nacvičeného oddělili neprostupnou zdí; abychom už nikdy nebyli klidní, jistí sami sebou, svými slovy a svými skutky.

Petr Hruška: Darmata
Host, Brno 2012, 56 stran.
Sbírka Petra Hrušky Darmata je silná svou lidskostí, konkrétností, ale i schopností neobyčejného přesahu. Básník je vzácný tím, jak dokáže těžit z reality a osobní zkušenosti, aniž by se vzdával imaginace a obraznosti. Umí zachycovat zdánlivě běžné okamžiky, nečekaně je nasvěcovat a odhalovat v nich podstatné životní hodnoty. Zajímají ho lidské vztahy, které tvoří důležité motivické předivo sbírky. Syn, dcera, žena, zemřelý přítel či kdosi v léčebně - ti všichni nějakým způsobem vždy tvoří jeden středobod Hruškova světa. Intimním vyladěním sbírky však též spontánně a naléhavě prokmitá i ostré vnímání soudobého společenského času. Hruška je ostravský autor a jeho obrazy či obrazné zkratky současné nehostinné lidské reality jsou sychravé. Nejsou povzbudivé, přesto v sobě nesou i záblesky syrově povznášející, vzdorné, odmítavé, "padlé" krásy. Hruška si o vyhlídkách dnešního světa nedělá iluze; jeho mechanické přepisy internetového "milostného" spamu působí přes svou lehce posmutnělou komičnost spíš rezignovaně ž hrozivě: takhle dnes žijeme, tímhle jsme obklopeni. Nadto má Hruška smysl pro skryté tajemství života; nejspíš je nerozluštíme, důležité však je, že je spolu budeme sdílet. Darmata je sbírka zranitelná i neohrožená, osobní i všeplatná, intimní i sociálně kritická, čtenářsky přístupná, přitom svým obsahem náročná a hluboká. Hruška je básník, na něhož je spolehnutí, s každou novou sbírkou se dozvíme, čím žije a kam v životě došel.

Jakub Řehák: Past na Brigitu
Fra, Praha 2012, 80 stran.
Jakub Řehák (1978) upoutal již prvotinou Světla mezi prkny, která byla v roce 2009 nominována na cenu Magnesia Litera i na Cenu Jiřího Ortena. Ve své druhé sbírce Past na Brigitu rozvíjí klíčové prvky své poetiky, která tvůrčím způsobem navazuje na dědictví avantgardy, zejména surrealismu, zároveň ji však zřetelně prohlubuje a posunuje dál. Řehákova poezie, to je strhující proud, vyvěrající ze sebevědomého básnického gesta, jímž básník přetavuje syrová „znamení doby“ do podoby ryze současného mýtu, ze kterého trne. Osobní prožitek a s ním související moment svědectví, jímž básník za své verše ručí, způsobuje, že se čtenář cítí být přítomen novému „zrození světla“, tedy stvoření světa. Svébytného básnického světa, v němž vášeň a tragičnost, lament a revolta, uhrančivá krása a stejně pozorně prozkoumávaná ošklivost spolu ne pouze sousedí, ale téměř fyzicky se mísí v jedno těsto, kypící směs. Evokace Prahy, která je „vyvolána jménem“, tedy názvy jednotlivých čtvrtí, a broblouděna i problouzněna od centra k periferiím, v jednom rytmu a v jedné textuře splývá se všudypřítomnou láskou k ženě a jejímu tělu, s fascinací smyslovostí a smyslností. Jde o poezii stavějící na svobodné imaginaci, zároveň však pozoruhodně kompaktní. Všechny tyto rysy se nejvýrazněji projevují v závěrečné poemě Yllow Umbrella, která je završením celé sbírky a nejspíš i jedním z vrcholů české poezie posledních let. V podmanivé harmonii i drásavé disharmonii se v této „legendě o lásce“ mísí banalita i zázrak, patos i všednost, vzlet i náraz, vášeň i něha, plnost existence i její bezútěšná prázdnota. Tato propracovaná několikadílná skladba svou komplexností, šířkou záběru, ostrostí básnického vidění i intenzitou básnického jazyka jen dosvědčuje, že Jakub Řehák patří k nejosobitějším hlasům současné české poezie.

