Umberto Eco přepsal Jméno růže

Aktuality

Vytvořeno 10. 3. 2014 2:00

Autor: Redakce

Jeden z nejslavnějších světových autorů se po letech vrátil ke svým prvním románům a rozhodl se je revidovat. Nové vydání Jména růže vyšlo ve středu 5. března 2014 v Argu.

Na sklonku života vzpomíná mnich Adso na události, jichž byl svědkem, když v roce 1322 pobýval se svým mistrem, učeným františkánem Vilémem z Baskervillu, v jistém severoitalském opatství. Mělo zde dojít k jednání mezi stranou císařskou a papežskou, ale klid kláštera narušila série záhadných vražd. Tak začíná proslulý román Umberta Eca Jméno růže, který nyní vychází v doplněné verzi. Lze jej číst jako detektivku nebo jako historické vyprávění, Eco se však inspiruje i románem gotickým či iniciačním. Pátrání po neznámém vrahovi, vrcholící v bludišti klášterní knihovny, je pro autora navíc záminkou, aby podal neobyčejně plastický obraz evropského středověku, vztahem křesťanského intelektuála k nekřesťanské učenosti počínaje a kacířskými učeními a inkviziční praxí konče.

Nakladatelství Argo připravuje také nové, doplněné a revidované vydání Foucaultova kyvadla.

Rozhovor s autorem o revidovaném vydání Jména růže v Corriere della sera, 31. 1. 2012. Přeložila Anežka Charvátová.

„Mluvit o „přepsání“ je trochu přehnané. I jiné knihy jsem postupně opravoval a upravoval na základě připomínek od čtenářů a překladatelů – a nikdo si toho ani nevšiml.“

Proč je zapotřebí po třiceti letech předělávat román, který měl takový úspěch?

„Udělal jsem to hlavně proto, že mě některé věci štvaly. Některé výrazy nebo opakování už mě nebavily. Hlavně jsem odstraňoval slova, která se opakovala. A upravil jsem text trochu i pro čtenáře – odlehčil jsem latinské citáty, i když vzhledem k tomu, že se knížky prodalo třicet milionů výtisků, mohl jsem se na čtenáře klidně vykašlat. Ale jelikož jsem se třicet let románu nedotkl, tím čištěním jsem se teď téměř bavil.“

Tvrdíte, že to jsou hlavně kosmetické změny. Ale portréty Viléma a knihovníka se proměnily víc, jsou jiní i tělesným vzhledem, jsou méně groteskní.

„Když jsem psal Jméno růže, liboval jsem si v citátech, což se posléze stalo znakem postmoderního románu, ale tehdy to ještě nebylo tak rozšířené. Po třiceti letech jsem si řekl: trochu to zkrouhnu. V portrétu knihovníka jsem odstranil jeden citát, protože mi už nepřipadal podstatný, tím se trochu změnil. A Vilémovi jsem ustřihl žluté chlupy čouhající z uší, ale ne proto, aby se podobal Seanu Connerymu, jak se tvrdí.“

A proč tedy?

„Za to může Sherlock Holmes. Připadalo mi teď, že jsem až moc zdůraznil odkaz na Sherlocka Holmese, jako by nestačilo jméno Vilém z Baskervillu. Tehdy mě takové analogie bavily, ale nemám to zapotřebí, tak jsem mu chlupy ustřihl. To jsou jediné dva pozměněné portréty postav. Předělal jsem je, aby byly samostatnější, nezávislé na pramenech. Dnes jsou víc středověcí.“

Také jste zkrátil a omezil výčty: přešla vás vášeň pro seznamy?

„Každý seznam musí mít správně proporce. Telefonní seznam je příliš dlouhý, do Odyssea bych ho nedával. Odlehčil jsem takhle scénu z Coena Cypriani (Cypriánovy večeře): v 80. letech jsem byl nadšen ze svého objevu tohoto neskutečného textu a chtěl jsem o něm všechno napsat, ale pro normálního čtenáře to bylo těžko překonatelné úskalí. Nechtěl jsem skončit jako Mozart, když mu Josef II. vytkl: příliš mnoho not.“