Více času na čtení (tentokrát trochu jinak) O poslechu audioknih a možnosti žít za dva

Aktuality

Vytvořeno 7. 10. 2020 1:00

Autor: Lukáš Vavrečka

Na podzim roku 2015 zahájilo internetové knihkupectví Martinus kampaň zvanou Více času na čtení. Ta se v principu odrážela od skutečnosti, že rozbalit si na Vánoce darovanou knihu je jedna věc, ale mít čas si ji skutečně přečíst, to už je věc jiná.

Sám si představuji asi takovouto situaci: S manželkou se často bavíme o literatuře. Je to tím, že se v ní oba – každý svým způsobem – denně pohybujeme. Já jako technický redaktor ve vydavatelství, vyučující a bloger, ona jako dcera antikváře a zároveň zaměstnankyně knihkupectví. Takže se hovorům na téma knih nevyhneme. Dejme tomu ale, že se názorově nepotkáváme, pokud jde o to, jak je důležité pro pochopení knihy znát jejího autora, jeho národnost, postavení, životní osud atd. Koketuji proto s myšlenkou, že bych své drahé daroval k Vánocům esej mého zbožňovaného Rolanda Bartha. Mám ovšem jisté podezření, že se mému dobře míněnému dárku pousměje, pochopí ho jako poťouchlý příspěvek do léta trvající debaty a někam jej založí.  

A v tu chvíli přichází mocný kupon knihkupectví Martinus, kde stojí tučnými písmeny: „Daruji ti 2 hodiny na čtení. Já zatím za tebe: ...“ (následuje bílé pole pro doplnění činnosti). Moc toho kuponu by způsobila, že si má manželka skutečně přečte Smrt autora a ještě bude mít čas nad ní kontemplovat.

Princip kampaně Více času na čtení, která díky své úspěšnosti a šíření prostřednictvím sociálních sítí (#vicecasunacteni) vešla ve všeobecnou známost, byl ovšem mnohem jednodušší. Darování kuponu mělo být – a nejspíš v praxi bylo – šlechetným gestem, které v sobě pojí několik pravd: Čtení vyžaduje čas. Člověk, který rád čte, na svou zálibu čas potřebuje a nemůže se v téže době věnovat ničemu jinému, jelikož jej ke knize poutají ruce i zrak. Jeho přátelé a rodinní příslušníci, pokud si ho váží, by mu měli umožnit, aby se své zálibě stíhal věnovat.

Přes všechen marketingový úspěch kampaně mě však nahlodával pocit, že existují přece efektivnější způsoby, jak šetřit čas. Jak zvládat činnosti, které je potřeba zvládat, a zároveň vstřebávat slova krásné nebo odborné literatury. Například by na kuponu mohlo stát: „Daruji ti 2 hodiny vlastního přednesu knihy dle tvého výběru.“ V čem tkví anoncovaná efektivita? 

V prvním případě figurují dva aktéři. Jeden se činí, druhý si čte. V tomto novém jeden pracuje, jeden čte, ale text konzumují oba dva. Už v tuto chvíli ti dva „žijí“ za tři. 

A poslední varianta: „Daruji nám osmi a půl hodinovou audioknihu. Budeme poslouchat, zatímco spolu budeme: ...“ a zde by následovalo bílé pole, kam dárce napíše kupříkladu: „…  skládat prádlo ze sušičky a párovat desítky našich černých ponožek.“ Nebo: „… montovat tu skříň, co ji přivezou mezi svátky.“

Zde figurují dva aktéři, jeden příběh a práce vykonaná za dva. Až budou utahovat šrouby a umísťovat poličky do skříně, ocitnou se oba zhruba někde mezi třetí a čtvrtou kapitolou audioknihy a „žít“ budou za čtyři. Z toho mi přirozeně vyplývá, že nejvíce času na čtení přináší ne četba vykoupená aktivitou druhého, ale poslech téhož textu.

Moderní technologie nám už více než sto třicet let dopřává poslouchat lidský hlas ze záznamu, což je okolnost, která byla dlouhou dobu (při nejmenším v českém prostředí) širokou veřejností opomíjena. (Připomeňme si, že nejstarší zrekonstruovaný zvukový záznam na gramofonové desce z roku 1890 je načtená Schillerova balada). Podobně bezdrátový přenos elektrické energie elektromagnetickou indukcí je znám už od konce devatenáctého století, ale nabíjet akumulátory zubních kartáčků, holicí strojky nebo telefony vybavené aparátem pro bezkontaktní nabíjení, to je záležitost posledních patnácti let. Proč? Protože někoho sice možná napadlo, že by bylo příjemné nemuset neustále něco někam zapojovat, ale zkrátka nebyly podmínky proto, aby se bezkontaktní nabíjení stalo otázkou životního stylu.

Je to aktuální životní styl (a doba, o níž říkáme, že je zrychlená, chaotická, nesoucí mnoho nároků na jedince), který způsobil, že čas na vlastní tiché čtení je luxus. Nicméně mnozí zaznamenali, že pokud si jej nemohou dopřát, jsou tu takové a takové alternativy. 