ČEZ Litera za literaturu faktu
Milena Bartlová: Skutečná přítomnost. Středověký obraz mezi ikonou a virtuální realitou.
Argo, Praha 2012, 406 stran.
Další kniha přední české historičky umění přibližuje výtvory středověkého výtvarného umění v širokých ideových a intelektuálních souvislostech a osvětluje funkce středověkého obrazu. Samotný obraz zkoumá ze všech možných úhlů a zároveň zjišťuje jeho vztah k psanému a tištěnému textu. Zabývá se rovněž komplikovaným vztahem mezi obrazem a realitou. Využívá řadu konkrétních příkladů středověkých obrazů dochovaných v muzeích a galeriích, a to nejen z našeho území, ale i ze zahraničí. Zamýšlí se přitom nad národní příslušností středověkých umělců ve vztahu k našim zemím, kde vedle sebe dlouhá staletí žili Češi a Němci, a své úvahy zasazuje do evropského kontextu. Hledá ale i souvislosti s antickou tradicí a vede paralely se současností. Do kontrastu staví dnešní vnímání audiovizuální kultury s napodobením reálna ve středověku.
Přestože text Mileny Bartlové je teoretický a využívá poznatky i z dalších oborů (teologie, filozofie a antropologie), je s ohledem na náročnost zkoumaného tématu obecně srozumitelný. Bude se proto dobře číst nejen kunsthistorikům, ale i laikům toužícím pochopit myšlenkový svět středověkých tvůrců. Autorčin přístup netkví v tradičním chronologickém výkladu, klade důraz na uchopení jednotlivých výkladových rovin a na propojení jejich analýzy a interpretace. Některé závěry, ke kterým autorka dochází, nebudou možná odborníky přijímány zcela bez výhrad. Podnítit (polemickou) diskusi patří určitě také mezi cíle této nekonvenčně pojaté knihy.

Stanislav Komárek: Muž jako evoluční inovace? Eseje o maskulinitě, její etologii, životních strategiích a proměnách.
Academia, Praha 2012, 262 stran.
Jedním z kritických momentů existence euroamerické civilizace na hraně přežívání jsou otázky zrychleně se měnících genderových rolí, narušení jejich archetypálních stereotypů. Erudovaným průvodcem významnou částí problému, historickými změnami, jimiž prošla maskulinita, je Stanislav Komárek, biolog, esejista spisovatel, znalec lidské etologie. Seznámíme se s často bizarními výsledky evolučních hrátek na téma pohlavní polarita v evoluci. Při soustředění na lidský druh nám biologie napoví, jak se s pomocí testosteronu objevil agresivní, dominantní, prostorově se dobře orientující, kombinující, autistický, sériově monogamní, ale i trochu hračičkářský lidský samec. Nahlédneme do zákoutí mužské sexuality a historicky podmíněných změn hodnocení jejích praktik, stejně jako projevů homosexuality. Čeká nás i exkurze do maskulinních refugií, jakým je sběratelství, motorismus, filosofie, hudba.
Těžištěm a originálním přínosem díla je zjištění, jak významné jsou mezimužské citové vazby, nový evoluční prvek, umožňující koordinovaný lov, válčení a tmelící „pánské“ instituce (kláštery, staré univerzity i polovojenské či sportovní spolky). Druhá polovina 19. století, období koloniální i technické expanze, znamenala vrchol maskulinity, která nakonec degenerovala v důsledku dvou světových válek. Co přinese vyrovnání genderové asymetrie, je spojeno s otazníky. Stanislav Komárek svou esej napsal s ironizujícím nadhledem a její čtení vybízí k přemýšlení i diskusím.

Jiří Křesťan: Zdeněk Nejedlý. Politik a vědec v osamění.
Paseka/Národní archiv, Praha 2012, 569 stran.
Archivář Jiří Křesťan se na psaní životopisu Zdeňka Nejedlého připravoval přes dvacet let studiem archivních pramenů a literatury, průběžně publikoval články a přiblížil se k Nejedlému tak blízko, že se bezpečně vzdálil dezinterpretacím z neznalosti historické skutečnosti. Vzhledem k tomu, jak výraznou a do různých oborů vstupující osobností Nejedlý byl, je úctyhodné, jak je obsah knihy zpevněn nejen autorskou pílí a respektem k pramenům, ale také intelektuálním výkonem autora.
Jde o vědeckou monografii, ale napsanou nesmírně čtivě. Kniha je zcela zásadní pro hlubší nahlédnutí kulturních a politických dějin moderní české společnosti, je rovněž ilustrací „úlohy osobnosti v dějinách“. V české identitě chtěl Nejedlý ovládnout sféru historického vědomí rozpornou manipulací s hodnotami. V poválečném čase k tomu získal mocenský prostor, ohromná rizika v něm znal – ale bral je za nutnou součást vlastního kultu osobnosti, jehož karikaturu si v pokročilém věku také sám a nereflektovaně přivodil. Křesťan však napsal knihu, v níž je naštěstí celý Nejedlý, tedy i ten živý a myšlenkově podnětně těkající člověk.

