Prvotiny mění svou tvář!

Literární akademie, Soukromá vysoká škola Josefa Škvoreckého, podporuje své nejtalentovanější studenty pomocí projektů Edice Prvotiny. Každoročně dostanou nejlepší bakalářské a diplomové práce v oblasti prózy, poezie, dramatu nebo scénáře knižní podobu, čímž se zvyšují šance studentů na vydávání ve velkých vydavatelstvích, případně na realizaci jejich díla v divadelní nebo filmové podobě.

Od roku 2002, kdy projekt vznikl, až do roku 2008 dostávaly Prvotiny konečnou podobu v Laboratoři grafického designu Petra Babáka (v roce 2005 se edice Prvotiny dočkala ceny Nejkrásnější české knihy v kategorii Krásná literatura). Od roku 2009 se edice ujala knižní grafička Lucie Mrázová, a Prvotiny tak po sedmi letech zásadně mění svou tvář.

Na otázku „Proč došlo ke změně ve vzhledu edice?“ odpovídá jednatelka Literární akademie Ing. Lucie Kuželová:

„Po delší době „stejné“ grafiky je změna potřeba a navíc chceme edici co nejvíce otevřít a přiblížit mladým lidem, chceme, aby se jejich knihy dobře prodávaly. Vyslyšeli jsme přání našich studentů, kteří si přáli změnu. Také tu byla samozřejmě otázka peněz – velmi drahé návrhy a poté velmi drahý tisk (používal se speciální karton na obálky, ručně se dolepovaly štítky apod.). To vše vedlo k rozhodnutí o změně vzhledu edice.“

Nejnovější přírůstky v Edici Prvotiny:

Tereza Bělinová: Všechny robertky nejsou stejné
Veronika Brožková: Hořká lízátka
Marie Pleskotová: Báchorka o strážci majáku a malé rybičce
Petra Poliaková: Psáno nocí na peří
Martina Polívková: Betonové město

Autorky Prvotin:

Tereza Bělinová (*1983 v Kolíně)

Po maturitě na kolínském gymnáziu pokračovala ve studiu na Literární akademii, kde úspěšně získala titul MgA. a aktuálně je ráda, že dala této variantě přednost před studiem na plzeňských právech, i přesto, že by si tam k titulu pomohla o poznání rychleji a nejspíš dokonce i levněji. V období studia na této Soukromé vysoké škole Josefa Škvoreckého napsala svou prvotinu. Jinak nikdy nikde nic jiného nepublikovala. Nemá manžela ani děti a v současnosti ani žádného robertka. Stále doufá, že jednou napíše i nějakou tu druhotinu, ale předběžně to vidí asi tak na období důchodu, pokud se ho dožije.

O čem je knížka „Všechny robertky nejsou stejné!“?

„Všechny robertky nejsou stejné!“ není text o robertcích, ale o zcela subjektivním pohledu autorky na tvorbu Johna Irvinga a na jím užívané motivy. Pro ty, kdož čekali jakoukoli formu pornografie, musí být tato informace jistým zklamáním, přesto autorka doufá, že se najde i hrstka takových, kteří její prací úplně zklamaní nebudou. V podstatě se ale dá říci, že je text přednostně určen těm, kdo již mají s četbou Irvinga alespoň minimální vlastní zkušenost a kdo se o něm a jeho románech chtějí případně dozvědět něco dalšího či porovnat své dojmy a názory na Irvinga s někým dalším. Autorčinou hlavní snahou bylo přinést co nejvíce informací ke zvolenému tématu spolu s ambicí neunudit přitom čtenáře k smrti. Hlavní myšlenka všech těchto esejí by měla být vyjádřena už v samotném názvu, který je zároveň přímo citací z jedné Irvingovy knihy. Je jí to, že i když se někteří spisovatelé někdy zdánlivě opakují a neustále používají podobná témata a motivy, nemusí to být nutně na škodu. I když autorka uznává, že všechny robertky nakonec vlastně skoro stejné jsou, protože zdroj inspirace prostě není nevyčerpatelný, přesto s nimi do té doby můžete prožít spoustu hezkých večerů. A tak je to i s romány Johna Irvinga.