Je třeba si uvědomit, že takzvaná „kultura tichého čtení“ je trendem posledních nanejvýš sto padesáti let. Po všechny ty tisíce let trvání lidské civilizace, které předcházely devatenáctému století, si lidé příběhy ve více či méně kodifikované podobě předávali ústně. Zkrátka si vyprávěli – vzdáleně podobni těm, o nichž se dočteme v závěru Bradburyho 451 stupních Fahrenheita. 

Členové takové společnosti nevlastnili knihovny se stovkami svazků, jak je dnes mezi aktivními čtenáři zvykem (a jak se v určitých kruzích stalo záležitostí image). Většina jich neměla knihu žádnou – tím spíš před vynálezem knihtisku. Bohatý měšťan ve starém Babylonu si večer nelehal na lůžko s několika kilogramy hliněných tabulek, aby si přečetl nějaká pikantní povídání (jakože se i taková zaznamenávala), ale raději si nechal vyprávět.

Ale vraťme se do centra Evropy. Dokud se gramotnost - a s ní spojená dovednost čtení - nestala běžnou normou, dokázal číst pouze jeden z mnoha – povětšinou duchovní nebo učitel. A ten pak ostatním z jím zvolené knihy předčítal, zatímco posluchačstvo o desítkách hlav tiše naslouchalo.

Ve druhé polovině devatenáctého století (konkrétně v roce 1978) tu máme Edisonův první přístroj schopný zaznamenat hlas na otočný váleček. A v roce 1901 první bezdrátový přenos přes Atlantik, který teleportoval lidskou civilizaci jen krok před zřízení rozhlasu. (Od onoho přenosu do prvního veřejného vysílání českého radiožurnálu uplynulo pouhých osmnáct let.)

Rozhlas se stal novodobým kostelem, návsí, školou, čtenářským klubem. Slovo se už nešířilo v podobě zvukových vln od úst jednoho k uším několika, ale od úst k mikrofonu, přes vysílač, přijímače, reproduktory až ke statisícům posluchačů naráz. A už od počátků rozhlasu tu byla snaha zprostředkovat posluchačům krom hudby a zpravodajství také čtené nebo hrané slovo. 

Jakkoli se to může zdát na první pohled paradoxní, doba, o níž mluvíme (tedy dvacátá léta dvacátého století), se nachází právě uprostřed zlatého věku kultury tichého čtení. Je tedy zřejmé, že s vítězstvím všeobecné gramotnosti západní civilizace paralelně probíhá největší revoluce v předávání mluveného slova – poslech se stává masovou záležitostí. A s dějinami rozhlasu a gramofonových desek se začínají i analogové dějiny audioknih. Audioknih, které bylo možné vytvořit, zakoupit, opakovaně přehrávat nebo dokonce vysílat éterem.

Gramofonové desky přetrvají od konce devatenáctého století až dodnes – i přes nejprve rostoucí a nakonec opět vytrácející se oblibu záznamu na magnetický pásek. V prvním desetiletí po miléniu už není problém sehnat příběhy zaznamenané na zvukovém kompaktním disku a krátce na to i na datovém ve formátu mp3. Novou revoluci v tomto směru (a v tuto chvíli posledním vstřícným krokem k posluchačům) je technologie bezdrátového datového přenosu, která umožnila přístup k jakékoli audioknize, kdykoli a bez použití nosičů.

Tím se vracím na začátek a dodávám, že nejen takzvaný zrychlený životní styl podpořil rozvoj audioknižního průmyslu, ale svou roli sehrál pochopitelně i technologický pokrok. Ten zpřístupnil potenciálnímu posluchači prakticky libovolné mluvené slovo „tady a teď“, což je způsob poslechu, který v průběhu roku 2019 v českém prostředí poprvé převážil nad poslechem z nosiče. 

Když dnes například z okna vyčkávajícího taxíku zaslechnu hlas Martina Stránského, jak čte nějakou současnou kriminálku, všímám si, jak stále více lidí vítá jakýkoli technický progres, který jim usnadní přístup k literatuře, na niž jinak zbývá stále méně času. Neméně mě těší, když slyším, že povinnou školní četbu ti o generaci mladší, než jsem já, vstřebávají během cesty do školy a zpět, při běhání nebo hraní mobilních her. 

Jen mezi lety 2016 a 2020 se objem českého audioknižního trhu téměř ztrojnásobil a prodej audioknih začal šlapat na paty prodeji knih elektronických. V roce 2019 vyšlo v českých vydavatelstvích tolik audioknih, že by připadly dvě na každý pracovní den.

Návrat k tomu nejstaršímu a nejpřirozenějšímu způsobu „konzumace“ příběhu, poučení, vzdělání atd., tedy prostřednictvím poslechu mluveného slova, považuji za zcela logický a stejně přirozený vývoj vzdělané a flexibilní společnosti. Společnosti, která se nehodlá vzdát toho, co někde uvnitř považuje za příjemné a přínosné, i kdyby mělo jít „pouze o poslouchání příběhů“. 

Těší mě, že jakkoli se nám média i všeobecný diskurs snaží říct, že existují mnohem důležitější věci než literatura, společnost si k ní nachází cestu a s využitím potenciálu technického pokroku se zařídila tak, aby měla navzdory podmínkám na čtení více času.