DILIA Litera pro objev roku
Pavel Horák: Bohumil Laušman – politický životopis. Riskantní hry sociálnědemokratického lídra.
Mladá fronta, Praha 2012, 378 stran.
Kniha Pavla Horáka představuje originálně pojatou monografii o sociálnědemokratickém politiku Bohumilu Laušmanovi (1903-1963), z jehož bohatých životních peripetií zůstává v širším povědomí především jeho závěrečný úděl – únos z exilu do komunistického Československa a úmrtí ve vězení za ne zcela vyjasněných okolností. Autor vhodně kombinuje biografický žánr s širším historickým výkladem politických a společenských souvislostí, jeho přístup ke zkoumanému objektu je věcný a analytický, současně vstřícný ve smyslu hledání porozumění pro politikovy postoje i kontroverznost jeho osobnosti. Blíže se zabývá především tím, co předurčilo Laušmanovy poválečné postoje, tj. jeho politickou činnost za druhé republiky a během války, kdy se pokoušel nalézt model politického fungování socialistické levice v poválečném společenském uspořádání. Na základě analýzy Laušmanova přístupu k otázkám socializačního programu, budoucnosti sociální demokracie a její koexistence s komunistickou stranou Horák interpretuje politikova klíčová rozhodování.
Mezi přednosti knihy patří jistě její čtivý styl, jednoduchá avšak nezjednodušující výstavba textu a kompoziční ucelenost. Dějová gradace mikropříběhů, na něž nebyl Laušmanův životaběh rozhodně skoupý, z ní činí téměř dobrodružný román. S obsáhnutím širokého pramenného materiálu autor nabízí nejen podrobný vhled do politikova života, ale i „politický životopis“ sociální demokracie, politické strany, jež spolu se svým lídrem neobstála před dějinami v rozhodujícím zápase poválečného politického vymezování a směrování dalšího společenského vývoje.

Cormac McCarthy: Suttree (z angličtiny přeložila Alena Dvořáková)
Argo, Praha 2012, 514 stran.
Překladatelka Alena Dvořáková je velmi netypická „debutantka“; zkušená a uznávaná anglistka, která se ke svému prvnímu ucelenému knižně publikovanému překladu nedostala z nedostatku příležitostí nebo proto, že by byla teprve na počátku profesní dráhy, ale spíše proto, že volí překládané dílo dlouze a pečlivě a poté mu věnuje extrémní péči. Na překladu Suttreeho je to velmi poznat; je mistrovský, provedený s citem pro jazykové roviny a styly, suverénní v detailu i v celkové koncepci, skvěle v textu vyvažuje „přízemní“ a „vznešené“ a bravurně zvládá jak popis, tak dialogy, a jak knižní, tak hovorovou rovinu jazyka.
Čtvrtý román význačného amerického autora u nás vyšel po více, než třech desetiletích od svého vzniku. Přestože se pojetím i stylem v lecčem liší od novějších děl, kterými se autor celosvětově proslavil především, jedná se o velevýznamnou položku v jeho bibliografii, bez které by pohled na něj nebyl úplný. Suttree, ač nese jméno titulního hrdiny, je především kronikou amerického jihovýchodu 50. let, zvláště pak města Knoxville, kde autor prožil mládí. Slovní spojení „románová freska“ zní už dost frázovitě a McCarthy navíc spíš než realistický popis volí groteskní nadsázku, ale jistě je to dobrá charakteristika přinejmenším s ohledem na šíři pojetí a bohatství na detaily, jimiž se toto důležité dílo vyznačuje.

Jaroslav Žváček: Lístek na cestu z pekla
Paseka, Praha 2012, 160 stran.
Zatím neznámý mladý prozaik (nar. 1989), student scenáristiky na FAMU, je především skvělý vypravěč, o němž nepochybně ještě uslyšíme mnoho dobrého. Vypráví bez zábran a dlouhých úvah o současných mladých lidech. Píše dramaticky, s humorem, umně proplétá a spojuje všední události a vytváří z nich v nadsázce atraktivní příběhy. Je z rodu spontánních hrabalovských či šabachovských vypravěčů, kteří se nebojí využít k charakteristice svých postav bohatství hovorové češtiny a dokáží estetizovat i hospodskou historku, aby z ní vzápětí učinili podivuhodnou metaforu. Jeho epické dílo je nepochybně milým překvapením současné mladé literární scény. 

Foto: Jakub Hněvkovský