Co bylo pro autorku inspirací k napsání textu?

John Irving byl pro mě v určitém období autor, kterého jsem četla stále dokola a který mě stále bavil. Asi něco podobného, jako byl pro jiné Harry Potter (pouze s tím rozdílem, že Potter není spisovatel, ale literární postava). Jím užívané motivy se mi líbily a jeho témata mi byla blízká. Chtěla jsem tedy o Irvingovi něco napsat, nejlépe text odborný, ovšem umělecké zpracování mi bylo nakonec přece jen bližší, a jelikož takové pojetí dává autorovi možnost zakomponovat do textu částečně i jakousi příběhovost, vznikla práce, která ve spoustě čtenářů vyvolává otázku, do jaké míry je text fiktivní a do jaké míry je autobiografický, což je otázka, která k literatuře nepochybně patří a byla pro mě motivací k dokončení a definitivnímu vzniku prvotiny.

Nějaký postřeh ze začátku spisovatelské kariéry?

Nic zajímavého. Pouze si všímám toho, že mě lidé začínají spíše než za odborníka na Irvinga považovat za odborníka na robertky. Mně to ale nevadí, protože si myslím, že v tomto směru udělám kariéru spíš.

Veronika Brožková (*1983 v Praze)

Vystudovala jsem Gymnázium Karla Čapka v Dobříši, poté Literární akademii Josefa Škvoreckého. V letech 2007 až 2008 jsem pracovala jako scenáristka televizního seriálu Ulice. Také jsem dělala redaktorku ve vydavatelství Burda (v časopise Náš útulný byt). Nyní jsem na mateřské dovolené s ročním synem Šimonem. Inspirací pro vznik textu byly vlastní zkušenosti a setkání s lidmi z modelingu a novinářské praxe.

O čem jsou „Hořká lízátka“?

„Dílo Veroniky Brožkové elegantně a nemilosrdně postihuje tragikomickou povrchnost naší doby. Na pozadí milostného příběhu, v němž jsou povrchností postiženy či ohroženy i nejhlubší city, je s krutou důkladností a humorem odhalována celá nicotnost současnosti.“
Jiří Dědeček

„Novela Veroniky Brožkové je neobyčejně pozoruhodná už z čistě jazykového hlediska: je plná novotvarů, smyšlených i běžně nebo neběžně užívaných zkratek a slangových výrazů. Získala tím výrazně současnou patinu. Autorčin zorný úhel je neúprosný: pro tento svět spočívající na prázdnotě není záchrany. Kdyby kniha měla mít motto, dobře by se hodily verše z Eliotovy Pusté země: „Jsme dutí lidé./ Jsme vycpaní lidé.“ “
Milan Uhde

Marie Pleskotová (*1983 v Jedlí)

Vystudovala jsem Obchodní akademii a státní jazykovou školu Šumperk, pak Literární akademii (Soukromou vysokou školu Josefa Škvoreckého) – obor Tvůrčí psaní – Mediální komunikace. Vyšlo mi několik článků. Zatím mým největším úspěchem je vydání diplomové práce v edici Druhotiny „Báchorka o strážci majáku a malé rybičce“. Zatím se mi nepodařilo se prodrat do mého oboru jako do stálého zaměstnání, ale nepřestávám doufat a zkoušet to.

O čem je a není Vaše „Báchorka“?

Báchorka není jen o strážci majáku a malé rybičce, ale také o hledání sama sebe, té pravé reality, o tom asi doopravdy je. Pan Jiří Stránský mi kdysi pochválil můj styl „snování“ – mě baví vytvářet obrazy a někdy se události samy tak rozehrají, že člověk (autor) jen kouká.

Odkud přišla inspirace k napsání textu?

Inspiroval mě jeden film, který jsem viděla před pár lety, strašně se mi líbilo, jak v něm bylo neustále slunečno, ten film měl díky tomu úplně jinou, zvláštní atmosféru… a také prostředí moře, přítel jezdí často na lodi, už dlouho jsem přemýšlela, jestli to nevyužít k psaní… a také ještě jiný film (Faunův labyrint), kdy se mi hrozně líbilo propojení pohádky a reálného světa.

Co se Vám vybaví, když si vzpomenete na psaní své diplomové práce?

Text vznikal po nocích, protože přes den jsem chodila do práce a pamatuju si vždycky jen ty mžitky před očima, že už jsem skoro moc neviděla. Taky prvních 50 stránek bylo napsáno lehce – dá se říct, že po částech na jeden zátah – další už byly vydřené – asi to vyplývá z toho, že jsem člověk, který věci říká přímo a nepotřebuje chodit kolem horké kaše. Nebaví mě lidi, kteří jen tak plácají několik hodin s úmyslem záměrně nic neříct. Nápad na diplomku vznikal déle. Na první termín jsem ji nestihla odevzdat, protože se mi vlastně ani nepodařilo začít psát, nevím, možná to byla tvůrčí krize, asi potřeboval nápad uzrát.

Petra Poliaková (*1984 v Praze)

Narodila jsem se jednoho krásného podvečera do zasněžené Prahy a už od malička jsem věděla, že chci psát. A nejlépe v noci a na peří. Občas se mi to daří, jindy se mi pletou slova... Abych nikdy nezapomněla na to, jak se to dělá, nazvala jsem tak svou první básnickou sbírku...

O čem je letošní jediná básnická sbírka, pokud se na to jde vůbec ptát?

Sbírka je o pocitech, o slovech, o dotecích, o vůních, o vášni. I o bolesti.

Co bylo inspirací k napsání textu?

Jednoznačně muži.

A závěrem?

Chtěla bych poděkovat všem těm „svým“ mužům za to, že jsou a že jsem je mohla aspoň chvilku milovat.

Martina Polívková (*1983 ve Slaném)

Narodila jsem se ve Slaném, ale žiji v Kladně. V roce 2002 jsem odmaturovala na Obchodní akademii ve Slaném. Příštích pět let jsem studovala obor Tvůrčí psaní a redakční práce na Literární akademii J. Škvoreckého, a to především pod vedením spisovatele Petra Šabacha. Několik měsíců jsem vyučovala anglický jazyk. V současnosti pracuji v agentuře Public relations a živím se psaním. Mám ráda hudbu, zajímavé knihy a filmy, dobré jídlo, cizí jazyky, léto, dlouhý spánek, cestování a snowboarding.

Co byste řekla o svém „Betonovém městě“?

Kniha se skládá ze sedmi povídek, které spojuje město děje – betonové město Kladno. Motivy jednotlivých příběhů, které zachycují atmosféru města a jeho obyvatel, na sebe odkazují, vzájemně se citují v nových souvislostech, a vytvářejí tak zajímavou strukturu. Texty tvoří jakousi mozaiku, během níž autorka mění úhly pohledu i styly vyprávění. Vedle drsného reportu o střetech s kladenskými neonacisty se tak v knize objevuje i smutná holčičí anekdotka o zklamaných iluzích nebo introvertní proud vědomí úzkostného depresivního chlapce.

Kde jste hledala inspiraci?

Podnětem k napsání souboru povídek bylo především samotné město Kladno, jeho atmosféra a příběhy jeho obyvatel, za které bych chtěla poděkovat svým přátelům.
Snažila jsem se zachytit pocity lidí, do jejichž života vstoupila bezradnost, deprese, ztráta, nespravedlnost nebo zklamané iluze a dovést je v některých případech až k absurditě.